ONE DIRECTION FAN FICTION

CHAPTER 7

"Tak už máš výzo?" přivítal jsem Dulce, když přišla z posledního dne školy.

"Není to žádná sláva, ale to taky nebyla nikdy," usmála se Dulce.

"Heleďme se, matika za 2? Já byl vždycky šťastný když jsem učitele uprosil na čtverku," zasmál jsem se. "Samé jedničky a dvojky. Nevěděl jsem že jsi taková šprtka," popichoval jsem ji.

"Hej," vytrhla mi papír z ruky. "To teda nejsem," řekla dotčeně

Já se jenom dál smál. "Půjdete to někde oslavit? Konec školy?"

"Ne, Diane mě zvala na jakousi párty ale mě se nikam nechce. Myslím že to období alkoholu a paření už mám asi za sebou," řekla.

"Chápu. I já jsem dávno pochopil že k zábavě se nepotřebuju opít. To si může myslet leda idiot," usmál jsem se.

"Ehm, co budeš dnes dělat?" zeptala se mě.

"Když jsi byla ve škole postaral jsem se o zahradu, později umyju auta a pomůžu s něčím v domě, když bude potřeba," řekl jsem.

"A... nezopakujeme si ten filmový večer?"

"Jasně. Tak ve stejnou dobu na stejném místě?"

"Jo," pousmála se a odešla do svého pokoje. S úsměvem na tváři jsem ji sledoval. Vážně jsem ji začal mít rád. Hodně rád.

***

Později přišla v noční košili s obrázkem žirafy a culíkem. Vypadala opravdu roztomile.

"Takže... další animák?" usmála se když si sedla.

"Ne. Tentorkát bych si dal horor. Psycho?" zamával jsem s DVD.

Ona jen s úsměvem pokrčila rameny.

***

Asi v polovině druhého filmu najednou začalo hřmít.

"Začíná bouřka?" podívala se Dulce vyděšeně směrem ke dveřím.

"Už to tak vypadá. Bojíš se snad?" zasmál jsem se.

"Vždycky jsem se bála bouřek. Už odmalička. Ale ani jednou jsem si nemohla lehnout k mámě, ani mě objala ani nic takového jako jiné děti," zesmutněla.

"Neboj. Až se začne, budu tě držet jo?" pohladil jsem ji po tváři.

"Díky," stiskla mou ruku a já polkl. Při jejím doteku se ve mě ozval zvláštní pocit.

***

"Kdy myslíš že to přestane?" zeptala se mě Dulce, zatímco jsem ji pevně držel.

"Nevím. Bouřky většinou nejsou moc dlouhé. Alespoň u nás to tak bylo," řekl jsem.

V té chvíli najednou zhasly světla.

"Sakra," zasyčel jsem.

"Zayne," dala mi ruku na hruď.

"Neboj se, máte někde baterky ne?" zeptal jsem se.

"Někde by měli být."

"Nějaké jsou ve skladu nařádí," začal jsem vstávat.

"Ty tam chceš jít?" zeptala se mě.

"Musím tam jít. Zároveň zkontroluju Anne a Mary, jestli jsou v pořádku. Jsou už staré a třeba ještě nespali," řekl jsem.

"Dobře. Ale půjdu s tebou."

"Fajn, ale budeš si dávat pozor jasné?" řekl jsem.

"Jo," řekla tiše a ruku v ruce jsme vešli ven. Kromě bouřky taky hodně pršelo a tak jsme rychle zaběhli ke skladišti, kde jsem vzal dvě baterky a rychle jsme se přemýstili k domku Anne a Mary.

Váhavě jsem zaklepal na dveře. Věděl jsem že nezamikají tak jsme vešli. Začal jsem svítit baterkou před sebe. Zkusil jsem zavolat ale nikdo se neozýval. Šli jsme teda ještě dál a uslyšeli jsme chrápaní. Potlačili jsme smích a tiše jsme se vrátili zpátky do domu.

Vyšli jsme nahoru po schodech až na chodbu.

"Tak, dobrou. Myslím že ta bouřka už každou chvíli přestane," řekl jsem.

"Já... Zayne mohla bych spát s tebou?" zeptala se tiše.

Kývl jsem. "Dobře, pojď," zavedl jsem ji do svého pokoje a zavřel jsem dveře.

"Sakra, jsem promoklý. Jenom se převleču jo? Počkat ty jsi určitě taky zmoklá," vyndal jsem ze skříně nějaké oblečení.

"Na obleč si to," hodil jsem jí tričko a kratasy.

Dulce nic neřekla jenom se začala pomalu vyslékat.

Musím přiznat že mě to stálo určitou dávku přemáhání abych zůstal otočený. Když jsme se oba oblékli vlezl jsem si do postele a obejmul jsem ji. Bylo příjemné ležet s ní v posteli, objímat ji. Dal jsem ji ještě malý polibek do vlasů a za chvilku jsem usnul.

CHAPTER 8

Ráno jsem se probudil do překvapivě slunečného rána. Musel jsem se usmát při pohledu na spící Dulce v mém náručí. Nechtěl jsem ji budit, tak jsem opatrně vstal a vlezl jsem do sprchy.

"Dobré ráno," řekl jsem Dulce která se právě probouzela, jenom v ručníku kolem pasu.

"Dobré," protřela si unaveně oči.

"Spala jsi dobře?" opřel jsem se rukama o skříňku.

"Docela jo," protáhla se.

"Vypadáš zajímavě bez make-upu," zasmál jsem se. Vždycky chodila výrazně namalovaná, ale teď když jsem ji viděl, nechápal jsem proč.

"No pardon, že vypadám jako příšera," řekla uraženě

"Ne. Vlastně vypadáš líp nenamalovaná," usmál jsem se.

Ona jenom ostýchavě sklopila zrak a pomalu se posadila na postel.

"Matka se vrátí v sobotu?" zeptala se.

"Jo," kývl jsem.

"Fajn, takže mám ještě dnešek a zítřek na to abych si vychutnala její nepřítomnost," usmála se.

"Ehm... Asi by ses měla jít přesléct. Asi nechceš aby tě viděli v mojí levné, vytahané košili," zažertoval jsem.

Dulce si jakoby až teď uvědomila že ji má na sobě. "Sakra," zasyčela. "Za chvílí ti ji přinesu a ty kraťasy taky," vytratila se z pokoje.

Musel jsem se zasmát. Byla vážně roztomilá.

***

"Musím jít za kamarádkou. Má nějaké problémy," řekla odpoledne zničehonic Dulce.

"Fajn. Mám tě odvézt?" nabídl jsem se.

"Ne, ale díky," usmála se a letmo mávla na sbohem.

Tiše jsem si povzdychl. Přede mnou stál Dulcin notebook a tak jsem se rozhodl že se rychle podívám na svůj profil a napíšu sestrám. Už jsem klikal na internet, když jsem na ploše uviděl nějaký dokument pod názvem DENÍK. Nevím proč ale ze zvědavosti mě napadlo že se tam podívám. Bylo mi jasné že to není správné, ale v tu chvíli mě ovládla zvědavost. Klikl jsem na to a objevil se přede mnou dlouhý dokument. První zápis byl starý asi rok. Vlastně to ani nevypadalo jako její deník. Pojednávalo to o holce jménem Kim která žije se zlou matkou Andreou. Už jsem to chtěl zavřít když jsem narazil na datum mého příchodu. Opisovala tam kluka jménem Nate, který je podle ní jenom další úlovek Andrey. Se zájmem jsem četl dál až dokud jsem nenarazil na zápis z dnešního dne. "Kim se zavřela do koupelny a opřela se o vanu. Dala si ruce do dlaní a neustále si opakovala 'Nemůžu ho milovat. Nemůžu. Ale miluju ho. Asi ho vážně miluju.' V ten moment jsem se zarazil. "Je do mě zamilovaná?" vydechl jsem překvapeně. Rychle jsem dokument zavřel a prohrábl jsem si vlasy. Dulce mě miluje?

***

"Ahoj," pozdravila mě o dvě hodiny později s úsměvem na tváři.

"Ahoj," oplatil jsem jí úsměv.

"Nemáš nic na práci?" položila si tašku na křeslo a sedla si naproti mě.

"...Ne. Už jsem si udělal co jsem potřeboval," polkl jsem nervozně.

"Je ti něco?" zeptala se.

"Mě? Ne. Proč?"

"Nevím, připadáš mi nějak zvláštní, nervozní," změřila si mě pohledem.

"To se ti jenom zdá," řekl jsem.

"Tak jo," vytáhla mobil.

"Dulce...já...víš musím se tě na něco zeptat," nabral jsem po nějaké době odvahu.

"Hmm?" ani se na mě nepodívala.

"Ehm, já... no... cítíš ke mě něco?" zeptal jsem se.

"Cože?" podívala se na mě překvpaeně.

"No... jenom chci vědět jestli mě máš ráda," řekl jsem.

"Mám. Jsme kamarádi ne?" pousmála se

"Jo jsme. Ale já myslel... jestli mě nemáš... víc než ráda. Chápeš... jestli jsi do mě zami-"

"Nepokračuj Zayne," vstala.

"Ale já..." vstal jsem taky.

"Ne. Prosím tě nech toho," řekla.

"Jenom jsem chtěl vědět..."

"Co? Jestli jsem se do tebe zabouchla? Tak ne, můžeš být klidný," vzala si tašku a utekla nahoru.

Zůstal jsem stát uprostřed místnosti jako opařený. Nevěděl jsem jestli mám jít za ní nebo ne. V té chvíli jsem asi nevěděl nic.

 CHAPTER 9

Po pár minutách jsem nabral odvahu a zaťukal jsem na Dulciny dveře.

"Můžu?" zeptal jsem se jemně.

"Když chceš," popotáhla Dulce.

Viděl jsem jak sedí na posteli, má skrčené nohy a ikdyž měla ve tváři silný výraz, už z dálky byli vidět slzy.

"Musíme si promluvit," zavřel jsem tiše dveře.

"Proč?" otřela si slzu.

Sedl jsem si na postel a sklopil jsem zrak. "Nemůžeme ignorovat co se mezi námi děje."

"A co se jako děje?" řekla podrážděně.

"No... oba cítíme něco zvláštního... něco..."

"Co?" řekla Dulce namíchnutě.

"Já... mám tě strašně rád... já... nevím."

"Co nevíš?"

"Nevím co vlastně cítím."

"Aha," složila si ruce. "A co já s tím?"

"Myslel jsem že cítíš to samé," řekl jsem tiše.

"Ikdyby tak co?" řekla.

Podíval jsem se na ni inenzivním pohledem.

"Co bys řekla na to kdybych tě teď políbil," sjel jsem očima na její rty.

Pokrčila rameny, jako by jí to bylo jedno, ale vím že vůbec nebylo.

Přiblížil jsem se k ní co nejblíž a pohladil jsem ji po tváři. Cítil jsem její zrychlený tep. Usmál jsem se a spojil jsem naše rty v krásném, dlouhém a procítěném polibku.

"Co to děláme?," řekla Dulce když se naše rty oddělily.

Chytil jsem její tvář do svých dlaní. "Nic. Jenom děláme to co cítíme."

"Ale... já nechci. Nechci si dělat žádné plané naděje." sklopila hlavu

"Poslouchej," zvedl jsem ji za bradu aby se mi dívala do očí. "Slibuju že ti neublížím jako ti předtím. Jako tvoje matka, ten kluk... Chci abys byla šťastná."

"Máš mě vážně rád? Nehraješ si se mnou?"

"Nemám tě rád," řekl jsem vážně, nacož jsem v její tváři spatřil strach. "Miluju tě," usmál jsem se a znova jsem jí políbil.

Večer jsme leželi v objetí a dívali jsme se na nějaký film. Dulce mi přejížděla po hrudi a já ji hladil po vlasech.

"Zlatíčko, můžu tě o něco poprosit," řekl jsem tiše.

"Jasně," usmála se jemně.

"Neřekneš to matce že? Alespoň nějakou dobu. Nerad bych aby mě vyhodila," řekl jsem.

"Neměj strach. Matce jsem se s takovými věcmi nikdy nesvěřovala."

"Děkuju," políbil jsem ji do vlasů a začal jsem si hrát s jejími prsty. "Miluju tě."

"Taky tě miluju," řekla jemně. "Ale... bojím se."

"Čeho," řekl jsem znepokojeně.

"Že... že mi tě moje matka přebere," řekla tak nějak zahanbeně.

"To neříkej Dul," otočil jsem jí tak, aby se mi dívala do očí. "Už to nikdy neříkej. S tvou matkou ani žádnou jinou ženou bych nikdy nic neměl. Mám tebe a miluju tě. Nikdy bych ti takhle neublížil, jasné?" políbil jsem ji na čelo.

Dulce jenom kývla.