ONE DIRECTION FAN FICTION

SUMMER 2012

"Jeď! Rychleji kurva!" křičel ze všech sil Niall.

"Jedu tak rychle jak můžu!" kříčel na něho Liam.

"Myslíš že nás sledují?" ptal se vystrašeně Louis zatímco se stále otáčel dozadu. Seděl na sedním sedadle, vedle Harryho a Nialla. Ve všech pulzoval alkohol, ale teď měli rozhodně větší problémy.

"Ne! Nikoho nevidím!" řekl Niall zatímco se taky otáčel dozadu.

Harry spal uprostřed, s pitím to fakt přehnal.

"Uklidni se. Nic jsme neudělali, není to naše vina. Byla to nehoda," řekl rychle Zayn, snažíc uklidnit sebe i ostatní.

"Já vím. Ale jak to vysvětlíš policii?" křičel Niall, vypadajíc že se každou chvíli rozbrečí.

"Neboj se, jasný? Nemohli jsme už nic udělat. Nebyla to ničí vina, teda až na něj," podíval se Zayn na Harryho.

"Jo. Ale byl, je, dost opitý. Nevěděl co dělá, možná neudělal nic," řekl Niall.

"Ale stejně, nebyla to jenom Harryho vina. Měli jsme jít s nimi. Kdybysme šli, nic by se nestalo. Nic," sklopil Louis zrak.

"Věříš mu že to byla nehoda?" podíval se Zayn na Nialla a Louiho.

"Samozřejmě. Myslíš si že ji Harry...zabil? Jako že ji chtěl zabít?" řekl Liam třesoucím hlasem.

"Skoro nemohl chodit... Prostě šli nahoru, k balkonu, asi nějak blbli, neuvědomali si co dělají, a ona prostě...nějak...spadla," zakoktal Louis.

"Já vím... ale když jsme ji viděli, nevypadala opile..." řekl Zayn a svraštil obočí.

"Teď je to jedno. Prostě jeď! Rychle Liame!" opakoval Niall čím dál nervozněji.

"Jsem překvapený, že jste tak střízliví," řekl Liam a šlápl víc na pedál.

"Nepili jsme tak jak Harry. A protože jsem Ir, mě jen tak něco neskolí," usmál se Niall drzým úsměvem, který mu však brzo zase zmizel.

"Jak dlouho ještě?" zeptal se Zayn Liama.

"Nevím, asi za 15 patnáct minut by jsme měli být u Harryho doma," řekl Liam nervozně, stále se dívajíc do okénka.

O 4 DNY POZDĚJI

"Děkuju že jste přišla," řekla žena zatímco se jí z tváře stále linuly slzy, protože právě pochovala svou dceru.

"Je to hrozné. Bylo jí jen osmnáct," řekla mladá žena, a po pevném stisku ruky odešla. "Mami?" ozval se hlas mladé dívky která přišla k ženě. Její obličej plný slz.

"Co zlatíčko?" zeptala se její matka a vzala si další kapesník.

"Byla to vražda. Jsem si tím jistá," řekla rozhodně její dcera a zkřížila si ruce na prsou.

Její matka jí pohladila po rameni. "Jade, zlato. Jasmine nebyla...zavražděná. Spadla z balkonu. Lékař řekl že měla v krvi alkohol. Byla to nehoda, anebo sebevražda"

"Nevěřím tomu. Pochybuju že se to tak stalo. Nevěřím že tam byla sama. Měli jsme se zeptat na názor víc doktorů, ne jen jeho. A proč by pila když..." nedořekla Jade větu a utřela si slzy.

"Jade, vím že je to pro tebe těžké. Pro nás všechny. Ale...už mám jenom tebe. Jsi moje všechno. Prosím, jenom buď při mě a nemysli na to," řekla její matka a pohladila ji po tváři. 

"Promiň mami. Ale zjistím co se opravdu stalo. Přísahám," řekla Jade se studeným výrazem a pevně objala svou matku.

CHAPTER 2

"Jade!" zavolala její matka zatímco šla na horní poschodí do pokoje své dcery.

"Co je mami?" zeptala se Jade a otočila se na svou mámu od zrcadla, ve kterém se právě prohlížela.

"Kdy odcházíš?" sedla si matka pomalu na Jadinu postel.

"Za dvě hodiny mami," usmála se Jade a oblékla si bundu.

"Pořád nechápu proč to děláš," řekla její matka smutně a sklonila hlavu.

"Mami," sedla si Jade na zem a stiskla máminu ruku. "Jsem blízko k zjištění co se stalo Jasmine. Tohle je jedinečná šance. Celý rok jsem strávila hledáním informací, o tom se stalo na tom odporném večírku. Všechno co vím je že kolem půlnoci vešla nahoru po schodech s nějakýma klukama. Vím že jeden z nich byl Louis Tomlinson, a taky nějaký Harry Styles, a ještě dva nebo tři další. O chvílu později je prý viděli odcházet bez mé sestry. Po pár minutách prý řekli že měli důležitý telefonát a musí odjet. O čtvrt hodiny našli mou sestru. Vím že se toho stalo víc. Musím zjistit co" řekla Jade zatímco jí její matka jemně hladila po tváři.

"Buď opatrná, ano? Jsi to nejdůležitější v mém životě. Jsi ta, na které mi záleží nejvíc na světě. Jsi můj život," řekla matka zatímco se jí z očí spustilo několik slz.

"Budu opatrná mami, slibuju." řekla Jade zatímco si stoupla a dala své mámě polibek do vlasů.

Sedla jsem si na postel a rozlédla jsem se po pokoji. Připadal mi najednou tak prázdný. Pohled mi spadl na Jasmininu postel. Tak moc mi chyběla. Uběhl už téměř rok od její smrti, ale stále se s tím nemůžu vyrovnat. Nemůžu se smířit s její smrtí, a s tím že nevím co se přesně stalo. Když jsem našla její deník, myslela jsem že tam najdu něco důležitého, a taky našla. Asi čtyři měsíce psala o nějakém klukovi kterému říkala "Můj princ." Nevím kdo to je, ale vím že to určitě byl otec jejího nenarozeného dítěte...

Doktor řekl že byla na počátku třetího měsíce těhotenství. Ale nikomu o tom neřekla, dokonce ani mě. Vždy jsme byli trochu jiná, já jsem byla spíš tichá, citlivá, nikdy jsem moc neholdovala večírkům, ona byla divová a bezstarostná, milovala zábavu. Ale i tak jsme se měli rádi, a důvěřovali jsme si. Byli jsme setry. Dvojčata. Nemůžu uvěřit že mi to neřekla. Mluvili jsme spolu o všem. Věděla jsem že má kluka, ale nikdy mi neřekla jeho jméno. Chovala se jako dvanáctiletá, ale byla jsem za ni št'astná.

První věc která mě napadla byla že možná nevěděla že je těhotná. To by vysvětlovalo že pila alkohol. Ale když jsem našla její deník pochopila jsem že to věděla. Napsala že to řekne otci na tom debilním večírku. Policie řekla že v sobě neměla moc alkoholu. To bylo pro mě podezřelé. Když se to dozvěděla máma, řekla že to možná byla sebevražda, protože nechtěla dítě, ale věděla jsem že to by nikdy neudělala. Navíc existuje potrat. Potřebuju zjistit co se stalo. Dlužím to své sestě. Dlužím to Jasmine.

CHAPTER 3

 Když jsem se dozvěděla že Louis pronajímá pokoj v domě, hned jsem si řekla že to je jedinečná příležitost. Dokončila jsem školu a plánovala jsem si že nastoupím jako sekretářka v jedné firmě, ve které jsem měla už slíbené místo, ale rozhodla jsem se že to odložím, abych se mohla naplno věnovat pátraní po událostech které doprovázely smrt mojí sestry. Doufala jsem že mu nabídnu že si tam nájemné odpracuju, protože jsem věděla že jeho vila je vážně obrovská. Případně bych si nějak poradila. Každopádně jsem byla rozhodnutá zjistit co se stalo at se děje co se děje.

Nervozne jsem svírala své dva kufry v rukách zatímco jsem si prohlížela obrovskou vilu Tomlinsonových. Věděla jsem že je velká, ale tohle bylo něco. Já sice nepocházím přímo z chudých poměrů, ale s mámou a sestrou jsme žili v obyčejném domě na předměstí. Zhluboka jsem se nadechla a vykročila jsem po cestě k bráně. Prohlížela jsem si okolí, ale nikoho jsem neviděla. Vyšla jsem schody a před dveřmi jsem se zastavila. Zase jsem se zhluboka nadechla a rozhodně jsem zaklepala na dveře. Brzo jsem uslyšela kroky. Moje srdce začalo nekontrolovatelně tlouct. S Louisem jsem se dohodla jen přes mobil, a ted nastalo naše první setkání. Setkání, které by mi mohlo pomoct zjistit celou pravdu....

Otevřely se dveře a předemnou se objevil hnědovlasý kluk s modrýma očima v šedém tričku a šortkách. Když mě uviděl jakoby uviděl ducha. Úplně zamrznul.

Podala jsem mu ruku. "Ahoj." usmála jsem se na něj.

Chvíli na mě ještě zíral. "A-a-ahoj." potřásl mi rozstřeseně rukou.

"Je ti něco?" zeptala jsem se když pustil mou ruku.

"Ne. Ne. Ne. Proč?" zeptal se stále nervozně.

"Nevím, vypadáš bledě, jakobys viděl přízrak." zasmála jsem se.

On se snažil o úsměv. "Ne, jen jsem...myslel že přijdeš později. Jmenuješ se Jade,že?"

"Ano. Jade Thirwall. A ty jsi Louis Tomlinson, že?"

"Jo. Půjdeš dál?" naznačil rukou abych vstoupila.

"Děkuju," vykročila jsem,

Zavřel za mnou dveře.

"Mám ti vzít kufry?" zeptal se a už se po nich natahoval.

"Dobře, díky," usmála jsem se na něj a začala jsem si prohlížet dům. Byl opravdu luxusně zařízený, bylo vidět že všechno tu stálo opravdu hodně peněz.

Vzal kufry a šel chodbou.

"Takže... ty tu žiješ sám?" zeptala jsem se ho.

"No... ne. Mí rodiče odjeli na 3 roky do USA kvůli pracovní nabídce, a mě tu nechali dům. Odjeli před 2 týdny, a já jsem si sem s jejich dovolením nastěhoval své kámoše. Něco mi za to platí, a alespon tady nejsem sám," řekl zatímco jsme vycházeli schody.

"Aha. Nemáte tady nějaké zaměstance?" ptala jsem se zatímco jsem obdivovala všechen ten luxus kolem mě.

"Máme tady jen zahradníka, který sem přichází 2x týdně, a měli jsme tu i služku a kuchařku, ale naše služka odešla a kuchařka otěhotněla, takže tady nejsou. Atak jsme najali dvě služebné, které přichází třikrát týdně, aby uklízeli, vařit se snažíme sami. Ale ne vždy se to dá sníst-"

Zasmála jsem se.

Prošly jsme dlouhou chodbou plnou dveří, až jsme došli na konec uličky. Zastavili jsme se před bílými dveřmi.

"Tak tohle je tvůj pokoj," otevřel dveře.

Ten pokoj byl fakt velký. Rozprostírala se tam obrovská postel, byla tam obrovská šatní skřín, a zahlédla jsem i dveře, které zřejmě vedly do koupelny. Stěny byli zelenočerné.

"Páni. Tohle jsem nečekala."

"J-jo. A... teď se musíme dohodnout na placení..." podíval se na mě rozpačitě.

"Ano. Víš, mám pro tebe návrh. Jestli se to bude dát, ráda bych si nájemné odpracovala, víš, mohla bych vařit, uklízet, stlát postele...cokoliv. Ale jestli s tím nesouhlasíš..."

"Jestli ti to tak bude vyhovovat tak dobře. Nemám s tím problém," řekl a sotva se mi díval do očí.

"Skvělé. Moc ti děkuju," stiskla jsem mu rameno. Ucítila jsem jakoby třesot.

"D-dobře. Vybal si. Já budu dole."

"A tví kamarádi tady nejsou?" zeptala jsem se ho.

"Ne, Niall a Harry si někam vyrazili, Liam šel něco vyřizovat, a Zayn jel navštívit kámoše, co se vrátil z Austrálie. Ale myslím že brzo přijdou. Teda až na Zayna, ten se vrátí v noci, nebo až zítra,"

pokusil se o úsměv a pomalu odešel z místnosti.

"Fajn," usmála jsem se.

Zavřel dveře.

Já jsem se pak posadila na postel a natáhla se po polštáři. Dala jsem si ho na kolena, a položila jsem si na něj hlavu. A co teď?