ONE DIRECTION FAN FICTION

 ZAYNŮV POHLED

Zrovna jsem dokončoval obraz, když se ozval zvonek.

"Ahoj," vrhla se mi Perrie hned ve dveřích okolo krku.

"Ahoj," usmál jsem se a dal jsem ruce na její boky.

"Chyběl jsi mi miláčku," přejela mi rukama po vlasech.

"Ty mě taky," políbil jsem ji dlouze a pak jsme šli dál, sednout si.

"Tak, uvaříme si něco? Mám hlad," usmála se roztomile.

"Jasně," zasmál jsem se lehce. "Jenom se chci s tebou ještě chvíli pomazlit," začal jsem líbat její krk.

"Zayne," zasténala a zapletla prsty do mých vlasů.

"Hmm?" pokračoval jsem v líbání jeho krku a začal jsem jí zajíždět pod blůzku.

"Co kdybych se sem nastěhovala?" zeptala se najednou.

"Co?" svraštil jsem obočí.

"No... co kdyby jsme žili spolu?" snažila se mě políbit, ale já uhnul.

"A co Liam?" vstal jsem.

"Měl by jsi to s ním už konečně skončit," vstala taky.

"Cože? To po mě nemůžeš chtít," řekl jsem podrážděně. Najednou ve mě narůstal vztek, něco mě začalo ovládat, nechápal jsem ani co to je, ale nemohl jsem to vůbec kontrolovat.

"Zayne, lásko. Prosím. Vím že jsem slíbila že budu trpělivá, ale pochop, že se to nedá takhle dělat věčnost," dala ruce na mou hruď, ale já ji odstrčil.

"Nech toho," zaječel jsem.

"Zayne," řekla tiše. "Prosím miláčku. Zkus mě pochopit."

"Ne, nemůžu tě pochopit. Víš že nechci měnit to jak to je teď," řekl jsem. "A víš že tě miluju sakra."

"Někdy si nejsem tak jistá," řekla jsem.

"Cože? Jak mi tohle kurva můžeš říkát," přistoupil jsem přímo k ní.

"Zayne, začínáš mě děsit," řekla.

"Jo?" řekl jsem. "To ty jsi ta co mi pořád něco vyčítá."

"Zayne, lásko, prosím, uklidni se," řekla.

"Proč?" schmatl jsem jí za ruce. "Ubližuju ti snad?"

"Zayne," vydechla zoufale.

"Co?" podíval jsem se jí přímo do očí.

"Pusť mě. To bolí," snažila se vyprostit z mého sevření, ale já ji nepouštěl.

"Bolí to?" řekl jsem se smíchem.

"Zayne, pusť mě," zakřičela.

"Fajn," mrsknul jsem ní na gauč.

"Jdu pryč," vzala si do ruky kabelku a namířila si to ke dveřím.

"Klidně, nepotřebuju tě. Vypadni," vyhnal jsem jí ven.

Pak jsem zůstal několik minut stát a těžce dýchat. Po nějaké nějaké době mě veškerá ta nahromaděná zlost přešla. A já si jakoby pamatoval jenom útržky z toho co se stalo. Vlastně jsem si pamatoval jenom jak Perrie přišla, jak jsme si lehli na gauč, a pak jak vyšla ze dveří. Všechno mezi tím jsem měl najednou jako v mlze... a nechápal jsem co se to se mnou děje, ale snažil jsem se sám sebe přesvědčit, že to nic není, že se musím v první řadě soustředit na malování a všechno bude zase v pohodě. Já budu v pohodě.

PERRIE POHLED

Celá roztřesená jsem přišla zpátky domů. Zavřela jsem se do ložnice a přemýšlela co mám dělat. Ano, možná mu prostě ujely nervy, bylo toho na něj moc, ale tohle, tohle bylo celé zvláštní. Vůbec jsem ho nepoznávala. Dlouho jsem váhala, než jsem zavolala tomu jedinému, kdo mi v tu chvíli mohl pomoct.

"Perrie?" ozval se jeho hlas.

"Ahoj Liame," řekla jsem.

"Nemyslel jsem že mi někdy zavoláš, když víš... jaká je situace," řekl tiše.

"Jo, no... vypadá to že situace je mnohem horší než dřív," řekla jsem.

"Počkej, Zašínáš mě děsit, stalo se něco?" zeptal se.

"Já nevím. Možná," vydechla jsem.

"Něco se Zaynem?" zeptal se.

"Ano," řekla jsem. "Nevšiml jsi si že se v posledních dnech chová zvláštně?" řekla jsem.

Na chvíli nastalo ticho.

"Liame...jsi tam?" řekla jsem.

"J-jo, jsem tady," zadrmolil.

"Mám tohle chápat tak že jsi si taky něčeho všimnul?" zeptala jsem se.

"Možná," řekl. "Když jsem byl minule v jeho bytě, on... kvůli něčemu vyletěl, a pak... jsme měli... trochu drsnější sex," řekl.

"Chceš snad říct že Zayn tě..."

"Ne, nemyslím že by to bral tak. Nebil mě, nebo tak, ale i tak byl drsný, a já... vůbec jsem nechápal co se děje. Jakoby to nebyl on. Ale pak, pár hodin na to, byl zase milý, sladký, něžný... a jakoby si to... nepamatoval, nebo já nevím. Tak mi připadal," řekl.

"Před chvílí jsem odešla z jeho bytu, a taky na mě zničeho nic vyletěl a pak mě vyhodil, já... měla jsem z něj strach," přiznala jsem.

"Vím, co tím myslíš, já taky. Proto jsem odmítl když chtěl abych k němu přišel," řekl.

"Čím myslíš že to je?"

"Já... nevím. Možná je jenom ve stresu, chápu ho. Ale, jestli to takhle bude pokračovat, asi budeme muset... najít nějaké řešení," vydechl.

"Asi máš pravdu," kývla jsem. "Ale kdyby se něco podobného zase stalo, dáš mi vědět?"

"Dobře, a ty mě," řekl.

"Dobře," pousmála jsem se. "Ahoj."

"Měj se."

Ani nevím, jak jsem s ním dokázala vést takový rozhovor. Já, nesnášela jsem ho. Věděla jsem že půlka Zaynova srdce patří jemu, to díky němu jsme neměli plnohodnotný vztah, jako ostatní páry. Ale taky jsem si byla jistá, že Zayna miluje stejně jako já a záleží mu na něm. A taky tím, že mi nechtěl ublížit.

ZAYNŮV POHLED

"Harry, čau," přivítal jsem ho s úsměvem ve dveřích.

"Ahoj," vešel dovnitř. "Jsi v pořádku? V telefonu jsi zněl rozrušeně.

"Jo, jsem v pohodě," zvedl jsem něco ze země. "Jenom jsem tě chtěl vidět."
"Mě?" usmál se a sedl si na gauč. "A proč?"

"No... jsi přece můj nejlepší kamarád ne? To je dost velký důvod," sedl jsem si vedle něj.

"Tak co se stalo. Něco s Perrie? Nebo s Liamem?" povzdechl si.

"S Perrie," řekl jsem. "A možná i s Liamem."

"Oh, pohádali jste se spolu, všichni tři?" zeptal se.

"Ne, to ne. Ale Liam, odmítl jít ke mě a zdá se mi... já nevím, nějak odtažitý, jakoby mě nechtěl vidět, a Perrie dnes jenom tak odešla z bytu ale já si... nepamatuju proč," řekl jsem zmateně.

"Nepamatuješ?" svraštil obočí.

"Jo, ten úsek mezi tím co přišla a odešla, jakoby vůbec neexistoval. Jakoby mi ho někdo vymazal z mozku," chytil jsem se za hlavu.

"Nepil jsi?" zeptal se.

"Ne, víš že pití se vyhýbám," řekl jsem.

"Jo, já vím že to svinstvo nesnášíš," dal mi ruku na koleno. "Ale... musí být nějaké vysvětlení. Nemohl jsi přece jenom tak zapomenout co se stalo, o čem jste mluvili," řekl.

"Ale je to tak," řekl jsem. "Víš, někdy mám takové myšlenky..."

"Jaké myšlenky?" zeptal se mě.

"To je jedno," zakroutil jsem hlavou.

"No... Zayne...nechtěl bys někam zajít třeba...."

"K psychiatrovi?" vstal jsem rychle.

"Ne?" stáhl mě zase zpátky dolů. "Pokud nechceš, tak ne."

"Ne, nechci. Já to nepotřebuju. Jsem v pořádku," řekl jsem rozhodně a pak jsem nám přinesl z kuchyně nějaké jídlo. Všimnul jsem si jak se na mě Harry dívá, s obavami, možná dokonce strachem. Ale já byl přece úplně zdravý. Nic se mnou nebylo.