ONE DIRECTION FAN FICTION

ZAYNŮV POHLED

"Ne!" zařval jsem když jsem se probudil z noční můry. Byl jsem zpocený, ale celý jsem se třásl. V tom snu jsem se přenesl do chvíle... do momentu který jsem chtěl zapomenout, stejně jako několik dalších. Vlastně bych mohl vyjmenovávat vážně dlouho co všechno bych chtěl aby mi zmizelo z paměti, i ze srdce. Kolik toho bych chtěl, aby se nestalo. Šel jsem si dát dlouhou sprchu, a pak jsem si lehnul zpátky do postele. Neměl jsem při sobě ani Liama, ani Perrie a protože už bylo po druhé ráno, nechtěl jsem je budit. Vzal jsem si teda polštář a obejmul jsem ho. Po chvíli jsem zavřel oči a naštěstí, jsem pak už klidně spal až do sedmi ráno.

Potom co jsem vstal, umyl jsem se, a posnídal, jsem se vrhnul zpátky k mému rozdělanému obrazu. Byl to už třetí ten týden. Malování mi vždycky pomáhalo. Maloval jsem když jsem byl šťastný, smutný, když jsem cítil lásku, i nenávist či strach. Ale vždy jsem v něm nechal něco ze sebe.

"Perrie?" zvedl jsem telefon.

"Ahoj lásko," ozval se její hlas.

"Co potřebuješ?" usmál jsem se.

"Jenom jsem tě chtěla slyšet," řekla.

"Aha," vydechl jsem s lehkým smíchem. "Přijdeš pak ke mě?"

"No... nemohl by jsi dnes přijít ty?" zeptala se.

"Perrie, víš že já..."

"Já vím. Ale prosím, udělej to pro mě ano? Máma má narozeniny, bude to jenom malá rodinná oslava. Bude tam jen máma, táta, já, a Louis. A doufala jsem že i ty..."

"Perrie, netlač na mě," řekl jsem.

"Prosím, Zayne. Moje máma tě viděla jenom jednou, a už se na tebe těší. Moc ráda by tě víc poznala, a táta taky. Mohli by jste se třeba i s Louim trochu sblížit," řekla.

"Tak fajn," vydechl jsem po chvíli.

"Vážně?" řekla nadšeně

"Jo, pro tebe to udělám," řekl jsem.

"Děkuju lásko. Miluju tě," řekla.

"Já tebe taky," řekl jsem a zavěsil jsem.

Sakra, do čeho mě zase uvrtala, pomyslel jsem si.

"Jsi tady," přiběhla ke mě Perrie a dlouze mě políbila.

"Jo," dal jsem ruce na její boky. "Ale nezdržím se dlouho. Víš že tyhle věci nejsou nic pro mě."

"Dobře," pousmála se. "Hlavně že jsi přišel."

"Hmm," taky jsem se snažil usmát a dal jsem jí ještě polibek na čelo.

"Tak půjdeme?" vzala mou ruku.

"Jasně," stiskl jsem ji a následoval jsem ji do domu.

"Zayne," řekla nadšeně máma Perrie, Deborah.

"Dobrý den paní Edwardsová, rád vás zase vidím," objal jsem ji.

"Říkej mi Deb, ano?" usmála se.

"Dobře," pokývl jsem.

"Zayne," podal mi ruku Periin nevlastní táta.

"Pane Tomlinsone," stiskl jsem mu ji.

Pak jsem si všimnul Louiho. Nevypadal dvakrát nadšeně že mě vidí.

"Ahoj Loui," přišel jsem i k němu.

"Čau," objal mě krátce.

"Tak... pojdme do obýváku ne?" řekl pan Tomlinson.

"Jo," pousmál jsem se a šel jsem za ostatními s Perrie po mém boku.

"Takže... Zayne, daří se ti?" zeptala se mě Debbie po tom co jsme si dali dort.

"Nemůžu si stěžovat," řekl jsem.

"Nebuď skromný miláčku," přejela Perrie po mém rameni. "Zayn je jeden z nejlepších umělců v Británii. Tím jsem si jistá. Jeho obrazy získávají úžasné recenze, a má i spoustu nabídek. Ale Zayn se nechce zaprodat."

"Je to tak?" pousmál se pan Tomlinson a upil si pití.

"Ehm, asi ano," pokývnul jsem.

"A... co vlastně vy dva? Jste spolu už jak dlouho? Tři roky? Nepomýšlíte už na .... svatbu?" pousmála se Debbie záhadně.

V tu chvíli jsem si dal do pusy zákusek a skoro mi zaskočilo. "Oh, ne," vydechl jsem se smíchem.

"Se Zaynem nepotřebujeme kus papíru aby jsme si dokázali naši lásku," políbila mě Perrie.

Já ji dal ruku na koleno a naštěstí se konverzace brzo ubrala i k jiným tématům.

Když jsem řekl že už asi půjdu, vzal si mě Louis stranou.

"Zayne, promluvme si," složil si ruce na prsou.

"Fajn," pokrčil jsem rameny.

"Řekni, jaké máš vlastně úmysly s mou sestrou?" řekl.

"No, mám ji rád, miluju ji," řekl jsem.

"Jseš si tím jistý?" přihmouřil oči.

"Jsem," řekl jsem podrážděně. "Proč se mě na tohle ptáš?"

"Perrie sice není moje vlastní sestra, ale mám ji rád jakoby to byla opravdu moje sestra. A nemíním dovolit aby jí někdo ublížil," řekl.

"Proč si myslíš že bych jí ublížil?" svarštil jsem obočí.

"Znám typy lidí... jako jsi ty," řekl.

"Jo? Jaké typy? Takové, kteří nevyrostli v paláci, pane doktore?" zasmál jsem se ironicky.

"Sám víš že já nejsem bohatý. Medicínu jsem dokončil hlavně díky stipendiu. Všechno co mám, mám protože jsem se o to sám zasloužil," řekl.

"A já snad ne? Nic, co mám, mi nikdo jen tak nedal. A nesnaž se na mě uplatnovat žádné tvoje psychiatrické metody, jasné? To si nech pro svoje pacienty. Ty mi nebudeš určovat co mám dělat, a už vůbec se nebudeš plést do mého vztahu s Perrie," řekl jsem.

"Varuju tě Zayne. Jestli zjistím že jsi jí jakkoliv ublížil, zjistíš co jsem zač," ukázal na mě prstem.

"Fajn," zasyčel jsem a ještě jsem se rychle rozloučil. Potom jsem vyšel ven.

Ahoj lásko. Můžu se zastavit? - Liam

Jasně baby. Už se na tebe těším :-) -Zayn

S úsměvem jsem pak strčil mobil zpátky do kapsy a vydal jsem se do svého bytu.

Pozn.

Po příštím díle budete Zayna nesnášet, ale časem přijde vysvětlení ;-)