Dark Angel (PART 29)
PERRIN POHLED
"Loui, ahoj," usmála jsem když mi zavolal.
"Ahoj, jak se máš?" zeptal se mě.
"Dobře, relativně," vydechla jsem. "Ikdyž pořád mám nevolnosti."
"Byla jsi za tím doktorem?"
"Jdu tam pozítří," řekla jsem.
"A proč ne teď?" povzdechl si. "Prosím, neoddaluj to."
"Doktor byl v ordinací nepřítomný a vrací se až za dva dny, stačí?"
"Fajn," řekl. "Jinak jsi v pořádku?"
"Ne," přiznala jsem. "Pořád musím myslet na Zayna. Má se dobře?"
"Vypadá to tak, viděl jsem ho včera a usmíval se, neměl žádné záchvaty," řekl.
"To jsem ráda," pousmála jsem se. "Myslíš si... a odpověz mi prosím upřímně... že má ještě naději?"
"Vždycky je naděje," vydechl. "Medicína i psychologie jde pořád nahoru, už jsem oslovil jednoho doktora který se zabírá tímto druhem chorob, a možná že se Zaynův stav alespoň zlepší, a kdo ví, třeba se najdou takové léky které dokážou tu nemoc zničit, ale zatím... zatím alespoň můžeme oddálit poslední stádium."
"Myslíš tím... stádium kdy se zabije?" vzlykla jsem.
"Perrie, nebreč prosím, musíme pořád doufat, pořád je tady naděje, to si musíš pamatovat," řekl povzbudivě.
"Dobře," pokývla jsem. "Vrátím se v sobotu."
"Ale ještě předtím jdi k tomu doktorovi ano?" řekl ještě.
"Slibuju," usmála jsem se.
"Tak dobře. Už půjdu. Musím jít ještě za Harrym," řekl.
"Mám tě ráda," řekla jsem.
"Já tebe taky," zaslechla jsem ještě než jsem zavěsila.
Měla jsem výčitky a špatný pocit z toho že nejsem se Zaynem, ale doufala jsem že během těch pár dní se nic zásadního nestane. Musela jsem se dát do pořádku i já, abych pak byla schopná stát při jeho boku a být mu oporou...
LIAMŮV POHLED
"Zlatíčko, moje budeš v pořádku, ano?" políbil jsem ho na čelo když jsme stáli před budovou sanatoria.
"Ne," zakroutil Zayn hlavou. "Já tam nechci jít."
"Lásko, sám jsi řekl že to tak bude nejlepší, prosím, dá nám to větší naději, a... už jsem ti říkal že brzo tam začnu pracovat a tak se budeme vídat každý den," pohladil jsem ho po tváři.
"Prosím," vzlykl.
"Zayne," objal jsem ho rychle. Nedělej mi to ještě těžší.
"Slibuješ že za mnou budeš chodit? I Perrie, a moje sestřička?" řekl.
"Samozřejmě, slibuju ti to," usmál jsem se.
"Dobře," řekl po chvíli.
"Tak pojď," vzal jsem ho za ruku dovnitř.
"Zayne," objal ho hned Harry který spolu s Louiem čekal na chodbě.
"Harry," vydechl Zayn.
"Neboj se, zvládneš to," políbil ho Harry na čelo.
"Zayne, Perrie věří že to zvládneš a za dny se vrátí a přijde za tebou jasné?" pousmál se Louis a i on ho objal.
Zayn jenom kývl. "Řekni jí že ji miluju."
"Řekneš jí to sám," řekl Louis.
"Pan Malik?" přišel k nám nějaký muž.
"Ano to je Zayn," vzal jsem ho za opět za ruku a on ji pevNě stiskl.
"Zavedu vás do vašeho pokoje," řekl muž a pokynul rukou aby jsme ho následovaly.
"Tohle je jeho pokoj?" zeptal jsem se když jsme vešli do malé tmavé místnosti.
"Je to jeden z našich nejlepších pokojů," řekl muž.
"Promluvím si s ředitelem," řekl Louis když viděl můj výraz.
Já jenom kývl.
"Miláčku, neměj strach, brzo budeš mít lepší pokoj ano?" pohladil jsem ho po vlasech ale on mlčel. Když ten muž odešel dali jsme dovnitř Zaynův kufr a šli jsme si sednout zpátky na chodbu.
"Lásko, proč tak mlčíš?" pohladil jsem ho po vlasech.
"To nic," snažil se usmát ale věděl jsem že nejradši by brečel, já ostatně taky.
"Slibuju že to bude dobré ano?" políbi ljsem ho na tvář. "Slibuju že budu, že my všichni budeme s tebou jak jen často to půjde, a seženeme nejlepší odborníky na to aby ti pomohli, ano? Já... věřím že všechno se dá ještě do pořádku."
Zayn nic neřekl, jenom se ke mě přitulil.
"Miluju tě," zašeptal.
"Taky tě miluju," usmál jsem se.
"Budu tě milovat navždy," řekl ještě.
Já ho hladil po vlasech a pozoroval jeho prázdný výraz, ve kterém jsem viděl tolik bolesti, tolik strachu... začínal jsem se bát že to nezvládne, nejradši bych ho v tu chvíli vzal do náruče, odešel s ním někam daleko a užívali by jsme si spolu všechny dny které jsme mohli být spolu. Ale to bohužel nešlo. Zoufalství které jsme oba cítili, bylo tak silné, že jsem myslel že bych nejradši na místě zemřel. Ale nemohl jsem se oddávat negativním myšlenkám. Musel jsem věřit že jednou... zase budeme spolu šťastní.
Po tom co šel Zayn spát, jsme šli s Harrym a Louim do bufetu a dali jsme si kávu. To ticho které mezi námi nastalo bylo vážně nepříjemné, až jsem nakonec musel promluvit já sám.
"Vzpomínám si, jak mi chtěl Zayn poprvé uvařit. Nakoupil si suroviny, striktně se držel receptu, ale skoro zapálil kuchyň," pousmál jsem se a Harry s Louim taky. "Napřed se rozčiloval a říkal že nám zkazil večer, ale já ho pak políbil, a všechno bylo zase v pořádku. Usmál se a já mu řekl že ho miluju, ikdyž je příšerný kuchař. Ale on se pak odhodlal naučit se to a o měsíc později uvařil tu nejlepší večeři co jsem kdy jedl."
"Ikdyž jsem ho dlouhou dobu nemohl vystát,vím že díky němu byla Perrie šťastná a teď už vím i to že je to dobrý člověk."
"Já jsem ho miloval," řekl Harry. "Vážně jsem ho miloval. Ale musel jsem smířit s tím že svoje srdce má jenom pro dva lidi. Navíc, teď jsem našel opravdovou lásku," stiskl Louiho ruku.
Usmál jsem se. "Celé měsíce jsem se modlil ať se rozejde s Perrie a ať je jenom se mnou, ale teď vím že potřeboval nás oba a nedokázal se ani jednoho z nás vzdát," řekl jsem. "Oba se postaráme o to aby cítil naši lásku."
"Jsem si jistý že mu to pomůže," chytil mě Louis za ruku. "Ty, Perrie, já i Harry budeme pořád při něm a neopustíme ho."
"Jo," kývl jsem. "Jsem vám opravdu vděčný. Nevím co se teď stane ale vím to že Zayn je moje životní láska a nikdy ho nepřestanu milovat."
Vím že ten den co jsme se potkali určil můj zbývající život. Protože od toho dne jsem už nedokázal žít bez něj.