ONE DIRECTION FAN FICTION

LIAMŮV POHLED

"Jsi si vážně jistá?" zeptal jsem se Perrie, když stála u nás s kufrem vedle sebe.

"Musím na chvíli odejít, jenom na několik dní. Vím, že tys toho musel snést ješě víc než já a že se možná chovám sobecky, ale potřebuju to," vydechla.

"Dobře," pousmál jsem se a pak jsem ji objal. "Louis tě odveze?"

"Jo, cesta trvá asi hodinu," řekla.

"Fajn, až dorazíš zavoláš nám?" zeptal jsem se.

"Slibuju," kývla.

"Zvláštní," zasmál jsem se lehce.

"Co?" taky se zasmála.

"Nikdy bych se nemyslel že se my dva budeme takhle loučit, objímat, a že mi budeš chybět," řekl jsem.

"Liame, ať už mezi námi bylo cokoliv chci abys věděla že už k tobě necítím nenávist, nemůžu říct, že bych tě považovala za nejlepšího přítele, to se asi nikdy nestane, ale vážím si tě, a svým způsobem... tě mám moc ráda," pousmála se.

"Taky tě mám rád," pohladil jsem ji po tváři. "Někdy."

Perrie mě se smíchem ještě jednou krátce objala a já si pak všimnul že k nám jde Zayn. Během pár dní se jeho čas, alespoň dočasně, zlepšil a přípomínal mi zase starého toho Zayna, do kterého jsem se tak bezlavě zamiloval...

PERRIN POHLED

"Už jdeš?" podíval se na mě Zayn smutně.

"Ano," kývla jsem a snažila jsem se zadržet slzy při pohledu na něj a při pomyšlení že ho opouštím.

"P-proč?" pohladil mě po rameni a já už slzy neudržela.

"Říkala jsem ti že... potřebuju pár dní sama pro sebe. Ale pak se vrátím, neboj se," řekla jsem.

"Já vím že už se mnou nechceš být a chápu tě," sklopil hlavu.

"Ne, tak to není," vzala jsem jeho ruce. "Věř mi. Tak to není. Víš že tě miluju a na tom se nic nezmění."
"Taky tě miluju," pousmál se.

"My tohle zvládneme. Jsem si jistá že brzo se všechno zlepší. Uvidíš," řekla jsem.

"Chci... chci abys věděla že jsi byla moje první láska. To ty jsi ve mě probudila city, které jsem do té doby nepoznal. Zamiloval jsem se do tebe na první pohled. Dlouho jsi byla moje všechno, a i teď jsi jedna z lidí, na kterých mi záleží nejvíc na světě a pro které bych udělal cokoliv," řekl.

"Já vím," otřela jsem si slzu.

"Chci abys byla šťastná, moc šťastná. Protože si to zasloužíš. Zasloužíš si být milovaná, zasloužíš si všechno," objal mě dlouze.

"Zayne, miluju tě. Tak moc tě miluju," začala jsem brečet.

"A já tebe," vzlykl. "Navždy."

"Co to máš za sebou?" spadl můj zrak předmět za ním.

"To je... můj obraz pro tebe. Dokončil jsem ho včera," začal se i přes slzy usmívat.

"Děkuju lásko," vzala jsem si ho do ruky. "Je nádherný."

"Chci abys po mě měla nějakou památku," řekl.

"Zayne, nemluv jakoby jsme se měli loučit navždy. Za pár dní se zase uvidíme," zasmála jsem se lehce.

"Jo," pousmál se. "Uvidíme se."

"No... já už radši půjdu. Nechci ještě víc brečet," políbila jsem ho dlouze.

"Miluju tě," opřel si pak svoje čelo o to moje. "Vždycky tě budu milovat."

"Já tě taky miluju," řekla jsme. "Strašně moc tě miluju."

Zayn mě potom ještě dalších pár minut objímal, hladil... dával mi polibky.... Bylo to jako před pár lety, ještě před pár měsící...

Potom, když jsem jela autem mi bylo tak zvlášně. Zayn mi připadal zvláštní. Vypadal už sice líp, na první pohled byl skoro jako dřív, ale i přesto se mi na tom něco nezdálo. To co říkal, jak se mě dotýkal... jakoby se se mnou opravdu louičil, ne jen na chvíli ale navždy...

LIAMŮV POHLED

"Cítíš se líp lásko?" políbil jsem Zayna do vlasů, zatímco mi ležel v náručí. Pořád jsem si na to nějak nemohl zvyknout. Celou dobu co jsme byli spolu, až... donedávna, to on mě vždycky držel, objímal, dával mi pocit bezpečí.

"Ne," řekl slabě.

"Já vím... že je ti líto že Perrie odešla ,ale brzo se přece vrátí," pousmál jsem se. "Jasné?"

"Ale... to všechno... to všechno... j-já už neznám... sám sebe," řekl.

"Miláčku, neměj strach ano?" pohladil jsem ho něžně. "Slibuju že to bude dobré. Nikdy tě neopustím. Nikdy."

"Já vím," políbil mě krátce. "Taky tě nikdy neopustím. Chci s tebou být... navěky."

"Budeme spolu navěky," i já jsem ho políbil.

"Slibuješ mi to?" podíval se na mě.

"Slibuju," políbil jsem ho do třetice. "Slibuju ti to."
"Vzpomináš... jak jsi... mi jednou vyprávěl jak sníš o tom že za pár let... budeme spolu žít někde na okraji města, v malém rodinném domě se zahradou.... s našimi dětmi. Jak budeme spolu šťastní, budeme žít hlavně z lásky a budeme spolu až dokud nezestárneme?" propletl naše prsty.

"Jo, pamatuju. Smál jsi se tomu," pousmál jsem se.

"Jo," zasmál jsem se lehce. Miloval jsem jeho smích. Tak moc mi chyběl.

"Ještě pořád tomu věřím. Že jednoho dne budeme žít v našem ... vlastním dokonalém světě," řekl jsem.

"Liame... lásko... řekni mi pravdu... co se mnou bude?" zeptal se.

"Ehm," polknul jsem. "Budeš v pořádku, jasné? Jenom musíš přistoupit na léčbu."

"Chceš říct že se nechám zavřít v tomto blázinci," vydechl.

"Ne, to není pravda," zakroutil jsem hlaovu. "Řekl jsem ti že nedovolím aby it někdo ublížil, a budu stát při tobě.Až do konce. Budu tě navždy milovat. Protože jsi to, na čem mi nejvíc záleží. Jsi moje všechno," políbil jsem ho do vlasů.

"Počkejte. Já vám nerozumím. Chcete mi tím říct že Zayn tady stráví zbytek svého života?" podíval jsem se na nevěřícně na doktora.
"Ne tak docela. Samozřejmě bude moct vycházet ven ... navíc je to lepší alternativa než vězení nebo nedaleké sanatorium kde s pacienty zacházejí neuctivě. Tady se postaráme o to že tady bude mít důstojný, a do jisté mírý dobrý a spokojený život."

"Spokojený," vydechl jsem. "Tohle vám nedovolím."

"Pane Payne, obávám se že tohle nezáleží jenom na vás. Musím vám připomenout že postup téhle choroby je velmi individuální. A zdá se že bohužel u pana Malika, je postup velmi rychlý. Je dost možné že už během tří let by se mohl dostat do nejtěžšího stádia. S naší léčbou můžeme tohle o nějakou dobu odložit," řekl. "Navíc, nezapomínejte že zabil svého otce, a způsobil nehodu své sestry, i přes polehčující okolnosti, na které samozřejmě bereme ohled. Rozhodně nechceme aby trpěl."

"Ale bude trpět, pokud ho tady zavřete. To to nechápete," vyjekl jsem zoufale.

"Rozumím vám pane Payne, věřte mi a je mi to líto. Ale musíte pochopit že tak to bude nejlepší. Samozřejmě ho budeme moct navštěvovat, a jak jsem již zmínil bude moct vycházet ven. Rozhodně ho tady nemíníme držet násilím jako nějaké zvíře.
"Kdy... kdy chcete aby sem nastoupil... nadobro," vzlykl jsem.

"Byli bychom rádi kdyby už na konci týdne zde byl jako regulérní pacient," vydechl.

"Bože," začal mi po tváři stékat slzy. "J-já já to nedokážu. Musí být přece jiný způsbo. Nějaké léky, něco..."

"Bohužel ty by mu pomohly jen do jisté míry. Dobrou zpravou je že jeho případem se začal zabírat jistý muž, který se podobrnými chorobami zabívá ale to nám moc velkou naději nedává."

"M-můžeme to nějak oddálit?" vlzykl jsem.

"Myslím že to nemá cenu oddalovat," řekl.

"Prosím. Chci alespoň aby ten týden, předtím.." nadechl jsem se zhluboka. "Předtím než sem nastoupí byl doma. Se mnou a jeho nejbližšími. Prosím, alespoň tohle mi dovolte."

"Dobře," vydechl. "To můžeme udělat. Dám vám nějaké léky, pro případ že by se něco stalo, ale v takovém případě přijde rovnou za námi. A neměl by se rozrušovat, měl by se snažit myslet pozitivně," řekl.

"Děkuju vám," pokývl jsem.

V tu chvíli, co jsem tam seděl, jsem chtěl jít za Zaynem a odvézt ho odsud. Odjet spolu na to naše dokolonalé místo kde by jsme byli jenom my dva. Ale věděl jsem že to je nemožné. I když jsem věděl že bude... v sanatoriu, pořád jsem byl odhodlaný zjistit víc o lécích, o možných léčbách... rozhodně jsem ho tam nechtěl nechat. Byl jsem ochotný začít tam třeba i pracovat jen abych mu byl nablízku. Nedokázal jsem, nemohl jsem ho ztratit. Ale musel jsem se pomalu smiřovat s tím že k tomu dojde.... A v ten... se moje srdce nadobro zlomí a duše zemře.