ONE DIRECTION FAN FICTION

ZAYNŮV POHLED

"Promiň," usmála se na mě neznámá dívka, když do mě omylem vrazila a málem tak shodila krabici co jsem měl v rukách. Byla vážně krásná , a její úsměv kouzlený.

"To nic," zasmál jsem se lehce.

"Ty se sem stěhuješ?" zeptala se.

"Jo, pokus o nový život," vydechl jsem.

"Já jsem Perrie," podala mi ruku s nesmělým výrazem ve tváři.

"Zayn," potřásl jsem si s ní lehce.

"Ráda tě poznávám, Zayne," zasmála se

"Já tebe taky Perrie," zasmál jsem se i já. "Bydlíš tady?" ukázal jsem na bytovku.

"Ne, ale žiju poblíž," zakroutila hlavou.

"Třeba my jsme někde mohli třeba zajít na kafé?" zeptal jsem se váhavě.
"Moc ráda," usmála se. "Tedď ti můžu pomoct s těmi krabicemi," chytla jednu.

"Díky," řekl jsem. "Pojď za mnou."

Na kávu jsme šli ještě to odpoledne. Byl jsem do ní hned blázen. Všechno mi na ní připadalo dokonalé. Už po pár dnech mi došlo že jsem zamilovaný. Byla to moje první láska. Do té doby jsem na lásku neměl čas. Ale ona byla... ona byla ONA.

Byl jsem tak slabý že jsem si ani nedokázal otírat slzy. Byl jsem tak emociálně vyčerpaný a utrápený, že jsme myslel že se snad už opravdu zblázním. Cítil jsem se jako v pasti... pasti ze které nejde uniknout...

"Liame, můžeš mi naprosto věit ano? Slibuju," pohladil jsem ho něžně po tváři zatímco jsme leželi nazí v mé posteli.

"Já vím," řekl tiše. "Ale je to... poprvé."

"Poprvé co jsi s klukem?" zeptal jsem se.

"Ne, poprvé, jako... poprvé," řekl nesměle.

"Li," políbil jsem ho dlouze. "Baby, miluju tě. Strašně tě miluju. Nikdy jsem k nikomu necítil to co k tobě. Opravdu. Vím že ty jsi... láskou mého života."

"A ty mojí," přitáhl si mě k dalšímu polibku. "Nedokázal bych už bez tebe žít."

"Ani já bez tebe lásko. Ty jsi... všechno po čem jsem kdy toužil," řekl jsem jemně. "Jsi důvod pro který žiju."

"Zayne, věřím ti. A chci abys... to byl ty. Chci to," řekl už odvážněji a já ho ještě jednou políbil.

"Miluju tě," zašeptal jsem ještě.

Byla to první noc kdy jsme se milovali. Znali jsme se tehdy sotva dva měsíce, ale mě přpadalo jako by to bylo cleý život. Jo, je to trapné kliše, ale je to tak. V té době ještě nevěděl o Perrie, ani Perrie o něm. Ale jak jsem jim mohl říct, že kromě nich miluju ještě někoho jiného? Nemohl jsem. Perrie jsem miloval, byla to moje první láska, moje spřízená duše. A Liama jsem taky miloval, byla to moje životní láska.

Snažil jsem se přestat brečet, ale nešlo to. Připadalo mi, jakoby to mělo trvat navždy. Ležet tam, v černočerné tmě, sám, slzami stékajícímí po tvářích a myšlenkami na moje milované. Ty nejkrásnější vzpomínky, které jakoby byli to jediné co mi zbylo, a co mi nikdo nikdy nevezme. Protože to by mi musel napřed vyrvat srdce z hrudi, abych na ně mohl zapomenout. Miloval jsem je. Liama, Perrie, mou sestřičku. Chtěl jsem znova žít. Pro ně. Ale už mi docházela síla. Síla žít.

LIAMŮV POHLED

"Dovolte mi vidět Zayna, prosím," snažil jsem se přesvědčit doktora.

"Nevím jestli je to vhodné," zakroutil hlavou.

"Jasně že je," řekl jsem. "Teď mě potřebuje. Víc než kdy dřív."

"Dobře," vydechl po chvíli. "Můžete s ním zůstat. Ale když se bude cokoliv dít, je to na vaši zodpovědnot, je vám to jasné."

"Ano," kývl jsem s úsměvem. "Děkuju."

"Jdeš za Zaynem?" zastavila mě Perrie.

"Jo, dovolili mi jít za ním," řekl jsem.

"Můžu jí taky? Už brzo odjíždím a chci s ním ještě být," řekla.

"Jsi si jistá že chceš odjet? V tuhle chvíli?" zeptal jsem se jí.

"Vím že bych neměla, ale je to jenom pár dní. Potřebuju trochu přijít na jiné mylšenky," řekla.

"Dobře," kývl jsem.

Šli jsme pak Louimu a Harrymu říct aby šli domů, a potom jsme vešli do Zaynova pokoje. Ležel v posteli, schoulený do klubíčka a jeho tiché vzlyky mi lámali srdce. Opravdu, jakobych slyšel jak pomalu praská.

"Lásko," zašeptal jsem.

On se na mě ani nepodíval, jenom dál brečel.

"Zayne, miláčku, jsme tady," řekla Perrie a pomalu si sedla vedle něj a pohladila ho vlasech. Ten se stále ani na jednoho z nás nepodíval.

"Miláčku, bude to dobré, slibuju ti to," snažil jsem se usmát, ikdyž byla tma, a lehl jsem si k němu abych ho políbil. Pak jsem ho objal a k mému šoku mě po chvíli Zayn taky objal a schoval si hlavu k mému krku. Bylo mi hrozně kvůli Perrie, která seděla při nás a snažila se nedat najevo že ji to sžírá.

"No... nechám vás tady. Spi sladce miláčku," řekla jemně a už chtěla vstát, ale já ji zastavil.

"Perrie, zůstaň tady prosím," řekl jsem.

"Prosím," vzlykl tichounce Zayn

Perrie si tiše povzdechla a lehla si k nám.

"Miluju vás," řekl Zayn slabě.

"My tě taky milujeme," políbil jsem ho na čelo. "Teď spi ano?" řekl jsem a Zayn lehce kývl.

Noc byla vážně dlouhá. Trvalo mi hodně dlouho než jsem usnul. Přemýšlel jsem o tolika věcech, vzpomínal jsem na to jaký byl Zayn dřív, jaký je teď... Snažil jsem se zůstat silný a soustředit se na na to jak je to dnes, snažil jsem se udržet si naději, která mi ještě zůstala. Špetka naděje. Když jsem si ale představil co se Zaynem bude za několik měsíců, při štěstí možná pár let... chtělo se mi umřít. Věděl jsem že šance na to aby byl šťastný... aby jsme my byli štastní je velmi malá. Prakticky nemožná...