ONE DIRECTION FAN FICTION

LIAMŮV POHLED

O tři dny později si mě zavolal doktor, aby se mnou konečně probral Zaynův stav. Louis tam byl se mnou. Perrie a Harry mezitím byli u Zayna.

"Tak... co mu vlastě je?" zeptal jsem se.

"Bohužel, nemáme pro vás dobré zprávy," vydechl.

"A-ale jak to? Myslel jsem že..." podíval jsem se na něj vyděšeně.

"Uklidněte se prosím," řekl. "Pokusím se vám to vysvětlit."

"Dobře," sednul jsem si.

"Myslím že nejlepší bude začít od začátku. Snažili jsme se totiž vypátrat informace o minulosti Zayna Malika, včetně jeho rodiny," začal. "Zdá se že jeho matka Trisha, která byla jak fyzicky, tak psychicky týraná svým manželem, měla jistou psychickou poruchu. Dědičnou psychickou poruchu. Její příznaky jsou různé, od depresí, po agresivní chování až po sebepoškozování. Zřejmě se u ní se projevila až v pozdním věku, něco po 30. Její matka na tom byla stejně, měla stejnou diagnozu. Když měla Trisha 7 let, převezli její matku do psychiatrické léčebny, kde zůstala až do své smrti," řekl.

"Jak zemřela?" zeptal jsem se.

"Oběsila se ve svém pokoji, její stav byl už natolik vyhrocený že zřejmě neviděla jiné východisko. Nemoc, která ji postihla neměla ani přesné pojmenování, nikdo nevěděl o co se jedná. A tudíž se ani nemohla správně léčit. Naneštěstí, jsme si jistí že tutéž chorobu má i pan Malik," vydechl.

"Ale... dnes medicína tolik pokročila. Teď už to přece musí být jiné," řekl jsem rozrušeně.

"Musím vám s lítostí říct, že zatím na tuhle chorobu není účinná léčba. Je to choroba velmi vzácná, a stav jedinců se časem nelepší, jen zhoršuje..."

"Chcete... chcete mi snad říct že mu není pomoci?" vyjekl jsem zoufale zatímco mi z očí vytrskly slzy.

"Uděláme co bude v našich silách aby jsme se jeho stav pokusili zlepšit, a oddálit poslední fázi, ale obávám se že přestane normálně fungovat během několika let, přinejlepším, a to s pobytem v různých zařízeních a léky," dodal.

"Tohle nemůže být pravda," dal jsem si hlavu do dlaní. "Tohle přece nemůže být pravda."

"Liame, bude to dobré," snažil se mě Louis objat, ale já ho odstrčil.

"Nic nebude dobré," vstal jsem s výkčikem. "Nic!"

"Pane Payne, posadte se prosím, prosím vás, mám i jednu dobrou zprávu," řekl.

Několikrát jsem se zhluboka nadechl a sedl jsem si zpátky.

"Díky testům kterým jsme pana Malika podrobili, jsme zjistili že nejen že byl svědkem násilí pacháném na své matce, navíc i jejím duševním stavům a v neposlední řadě i její sebevraždě, ale sám byl týraný a... sexuálně zneužívaný svým otcem. Navíc po nehodě kterou měli se sestrou a při které ochrnula, se to ještě zhoršilo. I tyhle okolnosti na něm zanechali velké stopy, které se podepsali na jeho nemoci," řekl. "Navzdory tomu že zabil... svého otce, jsme ochotni tuhle okolnost zatajit. Přece jen, ten muž nebyl hoden života. A myslíme že, ikdyž je to protiprávní a možná to není správné, je to lidské," řekl.

"D-děkuju vám," vzlykl jsem. "Ale... prosím, řekněte mi že je pro Zayna ještě naděje? Prosím."

"Vždy je naděje pane Payne, ale obávám se v tomhle případě bych na ni moc nesázel."

Já zoufalstvím propukl v pláč a Louis mě rychle pevně objal. Brečel jsem a myslel jen na to že Zayn ztratím. A to jsem nemohl příjmout, nedokázal jsme se s tím smířit. Nemohl mě takhle opustit.

PERRIN POHLED

"Tak co? Co říkal doktor?" chytila jsem Louiho vystrašeně za ruku. "Kde je Liam?"

"Dali mu ... na nějaké léky na uklidnění," řekl tiše.

"Ale... proč? Co se stalo?" řekla jsem.

"Zaynův stav... je dost vážný. Vážnější než jsme si myslely," vydechl.

"C-co? Jakou určili diagnozu?" vzala jsme ho za ramena. "Tak mluv," zatřásla jsme s ním když dlouho mlčel.

"Vypadá to že jde o velmi ojedinělou nemoc, která bývá dědičná. Trpěla na ni i jeho matka a babička. Obě dohnala až... k sebevraždě," řekl.

"Tak ale... přece výzkumy pokročili nebo ne? Musí být nějaké léky nebo já... nevím, něco aby ho uzdravili," řekla jsem zoufale.

"To vážně nevím, asi se budeme smířit s tím jak to je," řekl.

"Ne," vypukla jsem v pláč a on mě pevně objal. "Jak se s tím můžeme smířit? Musí být nějaký způsob! Ne. Prosím. Nedokážu žít bez něj, nedokážu."

"Perrie, myslím že teď by pro tebe bylo lepší kdyby jsi vážně na nějakou dobu odjela. My budeme se Zaynem, a budeme tě intormovat. Vím že na tom nejsi dobře, a mohla by ses úplně vyčerpat, radši běž a zkus nabrat nové síly," řekl Louis.

"Nevím jestli ho teď dokážu opusit," vzlykla jsem. "Navíc... Liam je na tom minimálně stejně tak špatně jako já, myslím že i hůř. To on by si měl odpočinout, nemůžu na něm přece všechno nechat," snažila jsem se utírat slzy.

"Já vím, ale pomůžeme mu... jim. Já i Harry budeme stát při nich oboum. Navíc, po pár dnech, možná týdnech by jsi se zase vrátila," řekl.

"Já nevím," vzlykla jsem slabě.

V tu chvíli přišel nějaký kluk.

"Dobrý den, můžu se vás zeptat kde můžu najít Zayna Malika? A Liama Payna?" zeptal se sestry.

"Vy hledáte Zayna?" odtáhl se ode mě Louis.

"Ano," podíval se ten kluk na nás. "Liam je můj spolubydlící a už víc než den o něm nemám žádné zprávy. Jenom že by měl být tady spolu se Zaynem."

"Já jsem Louis," podal mu ruku. "A tohle je Perrie."

"Oh, Perrie, jasně," pousmál se. "Rád vás poznávám. Jsem Niall."

"Ehm, Liam je teď v ordinaci, není mu moc dobře. A Zayn má do večera zakázané návštěvy," řekla jsem.

"Prosím řekněte mi pravdu, co se vlastně děje," řekl znepokojeně. "Vypadáš zničeně," podíval se na mě.

"To jsem," vzlykla jsem. "Ale omlouvám se, myslím že teď o tom nemůžu s někým dalším mluvit. Jsem si jistá že Liam za chvíli přijde a promluví si s tebou. Teď mě prosím omluvte," řekla jsem zatímco jsem vyběhla do koupelny. Tam jsem se zamčela v kabince a vyzvracela jsem se. Pak jsem si umyla obličej a snažila jsem se nabrat dech, ale cítila jsem se jakoby mě někdo neustále někdo dusil. Bylo mi tak hrozně, že jsem myslela že mi snad ani nemůže být hůř, ale věděla jsem že to asi není pravda. Nikdy není tak zle, aby nemohlo být ještě hůř....

LOUIHO POHLED

S Niallem jsme si zašli pro nějaké jídlo a trochu jsme si popovídali. Řekl jsem mu jenom to nejnutnější, protože říct mu všechno, by trvalo hrozně dlouho. Pak přišel Liam a já se je rozhodl nechat o samotě. Na chodbě jsem potkal Harry, který vypadal vyčerpaně, ostatně jako i my ostatní.

"Odvezl jsem Perrie domů ať si odpočine," řekl.

"To je dobře. Je na tom čím dál hůř. O Liamovi ani nemluvě," vydechl jsem se.

"My to zvládneme, věřím že brzo bude všechno lepší," stiskl mou ruku.
"Vážně tomu věřš?" pousmál jsem se.

Harry sklonil hlavu. "Snažím se tomu věřit. Nic víc nám teď asi nezbývá."