ONE DIRECTION FAN FICTION

LIAMŮV POHLED

"Co se děje? Kam Zayna berete?" křičel jsem zoufale, když jsem viděl že je v bezvědomí, a opírá se o nějaké dva chlapy, vedené doktorem.

"Pan Malik měl velmi silný záchvat, zaútočil na sestřičku, mlátil do věcí kolem sebe, museli jsme ho sklidnit injekcí, a teď ho převezeme na strážený pokoj," řekl dotkro.

"Ale... já myslel že mu pomůžete, že zjistíte co mu je a dáte mu nějaké léky, nebo nasadíte účinnou terapii, ne že se ho budete ptát na stupidní otázky, a uspíte ho pokaždé když se projeví jeho nemoc, tomuhle říkáte správný přístup? Mě připadá že jeho stav jenom zhoršujete," řekl jsem.

"Pane Payne, prosím vás aby jste nezpochybňovali naše postupy ano?" řekl doktor. "Teď uhněte stranou."

"Ne, neuhnu, jasné? Co si myslíte, že vás nechám aby jste si s ním dělali co chcete?" řekl jsem.

"Zítra by jsme měli vědět přesnou diagnozu. Potom se můžeme o něčem bavit. Teď nás nechte pracovat," řekl doktor a přikázal nějakým jiným mužům aby mě drželi, když jsem se snažil zabránit jim aby strčili Zayna do jakési tmavé místnosti na konci chodby. Bylo mi z toho zle. Zdálo se mi že i přesto co říkají, je ve skutečnosti vůbec nezaímá co se s ním děje. Že je pro ně snad nějaký experiment.

Když mi pak řekli, že Zayn bude spát ještě několik hodin, rozhodl jsem se odskočit domů, pro nějaké oblečení. Taky jsem zavolal Louimu, a poprosil jsem ho jestli nemůže jít se mnou a zkusit si s někým promluvit. Jen chvíli poté dole přistálo auto, ve kterém seděl on, Perrie a Harry. Všichni čtyři jsme se pak vydali zpátky do ústavu.

"Zayn ještě stále spí?" zeptal se mě Harry, když jsem přišel od sestry.

"Ano, říkají že se zřejmě probudí asi za 4-5 hodin," vydechl jsem.

"Zlato, promluvím si s někým prosím. Ty jsi psycholog, a měl jsi se Zaynem i nějaké sezení. Jsem si jistý že s tebou budou mluvit víc na rovinu," přejel Harry Louimu po rameni.

"Dobře, najdu někoho s kým si budu moct promluvit, ty zatím zůstaň s Liamem a Perrie, ano?" pohladil ho Louis po tváři.

"Jo, miluju tě," políbil ho Harry.

"Já tebe taky," usmál se Louis a po tom co dal ještě Perrie pusu do vlasů šel za hlavním doktorem, který se zabýval Zaynovým stavem.

"Bože, nevím jak mám teď odejít, když se tohle děje," řekla Perrie.

"Neměla bys nikam chodit. Ne teď," řekl jsem.

"Ale... já nevím. Zkusím počkat než bude Zaynovi trochu líp, až se toho dozvíme víc," řekla Perrie.

"Já... se bojím," začal jsem najednou brečet.

"Liame," objala mě Perrie rychle. "Já mám taky strach," vzlykla.

"Zvládnete to, všichni to zvládneme," objal nás oba Harry a já chtěl tomu věřit. Opravdu chtěl.

Později mi řekl že Zayn teď musí ještě odpočívat, a že za ním nesmím jít. Já ale věděl že až se probudí a nebudu při něm, bude mu hrozně. Snažil jsem se jim to vysvětlit ale marně. Ani Louis s tím nic nedokázal udělat. Ale nakonec souhlasili s tím, že může být u zítřejšího vyšetření. Perrie odmítala odejít, stejně jako já, ale Louis řekl aby jsme si šli odpočinout, s tím že přes noc zůstane s Harrym ve volném pokoji, a ráno můžeme zase přijít. Vzal jsem si v práci volno, ale věděl jsem že to takhle nemůžu dělat donekonečna, ani Perrie. I jí už hrozil vyhazov. Všechno na čem nám v tu chvíli záleželo byl Zayn. Protože jsme ho milovali a on byl naše priorita. Moje určitě.

"Pane Payne, můžete vidět pana Malika," řekl doktor.

"Vážně?" usmál jsem se.

"Ano," řekl. "Ale musím vás upozornit že se vám může zdát poněkud unavený.

"Dobře, může jít se mnou i Perrie?" položil jsem ji ruku na rameno

"Dobře," kývnul. "Ale ne na dlouho."
"Děkuju vám," vzal jsem Perrie za ruku a vešli jsme do místnosti kde byl Zayn.

Když jsem ho uviděl, neubránil jsem se slzám. Seděl na posteli, v nějaké půjčené, nemocniční košili, která připomínala kazajku, hleděl do stěny, a i z dálky jsem poznal že musel nedávno brečet.

"Lásko," zašeptal jsem slabě.

"Pane bože," vzlykla Perrie.

"Lásko moje," šel jsem k němu pomalu a Perrie vedle mě. "Jak se cítíš?"

Zayn se na nás ani nepodíval. Jakoby vůbec nevnímal že tam jsme.

"Zayne, prosím, promluv ano?" pohladil jsem ho po tváři, ale on se odtáhnul jako vyděšené zvířatko.

To už jsem začal brečet úplně. "Co to s tebou provedly?"

"Zayne, miláčku, proboha," zakryla si Perrie zděšeně pusu.

"Perrie, zůstaneš tu s ním chvíli, prosím? Jdu si promluvit s tím rádobydoktorem," utřel jsem si szly. "Hned se vrátím."

"Dobře," kývla Perrie a vzala Zayna alespoň za ruku.

"Ty hajzle," strčil jsem do doktora když jsem ho uviděl.

"Co si to dovolujete?" zakřičel.
"Co jste mu to dali? Co? Vždyť to není on, jakoby by byl duchem nepřítomný," řekl jsem.

"To je jenom dopad léků, nic víc, tohle je jen přechodná fáze," řekl.

"O ano? Je tady už tři dny a ještě jste ani nestanovili diagnozu, tak jak dlouho ještě potřebujete? Chcete ho snad úplně zlomit?" řekl jsem.

"To rozhodně v úmyslu nemáme," zakroutil hlavou.

"Blbost!" vykřikl jsem a hodil jsem něco o stěnu.

"Uklidněte se nebo zavolám ochranku," řekl.
"Klidně. Myslíte že mě to snad zajímá?" zakřičel jsme se smíchem.

"Co se tady děje?" přiběhl k nám Harry s Louim těsně v závěsu. "Zayne, co to do tebe vjelo?"
"Tihle neschopní břídilové tady je jenom banda podvodníku, kteří nikomu nepomáhají, jenom tady dostanou lidi do takového stavu, do jakého chtějí. Udělají z nich blázny, a oni je vlastně vůbec nezajímájí. Nejsou pro ně nic. Absoulutně nic," řekl jsem.
"Prosím, řeknětě tomuto mladému muži ať se uklidní. Nebo ho odsud budu muset vykázat," řekl.

"Jo? Aby jste si s ním mohli už úplně dělat co chcete?" vykřikl jsem znovu.

"Liame, Liame uklidni se prosím ano?" dal mi Harry ruku na hruď. "Nedělej to ještě horší."

"Udělej to pro Zayna, jestli ho nebudeš moct vídat, nevím jestli to zvládne," řekl Louis.

"Dobře," vydechl jsem po chíli. "Ale prosím, musíte nám pomoct. Tohle už.. tohle už začíná být nad moje síly."