ONE DIRECTION FAN FICTION

LIAMŮV POHLED

"Kde je?" chytil mě Harry vystrašeně za ramena, když přišel za námi.

"V nějakém pokoji. Řekli že by si měl odpočinout, a nechají si ho tady přes noc," řekl jsem.

"Perrie je tady s tebou?" rozhlédl jsem se kolem.

"Ne," vydechl Harry. "Vypadá to že se zase necítí dobře a že teď nemá sílu jít sem a vidět ho, ale máme mu za ni říct že ho miluje," řekl.

"No... myslím že mu to sem mohla jít říct sama," řekl jsem.

"Liame, prosím tě, zkus ji pochopit," podíval se na mě Harry prosebně.

"Já ji chápu," pokývl jsem. "Ale připadá mi že... že už Zayna nemiluje... tak jako dřív," přiznal jsem.

"Miluje ho, moc ho miluje. Ale řekla mi, že už delší dobu cítí že Zayn miluje víc tebe než ji, že to je jasné z jeho pohledů, úsměvů, doteků... a já musím přiznat že si to taky myslím. Ostatně, milovat dva lidi stejně snad ani není možné," řekl.

"Nevím, abych řekl pravdu, chtěl bych tomu věřit, ale podle mě, to poslední čím by se teď měl Zayn zabývat je tohle, potřebuje se soustředit hlavně na sebe, a uzdravit se. Nebo to alespoň zlepšit, a já jsem rozhodnutý stát při něm a pomoct mu ze všech sil," řekl jsem.

"Já vím, to já taky," kývl. "A... co ti vlastně řekli?"

"Perrie.. ti to neřekla?" zeptal jsem se zmateně.

"Neřekla mi nic konkrétního," svraštil obočí.

"No... Zayn...on totiž.... zabil svého otce," řekl jsem tiše.

"Cože?" složil si Harry nevěřícně ruce na prsou. "Jak..."

"Nevím podrsbnosti, vím jenom to jeho otec byl prvotřídní hajzl a smrt si zasloužil. Ale je mi jasné že pro Zayna to je hrozné, že zabil, a ještě ke všemu vlastního otce, a jakoby to nestačilo, to chtějí oznámit policii," vydechl jsem.

"Ale... to by neměli ne? Pokud není Zayn... úplně v pořádku," řekl.

"Tvrdí že udělají všechno co budou moct aby Zayn nešel do vězení, a prý by to snad mělo vyjít. Vzhledem ke všem okolnostem, včetně toho že je dost možné že šlo o sebeobranu, protože Zayn neřekl přesně co se vlastně stalo, by prý měl být trest mírný, ale i tak mám strach. Jestli půjde Zayn do vězení, vím že to nezvládne. A já taky ne," začal jsem brečet.

"No tak," objal mě Harry. "Nepůjde do vězení. Postarám se o to. Víš že můj děda je jeden z nejlepších právníků v okolí, a jsem si jistý že ho z toho dostane lusknutím prstu. Uvidíš."

"Doufám že máš pravdu," řekl jsem.

"A... můžeme tady zůstat? Přes noc?" zeptal se po chvíli.

"Tvrdí že by bylo lepší kdyby byl sám, ale myslím že se mi je podařilo přesvědčit, abych s ním byl. Alespoň dokud neusne," pousmál jsem se a utřel jsem si slzy.

"To je dobře, myslím že by bylo právě mnohem horší kdyby při sobě neměl nikoho," řekl jsem.

"Jo," kývl jsem. "Teď půjdu ještě za doktorem, snad mi ještě něco řekne, a pak půjdu se Zaynem."

"Dobře. Kdyby něco ozvi se mi ano?" pohladil mě Harry po vlasech. "A vyřiď Zaynovi že ho mám rád."

"Vyřídím, spolehni se," pousmál jsem se a nechal jsem ho jít. Věděl jsem že chce jít za Louim. A taky že Zaynovi by stejně nebylo příjemné, kdyby ho na takovém místě viděl. Znal jsem ho dobře, i přes to všechno, co se s ním dělo. Byl to pořád můj Zayn.

"L-Liame jsi to ty?" podíval se na mě Zayn vystrašeně zpoza deky když jsem vešel do pokoje, kde spal.

"Ano, jsem to já, neboj se," řekl jsem jemně a šel jsem si lehnou k němu abych ho pevně objal.

"Co mi je?" vzlykl.

"Pořád se to ještě neví. Ale brzo se to dozvíme, ano?" polbíil jsem ho do vlasů.

"Miluju tě," stiskl pevně moje triko, jakoby se bál že zase odejdu.

"I já tebe. Víc než cokoliv na světě," políbil jsem ho na čelo a pohladil po vlasech. "Teď pojdme spát."

"Vrátíme se zítra domů?" zeptal se ještě.

"To nevím," vydechl jsem. "Ale neopustím tě, slyšíš? Budu pořád s tebou."

PERRIN POHLED

"Půjdeš za Zaynem?" zeptal se mě Louis.

"Nevím," vydechla jsem.

"Perrie, musíš tam jít. Teď tě opravdu potřebuje," stiskl mou ruku.

"Já vím. I já ho potřebuju. Ale nevím jesti dokážu... vidět ho na takovém místě. Liam říkal že vypadá... zlomeně," zadržela jsem slzu.

"Právě proto za ním musíš jít, jasný? Potřebuju cítit že jsi při něm, že s tebou může počítat, že ho miluješ," řekl naléhavě.

"Já vím, já vím," sklopila jsem hlavu.

"No tak," řekl jemně. "Jdi za ním ano? Potřebuje tě. Mnohem víc než já. Jsem v pořádku. Prostě jdi za ním, ano? Musíš to udělat," řekl.

"Dobře," pousmála jsem se.

Měla jsem vážně strach jít tam za ním, ale věděla jsem že Zayn tam má zůstat ještě další dva dny a taky jsem věděla že to špatně snáší. Prý tam měl před chvíli menší agresivní záchvat, musely mu dát nějaké léky. Bála jsem se co se stane až ho uvidím. Ale ani ne tak že by zase vyletěl, nebo mlčel... hlavně bych ho nesnesla vidět plakat, tak zoufale, tak beznadějně jako minule... Nevěděla jsem jestli snesu ten pohled na něj.

"Ahoj," usmála jsem když jsme ho uviděla.

"Perrie," podíval se na mě překvapeně, ale šťastně zároveň. "Jsi tady," vstal a pevně mě objal.

"Jsem tady," zašeptala jsem. "Nikdy tě neopustím."
"Prosím, vezmi mě odsud," vzlykl.

"Nemůžu," tlačily se mi do očí slzy.

"Prosím," zasténal zoufale.

"Zayne, už to nebude trvat dlouho. Brzo se vrátíš domů," pousmála jsem sse a ještě pevněji jsem ho objala.

Po tom co Zayna opět odvedli na nějaké vyšetření, jsem zůstala na chodbě s Liamem a já mu potřebovala něco důležitého říct.

"Liame, musím se ti s něčím svěřit, s něčím s čím určitě nebudeš souhlasit," vydechla jsme.

"Co se děje?" podívala se na mě zmateně.

"Za pár dní odjíždím... za rodiči. Vypadá to že se tam zdrží ještě další měsíc. Neví o tom co se vlastně děje, a já potřebuju nabrat nějakou sílu," řekla jsem.

"Ale... ale jak ho tady můžeš nechat? Víš že teď nás všechny potřebuje," řekl Liam nevěřícně.

"Já vím, ale věřím tomu že se o něj postaráš. Bude tu i Harry, a Louis... dnes ho pouští z nemocnice," řekla jsem.

"Ale nebudeš tu ty," řekl.

Já ho dlouze objala. Věděla jsem že bych měla zůstat, ale zároveň jsem věděla že takhle už bych to dlouho nezvládala. Navíc, moje bolesti hlavy a nevolnosti byli čím dál častějí a byla jsem hrozně slabá.