ONE DIRECTION FAN FICTION

ZAYNŮV POHLED

Po pár testeováních mě poslali do jiné mísnosti, kde seděl nějaký muž, psycholog. Vypadal celkem přívětivě, ale i tak jsem tam nechtěl být, a už vůbec jsem s ním nechtěl mluvit.

"Posaďte se pane Maliku," ukázal na pohovku.

"Radši postojím," složil jsem si ruce na prsou.

"No tak, chlapče, sedněte si," zasmál se lehce.

Já ho po chvíli váhaní poslechl.

"Dobře," vydechl a přisunul si židli blíž k pohovce. "Udělejte si pohodlí."

"Tady to vypadá jak u normálního psychologa, ne v bláznci," rozhlédl jsem se po místnsoti.

"Tohle není blázinec pane Maliku. Do blázince se dostanete, když nebudete spolupracovat jasné?" podíval se na mě.

Já slabě kývl. Upřímně, mě to vyděsilo.

"Omlouvám se jestli jsem vám nahnal strach," poznal to zřejmě. "Nemáte se tady čeho bát. Jenom si trochu popovídáme, ano? Zjistíme příčiny vašeho chování, a vašeho stavu. Ano?"

"D-dobře," kývl jsem a on se ještě jednou usmál.

Několik minut jsme strávili povídáním o běžných věcech, vlastně většinou jsem jenom odpovídal ano, ne. A to asi nestačilo. Ale nemohl jsem se donuti mluvit. Mluvit o věcech o kterých nedokážu, které mi způsobují příliš velkou bolest. Pak mě poprosil ať si lehnu, a zavřu oči. Po nějaké době, zdálo se mi že to byla snad i hypnoza, jsem jakoby vypnul, a byl jsem najednou připravený, odpovědět na všechno na co se mě chtěl zeptat.

"Pane Maliku, zkuste si prosím vzpomenout na okolnosti kolem smrti vaší matky," řekl klidným hlasem.

"J-já měl jsem 14," řekl jsem chvějícím se hlasem. "Byli jsme doma jenom, já, máma a moje setra."

"Kde byl váš otec?"

"Nevím. Často býval pryč," svraštil jsem obočí.

"Dobře," řekl. "Co se tam stalo?"

"Moje máma, ona... vypadala zvláštně. Strašně smutně. Jakoby z ní vyprchal veškerý život. Ona... nás políbila na čelo, pohladila po vlasech, a mě pak řekla ať odvedu Safauu ven, hrát si do parku," řekl jsem.

"A šel jste?"

"Ne," zakroutil jsem lehce hlavou. "Nechtěl jsem ji nechávat samotnou. Řekl jsem Saffae ať jde ke své kamarádce, která bydlela tři domy od nás. Když odešla, šel jsem udělat mámě čaj, ale když jsem se vrátil za ní, spadnul mi z ruky. Viděl jsem ji.. jak..."

"Jak co... pane Maliku? Držela v ruce zbraň?"

"A-ano, pistoli. Měla ji namířenou na spánek," cítil jsem jak mi tečou slzy.

"Co jste udělal?"

"J-já zaječel jsem ať to odloží, ať nás neopouští ale ona se jenom usmála, a řekla 'Miluju vás' než jsem k ní doběhl, stiskla spoušť," řekl jsem zlomeně.

"Pane Maliku, vím že tohle bylo pro vás velmi těžké, ale zkuste si prosím vzpomenout na smrt svého otce," řekl po chvíli.

"Můj otec... můj otec byl strašně zlý. Mlátil mou mámu, ponižoval, ji znásilňoval, křičel na nás, bil nás, když jsem měl 11 udělal mi něco, co jsem v té době ještě nechápal, ale později jsem zjistil co to bylo. On mě... sexuálně zneužil. Jenom doufám že to moje máma nevěděla, protože kdyby ano, vím že by moc trpěla a nikdy by si to neodpustila. Vím že nechtěla aby se nám něco stalo. Ikdyž nás opustila. Ale byla už tak... tak bezmocná, tak zlomená, myslím že na konci už ani neměla slzy, už se potřebovala osvobodit. Po její smrti, se o nás stral otec, teda, já se staral o Safauu a o něj. Naučil jsem se bránit, a každou ránu jsem mu vracel, a vždy jsem bránil svou sestřičku. Byla to jediné co mi zbylo. Snažil jsem se aby co nejvíc zůstávala u sousedky, která na něj zavolala policii, ale trvalo to, než se k tomu odhodlala. Pak ho konečně zatkli a poslali do vazby. Ale po několika dnech odtud utekl. Přišel k nám domů, a vím že nás chtěl oba zabít, vím to. Když už byl u Saffay, a chtěl jí ublížit, odstrčil jsem ho vší silou od ní, nasedl jsem do auta a jel jsem. Ale... ale viděl jsem že nás dohání. Pak... nevím jak, jsme narazili, a pak už jsem se probudil v nemocnici. Tam jsem se dozvěděl, že Safaa už nebude nikdy chodit. O několik týdnů později jsem šel na místo, kde se měl můj otec skrývat. Chtěl jsem ho pořádně zmlátit, chtěl jsem ho zabít, chtěl jsem aby pocítil bolest, j-já... zabil jsem ho. Zabil jsem ho," vzlykl jsem a začal jsem hystericky brečet. Poprvé v životě jsme ty slova řekl nahlas. A věděl jsem že už nejdou vzít zpátky, stejně jako to, co jsem udělal...

LIAMŮV POHLED

"Pane Payne, můžete jít prosím se mnou?" vyšel ze dveří muž.

"A-ano, jistě," vstal jsem.

"Posaďte se prosím," pokynul rukou ke stolu.

"Děkuju," sednul jsem si nervozně. "Kde je Zayn?"

"Nebojte se, je v pořádku," řekl.

"Prosím vás, řekněte mi co jste zjistili," řekl jsem naléhavě.

"Všechny výsledky testů ještě nejsou hotovy, ale předběžná diagnoza je stanovena na zvláštní druh schyzofrenie. Jeho chování je způsoben hlavně traumaty, které v minulosti zažil, nevíme čím se vlastně jeho dnešní psychicky stav spustil. Ale tak to někdy bývá. Prostě se to stane," řekl.

"A-ale můžeme mu pomoct ne? Musí být nějaké léky," řekl jsem.

"Jistě, můžeme jeho stav zlepšit. Ale jsou tu jisté věci, které my asi nevyřešíme," vydechl.

"Co tím myslíte?" podíval jsem se zmateně.

"Zayn Malik... zabil člověka," řekl.

"Cože? K-koho?"

"Svého otce," sklopil hlavu. "Ikdyž vzhledem k okolnostem je to svým způsobem pochopitelníé."

"A-ale, bože, tohle nemůže být prada," vstal jsem pomalu.

"Pane Payne, prosím posaďte se," řekl .

"Co s ním teď uděláte? Udáte ho?" zeptal jsem se.

"Myslíme že společně najdeme řešení. Rozhodně nechceme aby pykal nepřiměřeným způsobem. Je nám jasné že to nebyla obyčejná vražda. A uděláme vše co bude v našich silách abychom vám pomohli."

"Ale... Ne. Prosím vás. Neříkejte to policii. Prosím. Už tak si myslí že se na něj všichni dívají jako na blázna, ne tak ještě jako na vraha," neobtěžoval jsem si ani utírat slzy.

"Pane Payne, slibuju že uděláme co bude v našich silách."
Já tam jenom stál, a snažil se nadechnout. Ale nešlo to. Jakoby mě někdo dusil.

"Liame," vydechla Perrie do telefonu. "Jak je mu? Mluv prosím."
"Má se... fajn," vzlykl jsem.

"Liame, prosím, něco se stalo? Zníš nešťastně," řekla znepokojeně.

"Perrie, j-já... nevím jestli ti to mám říct," řekl jsem.

"No tak, Liame. Musíš mi to říct, jasné?" řekla.

"Dobře," vydechl jsem. "Zayn... on... on... Zayn zabil svého otce."

"Cože?" slyšel jsem v jejím hlase zděšení.

"Perrie, prosím tě. Neodsuzuj ho. Po tom co ten hajzl udělal, si nic jiného nezasloužil. Jediný, kdo si zaslouží lítost je Zayn, protože to on si pošpinil ruce krví toho monstra," brečel jsem.