ONE DIRECTION FAN FICTION

LIAMŮV POHLED

Další den měl Zayn další terapii s Louim. Jako obvykle, jsme s Perrie čekaly na chodbě, pili jsme kávu, skoro jsme se na sebe nepodívali, ani nepromluvili. Zvlášť poslední tři nebo čtyři dny to mezi námi bylo jiné. Už jsme spolu v podstatě nekomunikovali, pokud jsme vážně nemuseli. To bylo hlavně z její strany. Ale neměl jsem jí to vůbec za zlé. Přece, jak by jste mohli vycházet z člověkem, kterého miluje váš přítel? Ten který má milovat jenom vás?

"Co to bylo?" vyhrkl jsem když jsem uslyšel nějaké rány.

"Nevím," vstala Perrie znepokojeně.

"Radši zůstaň tady," řekl jsem rychle než jsem otevřel dveře.

"Ale," vydechla Perrie ale zůstala tam kde byla.

Já otevřel dveře a naskytl se mi strašný pohled. Na zemi ležel Louis, zřejmě v bezvědomí a podle všeho zraněný, a kousek od něj stál Zayn, udýchaný, a vypadal jako smyslů zbavený.

"Zayne, co jsi to udělal?" vyjekl jsem zoufale a rychle jsem se sklonil k Louimu.

"Perrie, volej záchranku," zaječel jsem.

Perrie hned nato vběhla dovnitř. "Co se stalo?"

"Nevím, jenom rychle volej, jasné?" řekl jsem a snažil jsem se Louiho probrat. Naštěstí alespoň slabě reagoval.

Zayn tam pořád stál a vypadal jako zhypnotizovaný.

Po tom co dorazila sanitka, odvezli Louiho do nemocnice. Perrie s ním jela v sanitce, a já se Zaynem jsme jeli autem. Nebyl jsem si jistý, jestli tam má jít se mnou, ale nechtěl jsem ho nechat samotného. Celou cestu nepromluvil. Věděl jsem že asi nemá cenu ptát se ho co se vlastně stalo. Když jsme dorazili do nemocnice, dozvěděli jsme se že Louis má vážné zranění hlavy, ale že je mimo ohrožení života, ale ještě si nebyli jistí jestli bude mít nějaké následky. Objal jsem Perrie, která seděla v čekárně, a hrozně brečela, ale odstrčila mě.

"Zayne," otočil jsem se k němu. "Prosím tě. Tak řekni něco."
"M-mrzí mě to. Nevím jak se to stalo," řekl najednou, stále zmatený. "Perrie, omlouvám se," natáhl se k ní ale i jeho odstrčila a někam vyběhla. Asi na záchody. Chtěl jsem jít za ní, ale v tu chvíli asi bylo lepší aby byla chvíli sama. Chápal jsem ji, ale i přesto, věděl jsem že Zayn zase nebyl sám sebou, když se to stalo.

"Zayne, neboj se, bude v pořádku, určitě bude v pořádku," řekl jsem mu a on mě se slzami v očích objal.

"Ššš, všechno se spraví," šeptal jsem mu do vlasů.

PERRIN POHLED

"Bráško, jak se cítíš?" zeptala jsem se zatímco jsem držela jeho ruku.

"Trochu slabě, ale jinak jsem v pořádku, nemusíš se bát," pousmál se.

"Tak strašně mě to mrzí," sklopila jsem hlavu.

"Není to tvoje vina. Není to ničí vina," řekl.

"Co se tam vlastně stalo? Zayn měl další záchvat?" zeptala jsem se.

"Zdálo se že si na něco vzpoměl, něco o svém otci. Já... pak jsem na něj příliš tlačil a on vybuchl, začal házet s věcmi a jednou z nich mě praštil," řekl jsem.

"Panebože," vzlykla jsem. "Copak tohle nikdy neskončí?"

"Myslím že lepší by bylo kdyby šel k jiným odborníkům. Tohle není moje specializace. Nejsem si jistý jestli mu dokážu pomoct," řekl jsem.

"Myslíš že ho máme zavřít na psychiatrii?" zeptala jsem se.

"Měl by podstoupit alespoň nějaké pořádné vyšetření, to by určitě pomohlo, přinejmenším by se vědělo co mu vlastně je," řekl.

"Dobře," kývla jsem. "Udělám cokoliv."

"Perrie, říkala jsi že mě chce ještě někdo vidět, rodiče?" zeptal se po chvíli.

"Ehm, ne, těm jsem radši nevolala aby zbytečně neměli strach, víš jací jsou," utřela jsem si smíchem slzu.

"Tak kdo?" zeptal se.

"Uvidíš," pousmála jsem se a šla jsem otevřít dveře. "Můžeš."

"Ahoj," vstoupil dovnitř Harry s lehkým úsměvem.

"Ahoj," usmál se i Louis.

"No... já vás tady nechám o samotě," řekla jsem a zavřela jsem za sebou dveře.

Věděla jsem co k sobě začínají cítit, a když se Harry dozvěděl co se stalo, byl hysterický, a chtěl oba hned vidět. Přála jsem si aby byli spolu, a dávali si navzájem lásku. Byla jsem ráda, že alespoň ti dva mají šanci na to být šťastní...

HARRYHO POHLED

"Tak jak se cítíš?" vzal jsem ho za ruku.

"Jsem v pořádku, nemusíš mít strach," políbil ji.

"Ani nevíš jak jsem se o tebe bál," zakroutil jsem hlavou. "Nevím co bych dělal kdyby se ti něco stalo."

"Ššš, nemysli na to jasné? Já jsem v pořádku, o mě se vážně bát nemusíš," usmál se.

"Ale to nejde, protože... tě mám opravdu strašně moc rád," řekl jsem.

"Taky tě mám rád, opravdu," řekl jemně a já ho pohladil po ruce.

"Loui, můžu se tě na něco zeptat?" podíval jsem se na něj váhavě.

"Jasně," řekl.

"Co bys řekl na to že by jsme spolu začali chodit?"

Louis chvíli mlčel, až jsem začal mít strach.

"Byl bych nejštastnější na světě," řekl se smíchem a já ho rychle políbil.

ZAYNŮV POHLED

"Li?" podíval jsem se na Liama, který zrovna nakládal jídlo na talíř.

"Ano?" vzléhl ke mě.

"Myslíš... že... že jsem monstrum?" vysoukal jsem ze sebe.

"Jasně že ne," řekl rychle a přišel ke mě aby mě políbil. "Jsi ten nejúžasnější člověk co znám."

"Jak to můžeš říct?" zakroutil jsem hlavou. "Jenom ostatním ubližuju."

"Poslouchej mě," vzal jsem si jeho hlavu do dlaní. "Ty, nemůžeš za to co se ti stalo jasné? Ty jsi Zayn, láska mého života, člověk který pro mě znamená všechno. Uvidíš, že všechno se zase vrátí do normálu."

"Slibuješ?" pousmál jsem se.

"Slibuju," políbil mě znovu.

"Půjdeš tam zítra se mnou?" zeptal jsem se ho.

"Jistě, ani se od tebe nehnu, jasné? Jenom ti udělají nějaké testy a vyšetření, aby jsme ti mohli pomoct ano? Ničeho se neboj," řekl.

"Ale já se bojím," přiznal jsem.

"Lásko," opřel si čelo o to moje. "Nemysli na to. Mysli jenom na to že to brzo bude za námi, ano? A usměj se."

Já s lehkým úsměvem kývl.

"Tak dobře," dal mi pusu na čelo. "Teď se vrat do obýváku, vem ještě jednu deku, a počkej na mě až přinesu tyhle droboty a přitulíme se k sobě při tom největším slaďáku co najdeme," řekl s úsměvem.

Já šel s jemným smíchem do obýváku, a přinesl jsem ještě jednu hřejivou deku.

Pak jsem napsal ještě Perrie zprávu.

Zlato. Moc mě to mrzí. Ani nevíš jak. Zítra půjdu na ty testy. Ještě jednou se ti za to všechno omlouvám. Miluju tě. -Zayn