ONE DIRECTION FAN FICTION

LIAMŮV POHLED

"Dobré ráno zlato," usmál jsem se na Zayna lehce když přišel na snídani.

"Dobré ráno," políbil mě na čelo a s úsměvem mě pohladil po vlasech.

"Ehm, Zayne," zakašlal Louis. "Jsi připravený?"

"A na co?" zeptal se Zayn zmateně.

"Myslel jsem že ti to Perrie řekla," podíval se na ni.

Ta jenom jenom zakroutila hlavou.

"Zayne, lásko, my... myslíme že bude nejlepší když si s někým promluvíš, nejlépe s Louim, v... no... v psychologické poradně," řekl jsem po chvíli ticha a chytil jsem ho za ruku.

"Vy... si vážně myslíte že jsem cvok?" podíval se na nás Zayn ublíženě.

"Ne, jasně že ne," řekla Perrie a dala mu ruku na koleno. "Jenom myslíme že toho na tebe bylo v posledních dnech moc, a chceme jen aby jsi se cítil v pohodě, jasné? O nic nejde."
"Ale... já to vůbec nechápu. J-já," vypadal Zayn jakoby se měl každou chvílí rozbrečet.

"Zayne, neměj strach ano?" řekl Harry jemně. "Stojíme při tobě. Vlastně, kdo ví, třeba to vážně nic není. Ale měli by jsme mít jistotu, ano? To, jak jsi se v poslední době choval, není úplně normální, to víš sám ne?"
"Ale... co jsem udělal," řekl Zayn zmateně.

"Zayne, víš že jsi si někdy napamatoval celé hodiny, vůbec jsi nevěděl co se v tu dobu dělo. Zničeho nic jsi vybouchnul, vypadal jsi i jsi zněl jako úplně jiný člověk," řekl Harry.

"Já... nejsem blázen," řekl.

"To nikdo netvrdí," řekl jsem rychle. "Zayne, miluju tě. My... tě milujeme," podíval jsem se na Perrie. "A vím že ty k nám cítíš to samé, tak prosím zkus to ano? Jestli nechceš aby to byl Louis, najdeme ti někoho jiného. Prosím, kvůli mě," podíval jsem se na něj

"Dobře," řekl nakonec. "Kvůli tobě a Perrie.... to udělám."

"Děkuju," políbil jsem jeho ruku a Perrie ho pak dlouze objala.

Vážně to vypadalo že se to brzo vyřeší, a já byl rád, ale bylo mi jasné že to možná nebude až tak jednoduché jak se může zdát...

PERRIN POHLED

"Tak jak vám to šlo?" dotkla jsem se lehce Zaynova ramene, po tom co si v ordinace promluvil s Louim.

"Nic moc," svěsil hlavu. "Moc jsme toho nenapovídali."

"Zayne, je nám jasné že to nepůjde hned. Ale uvidíš, že za chvíli bude všechno zase jako předtím," políbila jsem ho dlouze.

"Můžu se vrátit do mého bytu?" zeptal se tiše.

"Byla bych ráda kdyby jsi tady chvíli zůstal se mnou, nebo... jestli chceš, můžeš jít za Liamem, nebo Harrym, ale hlavně nechci aby jsi byl sám," řekla jsem starostlivě.

"Neboj se o mě," řekl.

"Ale bojím se. Prosím, já vím že se o sebe dokážeš... postarat. Ale i přesto, byla bych radši kdyby byl někdo s tebou. Jestli nechceš abych to byla já, tak ať je to Liam, ale prosím, udělej to pro mě," řekla jsem.

"Dobře," vydechl po chvíli. "Nevadilo by ti... kdyby to byl Liam? Já... chci ho namalovat," řekl.

"Chceš ho namalovat?" pousmála jsem se. Ikdyž, uvnitř mě to bodlo přímo do srdce, že chtěl být s ním, a ne se mnou.

"Jo, víš, i jeho, i tebe jsem už maloval, ale.... já nevím. Nedokážu to vysvělit ale chci být... teď s ním, to ale neznamená že tě nemiluju. Protože tě miluju, to víš že ano?" vzal mě rychle za ruku.

"Vím to," usmála jsem se. "Řeknu to Liamovi."

"Dobře," řekla jsem. "Ale Zayne?"

"Ano?" podíval se na mě.

"Kdyby se s tebou něco začalo dít, cokoliv? Kdyby jsi... cítil něco zvláštního hned to řekni Liamovi, nebo zavolej mě, nebo Louimu, Harrymu.... ano? Slíbíš mi to?"

"Slibuju," políbil mou ruku. "Ale... problém je v tom, že já... opravdu nevím co se se mnou děje, když se chovám... tak jak říkáte. Nepamatuju si to. Jakobych to vůbec nebyl já. Začínám se bát sám sebe."

LIAMŮV POHLED

Abych řekl pravdu, pořád jsem měl trochu strach být se Zaynem sám. Věděl jsem že by mi vědomě nikdy neublížil, ale co kdyby ho zase něco pochytilo. Každopádně jsem ho miloval a chtěl jsem být při něm. Naštěstí souhlasil že bude chodit k Louimu do ordinace, a to mu snad pomůže. Kdo ví, třeba to vážně za chvíli pomine, a všechno bude jako při starém. Alespoň jsem si to pořád opakoval, a už jsem tomu začínal i věřit.

"Tak. Tady je večeře," přinesl jsem Zaynovi s úsměvem jídlo.

"Děkuju baby," pohladil mě něžně po tváři. "Vypadá to skvěle."

"Prý mě chceš namalovat," řekl jsem.

"Jo, chci. Ty víš že tě moc miluju, a chci... chci to vyjádřit v obraze. Jsi tak nádherný," přejel rukou po každém kousku mé tváře, a já se rozechvěl.

"A co... Perrie?" zeptal jsem se opatrně.

"Perrie," vydechl. "Já... prosím, nebavme se teď o tom všem ano? Teď chci být jen s tebou."

"Dobře," políbil jsem ho krátce a společně jsme snědli večeři. Později večer jsem si pak lehnul do jeho náručí, a vnímal jsem jen jeho, a jak moc, jak moc ho miluju a nesnesl bych být bez něj.

Nad ránem mě vzbudilo nějaké kopání a mluvení, až křičení. Otevřel jsem oči a viděl jsem jak sebou Zayn háže a pořád něco opakuje.

"Ne! Ne! Prosím!" říkal zoufale ze spánku, zatímco mu tekly slzy.

"Zayne, lásko vzbud se," snažil jsem se ho probudit, ale on vůbec nereagoval. Až když jsem s ním opavdu silně zatřásl, se najednou s křikem probudil.

"Co se stalo?" zeptal se vyděšeně.

"Měl jsi zlý sen, lásko. Ale neboj se, byl to jenom sen ano?" vzal jsem jeho tvář a snažil jsem se mu utřít slzy. "Jenom sen."

"Ne, nebyl," zakroutil stále stejně vyděšeně hlavou.

"Co tím myslíš? Co se ti zdálo?" zeptal jsem se zmateně.

"Liame, musím ti něco říct. Něco co nevíš ani ty, ani Perrie. Ani nevím jestli ti mám říct. Protože, protože až se to dozvíte, už se na mě nebude dívat tak jako předtím," řekl roztřeseně.

"Ne, slibuju že to se nestane," začal jsem ho hladit po vlasech.

"J-já, já nemůžu," začal brečet.

"Zayne, pojď ke mě miláčku," objal jsem ho pevně.

Asi po třech minutách se odtáhl a zhluboka se nadechl.

"To díky m-mně j-je moje s-sestrička na vozíku," vlzykl.

"Cože? Oh lásko," objal jsem ho znovu. "Ššš, jak se to stalo?"

"Byla to n-nehoda," řekl.

"Tím jsem si jistý. Vím jak ji zbožňuješ a nikdy bys neudělal něco co by ji ublížilo lásko moje, je mi to moc líto," políbil jsem ho na rameno, a on dál zoufale brečel. To jsem vůbec netušil. Byl jsem zmatený, překvapaený, vyděšený... ale věděl jsem že musím stát při něm, ať se děje cokoliv.