ONE DIRECTION FAN FICTION

Toho dne k večeru jsem se rozhodla projít. No, možná to nebyl úplně nejlepší nápad. Uviděla jsem totiž před sebou Zayna. Zrovna byl před domem a zdálo se že něco spravuje, nebo maluje. Po chvíli jsem si uvědomila že mu určitě zas někdo napsal nějaký nápis na dům. Povzdychla jsem si a šla jsem za ním.

"Ahoj," pousmála jsem se.

"Ahoj," odpověděl tiše.

"Zase to udělali?" prohlížela jsem si omýtku.

"Jo," namočil štětku a dál maloval.

"Je to vážně hrozné. Ti lidi nemají ani kousek respektu nebo srdce," založila jsem si ruce.

"Jo, asi máš pravdu. Ale ty si myslíš to co ostatní ne?" podíval se na mě.

Stáhlo se mi hrdlo.

"J-já... nevím co se vlastně stalo."

"Ani já ne," sklopil zrak a dělal poslední tahy.

"Víš... od toho dne jsme spolu v podstatě nemluvili. Ani jsem pořád neslyšela tvoji verzi. Řekneš mi ji?" zeptala jsem se opatrně.

Zayn se na mě smutně podíval. Jeho oči mi připadaly očka ztraceného štěněte. Jeho oči byli vždycky moje slabost.

"Vážně chceš?" zeptal se nakonec.

Kývla jsem.

"Dobře," uklidil plechovku barvy na bok a sedli jsme si na lavičku před domem.

"Ten den... jsem odpoledne odjel z města za kamarádem, kterému jsem až do večera pomáhal se stavbou u jeho domu. Taky přiznávám že jsme něco vypili a zdržel jsem se tam dýl než jsem čekal," povzdechl si. "Asi kolem čtvrté jsem napsal mámě že se vrátím až večer a ona mi odepsala 'Dobře. Miluju tě'," řekl zlomeně, jakoby měl začít brečet. Instinktivně jsem mu přejela rukou po zádech nacož se na mě krátce podíval a pak zase dál hleděl do země. "Já... když jsem přijel zpátky bylo něco po deváté. Už dál od domu jsem slyšel sirény a viděl davy lidí. Nevěděl jsem co se děje, ale zmocnil se mě strašný pocit strachu. Už chvíli před tím jsem cítil něco zvláštního, ale nevěnoval jsem tomu pozornost," zakroutil hlavou. "Ani nevíš jak si to vyčítám. Kdybych se vrátil dřív..." dal si hlavu do dlaní.

"Ne...," řekla jsem tiše. "Kdyby jsi se tam vrátil dřív zřejmě by si teď už byl mrtvý.

"To by bylo asi lepší," hlesl.

"To neříkej, slyšíš?" stiskla jsem jeho ruku. Nevím, v tu chvíli jsem mu naprosto uvěřila. Vždycky jsem věřila že s tím neměl nic společeného, a při pohledu do jeho zraněných očí jsem si byla už jistá. Věděla jsem že on by jim neublížil. Měl je všechny tak rád a neměl přece žádný motiv. Rozhodně to nebyl žádný psychopat ani bezcitný vrah.

"Takže... mi věříš?" dostal ze sebe po chvíli.

"Já... přiznávám že jsem si nebyla jistá. Ale teď už jsem. Ty jsi to nebyl."

Zayn se na mě dál díval pohledem ztraceného štěněte.

"Když jsem viděl před domem ty policejní auta, sanitky, ty lidi... rychle jsem tam vtrhnul a chtěl jsem vědět co se stalo, ale jako by mě tam nikdo neposlouchal, jakobych byl neviditelný. Viděl jsem jak odváží jejich těla a zhroutil jsem se. Nikdy na ten moment nezapomenu," tekly mu po tváři slzy. "Pak za mnou přišel ten detektiv a řekl že mě potřebuje vyslechnout. Pořád jsem jenom brečel a doufal jsem že to je celé noční můra, ale nebyla. Vyslýchali mě jakoby si byli jistí že jsem to byl já. Nebo že jsem s tím měl něco společného. Nechápal jsem proč si to myslí, ale pro ně i pro celé město jsem vinný. Nestačilo že jsem dokázal že jsem v tu dobu nebyl ve městě, ani to že jsem prošel detektorem lži. Už nevím co mám dělat. Tolikrát jsem to chtěl celé ukončit," snažil se utírat slzy, kterých mu po tváři stékalo pořád víc a víc.

"Pojď sem," zašeptala jsem a objala jsem ho. Zayn mi vzlykal do hrudě a mě to lámalo srdce. Vypadal tak zoufale. Navíc, když jsem ho cítila tak blízko při sobě, pocítila jsem k němu to co dřív. Ikdyž on to nikdy nevěděl, byla jsem do něj zamilovaná, a ikdyž jsem si to nechtěla přiznat, asi jsem do něj pořád byla zamilovaná...

CHAPTER 8

Od toho večera u Zaynova domu uběhlo pár dní. Vždycky když jsem ho viděla jsme si vyměnili krátké mávnutí a na tváři se mu objevil úsměv. Každopádně, nikomu jsem o našem, možná přátelství neřekla. Ani Candy. Věděla jsem že ona si vůbec není jistá jeho nevinou a má z něj strach. Máma byla zaneprázděná plánováním své dokonalé svatby. Darren se zatím o nic znova nepokusil. Doufala jsem že to tak i zůstane.

"Ahoj," usmála se jsem se před školou na Candy a objala jsem ji.

"Ahoj," dala mi pusu na tvář.

"Ahoj Harry," podívala jsem se na něj, když k nám přišel a chytil Candy okolo pasu.

"Čau," usmál se na mě jeho dokonalým úsměvem.

"Ehm... asi by jsme už měli jít na hodinu," řekla jsem po chvíli.

"Jasně, mějte se," upravil si batoh. "Zatím zlato," políbil Candy dlouze.

"Ahoj," zasmála se.

"Tak... pořád vám to klepe?" zeptala se jí zatímco jsme vycházeli schody do budovy.

"Jasně, je to skvělý. On je ten pravý," usmála se.

Přála jsem jí to.

"Prochází zrůda!" ozvalo se na chodbě.

Otočila jsem se za tím hlasem a viděla jsem na druhém konci kráčet Zayna. Když se na někoho podíval, ten ustoupil. Až na Tomase, jednoho kreténa ze třeťáku.

"Tak pojď ty vrahu," stčil do něj. "Ukaž se."

Zayn ho jenom odstčil od něj, až Tomas narazil do stěny.

"Ty hajzle," napadl ho zezadu ale Zayn se v okamžiku otočil a dal mu pěstí.

Tomas spadl na zem. Zayn se na něj letmo podíval a rychlým krokem vyšel ven.

Otočila jsem se zase zpátky. Bylo mi ho tak líto. Nezasloužil si to.

"To bylo co?" přišel ke mě Louis se smíchem.

"Nemyslím si že to bylo směšný," řekla jsem hořce.

"Ten Tomasův pád určitě byl," smál se dál.

Jenom jsem zakroutila hlavou.

"Děláš něco dneska večer?" zeptal se mě.

"Ne. Proč?" podívala jsem se na něj zmateně.

"No... mohli by jsme si někam vyrazit. I s Candy a Harrym."

"To bych ráda- Ale promiň, měla bych se učit. Navíc nevím jak ty ale nechci jim tam dělam páté kolo u vozu," usmála se.

"Jo, jasně," sklopil s úsměvem zrak. "Ale někdy si vyrazíme."

"Jo, určitě," dala jsem mu ruku na rameno. "Slibuju."

"Dobře," usmál se.

Došlo mi že Louis to myslel asi jako dvojité rande, ale neměla jsem o něj zájem. Měla jsem ho celke m ráda, ale nejenom že byl přítel Elishy, ale hlavně... byl tu Zayn.

CHAPTER 9