ONE DIRECTION FAN FICTION

September 2013

 

"Jsou zde čtyři oběti. Dospělí muž a žena, identifikování jako manželé Malikovi, jejich šestnáctiletá dcera Elisha a devitíletá dcera Lori. Všichni mají několikačetné bodné zranění, zdá se že Elisha byla i znásilněná, je nahá, vedle ní leží roztrhané šaty" vydechl ohromeně strážník, přivolaný do domu, kde se stala příšerná tragédie. Všichni policisté co tam byli, měli ve tváři stále ještě šok a strach. Bylo to přece jenom malé městečko, ve kterém se nic neděje a lidi se cítí bezpečně. Ale tím dnem jakoby všem spadly růžové brýle a viděli pravdu. Bolestivou pravdu.

"Co se stalo? Kde jsou mí rodiče?" vběhl do domu osmnáctiletý černovlasý mladík se slzami v očích. Nechápal co se stalo. Viděl jenom několik policejních aut před domem spolu s několika vystrašenými přihlížejícími na ulici.

"Neměl by jsi jít dál, Zayne," vzal ho za ramena jeden z policajtů, který byl dobrý přítel jeho právě zesnulého otce.

"Prosím," vzlykl.
V tu chvíli kolem něho prošli zdravotnící s nosítky. V nich leželi jeho sestry zabalené v černých pytlech.

"Ne!" vykřikl zoufale a pozoroval jak odváží těla jeho rodiny. Byl agresivní a pořád se jenom dokola ptal co se stalo a kdo to udělal ale nikdo mu nebyl schopný odpovědět. Sednul si na schody a brečel. Dal si hlavu do klína a pořád nemohl uvěřit co se to stalo. Byl sám. Naprosto zničený.

"Zayn Malik?" zeptal se ho po deseti minutách detektiv.

"A-ano," snažil se utřít slzy.

"Pojd s námi na stanici," založil si něco do kapsy.

"Proč?" zeptal se tiše Zayn.

"Musíš na výslech," řekl detektiv.

"Ale... já nic nevím. Když jsem přišel domů už bylo po všem," podíval se na něj zmateně.

"Na tom nezáleží. Musíš jít, jasné?" řekl hrubě a pomohl mu se postavit.

V tu chvíli mu to najednou došlo. Oni si myslí že to byl on.

CHAPTER 2

SEPTEMBER 2014

Jeden rok. Rok ode dne kdy byla zavražděna rodina mé kamarádky Elishy. Teda, výročí bylo dvěma týdny. Stalo se to ke konci prázdnin. Bylo to hrozné období pro celé město. Jakoby se v ten den všechno změnilo, a nic už nebylo jako dřív.

Zrovna jsem procházela kolem jejich domu když jsem uslyšela troubení auta.

"Lolo!" zavolala na mě moje nejlepší kamarádka Candy.

"Sakra, Candy, víš jak jsem se lekla?" chytla jsem se za srdce.

"Promiň," usmála se nevinně. "Je první den školy a já mám tohle úžasné autíčko," přejela rukama nadšeně po volantu.

Já se jenom usmála.

"Tak nasedni!" ukázala na místo spolujezdce.

"Ty jsi fakt hrozná," zakroutila jsem se smíchem hlavou a sedla jsem si.

"Myslíš že tam bude?" zvážněla najednou.

"Kdo?" položila jsem si před sebe tašku.

"Zayn..." řekla tiše.

"Nevím," sklopila jsem hlavu. "Pochybuju."

"Pořád si myslíš že to udělal?" zeptala se.

"Nikdo pořád neví kdo to udělal. To že byl podezřelý, neznamená že je vinný."

"Fajn, ale prosím tě nedělej ze sebe samaritánku. Vždycky se mi zdál divnej"

"Radši jeď," položila jsem ji ruku na rameno a rozjeli jsme se směrem do školy.

"Ahoj," objala mě další kamarádka Dori.

"Ahoj!" zasmála jsem se. "Jak bylo v Kanadě?"

"Nuda. Bydleli jsme v zapadákově kde nejbližší zábava byla vzdálená 100 kilometrů," obrátila oči v sloup. Chvíli jsme si tam s ní ještě povídali, přece jenom neviděli jsme se víc než měsíc, ale pak musela za někým jít a tak jsem tam zůstala sama s Candy.

Zrovna jsme chtěli jít do školy, když najednou nastalo jakési zvláštní ticho. Podívala jsem se nahoru kde stál Zayn, s neštastným a zároveň strašidelným výrazem a rukama zabořrnýma v kapsách černé mikiny. Když scházel schody aby šel ke svému autu, lidi na něj házeli vystrašené a zhnusené pohledy. Všichni si šeptali a zaslechla jsem i pár kluků jak na něj řvou "Vrahu!" Ale on se ani neohlédl. Bylo mi ho líto. Muselo to pro něj strašné. Přišel o rodinu a většina města si myslí že za to může on. Přitom proti němu neměli pořádné důkazy, pořád nemají. Ale nic se nezměnilo. Bývá většinou zavřený doma, dostal individální plán aby nemusel být ve škole. S nikým nemluví, většinou vyjde jenom aby smyl napísy z domu, které tam zanechávají lidi, kteří věří že to udělal. Hlavně místní děcka. Najednou se naše oči setkaly. V momentě jsme sklopila hlavu. Když jsem ji zvedla, byl už pryč.

"Tak pojď," vzala mě Candy za rameno.

Já se snažila usmát, ikdyž jsem cítila jak se třesu. Všechno to bylo tak... nepopsatelné, hrozné...

"Tady jsi kotě," přišel k nám s úsměvem Harry, přítel Candy.

"Jak se máš?" políbila ho dlouze.

"Skvěle když tě vidím. Ahoj Lolo. V pohodě?" zeptal se mě.

"Jasně, proč?" skřížila jsem si ruce na prsou.

"Viděl jsem že tady před chvíli byl Zayn," ohlédl se s našvatým výrazem.

"Byli jste kamarádi," podívala jsem se na něj vyčítavě.

"Jo. Byli," řekl chladně. "Do toho dne."

"Čau lidi," přiběhl k nám po chvilce Louis, Harryho nejlepší kamarád a bývalý přítel Elishy.

"Ahoj," usmála jsem se.

"Tak jdem ne?" poplácal Harryho po rameni a všichni čtyři jsme vešli do školy.

CHAPTER 3

Po škole jsem jela s Candy domů. Cestou jsme viděli Zayna před svým domem. Zrovna opravoval něco na autě. Měl vyslečené triko, a tak jsme viděli jeho hruď posetou potetováním. Byl zpocený, vzadu hrálo nějaké r'n'b a je fakt že vypadal zatraceně sexy. Ale taky nebezepečně. Když se na nás podíval, opět jsem sklonila hlavu. Nechtěla jsem se mu dívat do očí. Jeho oči byli vážně krásné, magické... Vždycky jsem si to myslela, vlastně... jsem do něj byla zabouchnutá. Ale ten večer všechno změnilo. Už to nebyl ten stydlivý, tichý ale milý a strašně hezký kluk. Teď to byl opuštěný, záhadný, nepřístupný mladý muž který byl podezřelý z vyvraždění své rodiny. Nevěděla jsem co si mám myslet. Připadalo mi neuvěřitelné, že by to vážně udělal. V hloubi duše jsem věděla že to nemohl být on, nikdy jsem si nemyslela že by byl něčeho takového schopný. Nechtěla jsem si to připustit.

"Lolo!" vešla ke mě do pokoje máma.

"Jo, mami?" položila jsem notebook stranou.

"Dnes je ta večeře, nazapoměla jsi že?"

"Ne, jasně že ne," usmála jsem se. "V sedm v Revel's."

Máma mi jenom úsměv oplatila a zavřela dveře.

Sakra, pomyslela jsem si. Další večeře s jejím úžasným přítelem. Hnusí se mi. Připadá mi odporný, pořád se na mámu sápe, neustále pije, ikdyž máma pořád opakuje že není alkoholik, jednou když byl zas na mol, mě dokonce obtěžoval. Dala jsem mu facku a řekla jsem mu že jestli si to ještě někdy zkusí, přerazím mu hnáty. Musím přiznat, že se ho vážně bojím. Ale mámě ho prostě nerozmluvím, po rozvodu s tátou je to její první vážný vztah, a ona si ho nechce nechat utéct. Štve mě to, ale nemůžu s tím nic dělat. Myslím že kdybych jí řekla že to na mě ten hajzl Darren zkoušel, stejně by mi nevěřila. Občas si připadám zoufalá. Když je u nás, vždycky se zamču. Nejednou jsem v noci slyšela rachocení v zámku. Modlím se za den kdy konečně odejde.

"Ahoj puso," políbil mámu dlouze a přitáhl ji ždili ke stolu. Máma se na něj jenom zamilovaně usmívala, jak nějaká pubertačka.

"Lolo," snažil se mě políbit na tvář, ale já uhla.

On se jenom nervozně pousmál a přitáhl i mě židli.

"Díky," řekla jsem tiše a sedla jsem si.

"Tak... Lolo. Poslední rok na střední co? Už je z tebe skoro hotová žena," nalil do skleničky víno.

"Ehm, jo," snažila jsem zakrýt svůj odpor k němu.

"Je ti něco?" vzala máma mou ruku.

"Ne... jenom... začala škola a já začínám být nervozní. Víš, čeká mě výběr univerzity..." snažila jsem se usmát.

"Tak snad tě potěší zpráva kterou ti chceme říct," řekla máma.

"Jaká zpráva?" zeptala jsem se podezřívavě.

"Chceš to říct ty?" naklonila se máma k Darrenovi.

"Ne, řekni to ty," přejel jí po tváři.

"Tak dobře," nadechla se. "Darren a já se budeme brát."

"Co?" vyjekla jsem.

"Jo, věděla jsem že budeš překvapená?" zasmála se máma a Darren ji pak dlouze políbil.

"To je slabý slovo," snažila jsem se popadnout dech. Zdálo se mi jakoby se celá místnost točila.

"Máš radost?" zeptala se mě máma.

Já se jenom podívala na Darrena, který měl na tváři ten jeho perverzní úsměv.

"Jo, jasně," usmála jsem se na něj falešně a máma mě pak objala. Cítila jsem se vážně hrozně.