ONE DIRECTION FAN FICTION

"Ahoj Li," usměju se nesměle na Liama, mého nejlepšího kamaráda a zároveň moji tajnou lásku.

"Čau," usměje se nazpátek.

"Stáhl jsi nového Jay-Zho?" zeptám se ho.

"Jo, až se podíváme na matiku, pustíme si ho. Čekal jsem na tebe, chci aby jsme poprvé slyšeli spolu," řekne.

"Fajn, díky," snažím se zakrýt to, že bych ho nejradši políbil. Už v tom lítám víc než rok, nedávno mi bylo 17, a nic mě nezajímá, ani rodiče, ani známky, jenom Liam. Ale vím že on moje city neopětuje, a kdyby moje rodina zjsitila že jsem gay, určitě by mě vykopli na chodník.
"Takže... co nechápeš," rozloží Liam na stůl učebnici matiyk a vytrhne mě tak z myšlenek.

"Ehm... tak nějak všechno," pousměju se nervozně.

"Tak fajn," vydechne. "Zkusím si vysvětlit základ, a pak bych měl pochopit i zbytek. Když ne, tak tady třeba můžu přespat at se učíme i v noci, jestli chceš."
"Jo, jasně," za každou cenu nedávám najevo moje nadšení z toho že budeme spát v jedné posteli.

"Dobře, tak začnněme," řekne.

Já se k němu přesunu o kousek blíž a ze všech sil se pokouším soustředit.

 

////

 

"Tak co říkáš," zeptá se mě Liam po tom co doposloucháme CD.

"Úžasný," vydechnu s úsměvem. "Trojka, šetska, a jedenáctka jsou perfektní."

"Jo," zasměje se lehce. "Někdy by jsme spolu měli natočit video. Máš skvělý hlas," řekne.
"Nevím, možná, ale víš že se stydím před osatními zpívat," sklopím zrak,

"Přede mnou přece ne," mrtkne na mě. "Jsi skvělý."

"Díky," řeknu tiše.

"No, myslím že ted by jsme se asi měli vrhnout na tu matiku," řekne Liam. "A potom si dáme něco k jídlu, tvoje máma má vždycky něco dobrého."

"Jo, jasně," pokývnu a přinesu si učebnici.

Liam už leží na posteli a já si nervozně sednu naproti němu.
"Tak začneme," řekne a já kývnu.

 

////

 

"Liame, spíš?" naberu odvahu po více než hodině čumění do zdi když jsme šli spát.

Žádná odpověd.

"Ah," vydechnu zhluboka a podívám se na něj. Je krásný i ve spánku.

"Kéž bych mohl," natáhnu ruku až k jeho hrudi, ale na poslední chvíli se odtáhnu, když vidím že sa začíná hýbat a otočí se na bok.

"Kéž bych našel odvahu říct ti to," sklopím hlavu. "Ale za několik měsíců odjedeš na univerzitu a možná se už nikdy neuvidíme. Kdybych tě mohl alespon jednou políbit," zašeptám zlomeně.

Ještě chvíli se na něj dívám, pak se obrátím zády k němu a snažím se utišit pláč, který nejde zastavit. Miluju ho, je to moje první láska, ale je nejen neopětovaná, ale i nemožná...
 

////

 

"Takže vážně odjedeš do Irska?" zeptám se Liama se smutným úsměvem

"Jo, přijali mě, a víš že jsem tam chtěl vždycky jít," řekne Liam.

"Jo, jo, já vím, jenom..." skloním hlavu.

"Co?" zpetá se.

"Ale nic," snažím se usmát.

"No tak," dotkne se lehce mého ramene. I tenhle jeho dotek je pro mě hodně.

"Budeš mi chybět," podívám se na něj.

"Ještě nikam nedojíždím. Další tři měsíce tě tady budu otravovat," bouchne mě se smíchem do ramene, ikdyž vím že i on je z části smutný. Vidím to na něm.

"Jo, ale až odjedeš... budeš mi chybět," řeknu.

"Ty mě taky, pojd sem," obejme mě.

Vím že to objetí protahuju, možná je mu to už i nepříjemné, ale nemůžu si pomoct. Prostě mi bude tak chybět. Mám už jenom tři měsíce na to najít v sobě odvahu, která stále nepřichází.

 

/////

 

"Li?" podívám se na něj když jeden sobotní večer sledujeme televizi. Nějaký hudební pořad.

"Jo?" otočí se na mě.

"Ehm... no... líbí se ti někdo? Jako... cítíš k někomu něco, něco... co by ti třeba i zabránilo odjet?" zeptám se a hned si uvědomím jak hloupě zním.

"Proč se na to ted ptáš?" svraští obočí.

"Ale nic... zapomeň na to, dívejme se na televizi," zakroutím hlavou

"Ne, Zayne, řekni mi, jsi do někoho zamilovaný? O to jde?" zeptá se.

'Do tebe', chtělo se mi říct ale místo toho jsem slabě pokývl hlavou.

"No to je super. Kdo je to? Becca? Nebo Andrea?" začne vyzvídat. Samozřejmě špatně.

"Ne, ne, ani jedna. Je to... trochu složitější," polknu.

"No, ví že se ti líbí?" posadí se blíž ke mě.

"Ne," řeknu a cítím jak mi strašně bije srdce, je to ještě horší když dá ruku na moje koleno.

"Tak jí to řekni. Neboj... určitě tě neodmítne. A jestli vám to vyjde, budu váš svěděek na svatbě jasný?" zasměje se lehce.

Já jenom s předstíraným smíchem kývnu. "Tak moc mi budeš chybět."

"Hele, ještě nám zbývá nějaký čas," sundá svou ruku z mého kolena a dá ji na moje rameno. "Nebudeme přece brečet ne? Pojd, udělám si popcorn, a podíváme na film, ty vybríáš."

"Tak dobře," následuju ho do kuchyně.

 

Bože, kdybych jenom mohl být s tebou...

 

////

 

"Navšívíš mě někdy na škole?" zeptá se mě Liam několik dní před odjezdem.

"Jo, třeba," pokrčím rameny a snažím se zakrýt že bych se nejradši rozbrečel, když pomyslím na to že bude ode mě tak daleko.

"To musíš," řekne rozhodně. "Přece nebudeš ve vaší restauraci pořád ne? A já se tady občas taky objevím. Neboj, nezbavíš se mě tak lehce.
Já jenom kývnu a vynutím úsměv.

"Škoda že jsi nemohl odjet se mnou. Ale chápu že chceš zůstat tady a pomáhat rodičům, navíc je v tom taky dost peněz," vidím jeho smutný výraz. Asi mu vážně budu chybět.

"Liame... chci ti něco říct... něco hodně důležitého, a j-já nevím j-jak to mám říct. Je t-to hrozně..." cítím že se nemůžu pořádně nadechnout. "J-já..."

"Zee, uklidni se," položí své ruce na moje ramena.

"J-já..." nemůžu se mu ani podívat do očí a připadám si jakobych měl na místě odpadnout.
"Zayne, zhluboka se nadechni ano? Neboj, mě můžeš říct cokoliv, to víš," řekne jemně.

"Liame," nadechnu se zhluboka. "Jde o to..."

V tu chvíli vejde do pokoje máma se sousedkou.

"To je jedno," řeknu rychle.

"Zayne," slyším jeho hlas ale jdu rychle nahoru do koupelny, kde se zamču a rozbrečím se. Uvědomuju si že mu to nedokážu říct. Možná že bych to i dokázal, kdyby se tam nikdo neobjevil, ale možná že by to bylo horší. Mohl by mě začít nenávidět a to by bylo ještě horší než když to neví, a jsme přátelé. Protože když už ho ztratím, nechci ho alespoň ztratit úplně. Jsem si jistý že to bych nesnesl.

 

/////

 

"Tak je to tady," řekne Liam rozcítěně.

"Kdy ti to letí?" zeptám se ho a cítím že svoje slzy už dlouho nezadržím.

"V letadle mám být za deset minut," řekne.

"Jakto že tady nejsou tví rodiče?" zeptám se zmateně.

"Táta musel zůstat v práci a máma by to prý emočně nezvládla," zasměje se lehce. "Se všemi už jsem se rozloučil a rodiče přijedou pozítří za mnou, v Irsku mě bude čekat sestřenka. Tohle je první krok k dospělosti."
"Jo," popotáhnu. "Nemůžu uvěřit že už vážně odcházíš."

"Jo, já taky," řekne. "Až ted si uvědomuju že všechno opouštím a začíná se mi nová životní kapitola."
"Jo," cítím že mi stéká po tváři slza.

"Ty brečíč?" zasměje se lehce, ikdyž se mi zdá že i on má na krajíčku.
"Znáš mě, někdy jsem přecitlivělý," řeknu.

"Budeš mi fakt chybět," obejme mě.

"Ty mě taky, strašně moc," vzlyknu.

"Ššš," pohladí mě po hřbetu hlavy a obejmě mě ještě pevněji. To mě ale neukidnuje, naopak mě to nutí brečet ještě víc, protože kdoví kdy se zase uvidíme.

"Liame," vydechnu. "J-já..."

"Co?" podívá se na mě.

V tu chvíli je to ted nebo nikdy. Seberu veškerou odvahu co v sobě mám, obejmu ho okolo pasu a přitisknu své rty na ty jeho. Vím že je překvapený, ale neodtahuje se. Je to něžný polibek, krátký, ale pro mě tak důležitý. Snažil jsem se v něm vyjádřit alespon kousek z mé lásky k němu. Tak dlouho jsem po tom toužil, políbit ho. Ikdyby jen jednou a naposledy.

"Z-Zayne já..." vydechne Liam zmateně když se od něj odtáhnu.

"Nemusíš nic říkat, omlouvám se," řeknu zlomeně a ani se neobtěžuju otírat si slzy. "Sbohem."

"Zayne, počkej," volá na mě ale já se nezastavuju a jdu pořád dál.

"Prostě odleť," řeknu ještě ikdyž nevím jestli mě slyší.

Vypadá neštastně, a zdá se že dělá krok vpřed směrem ke mě, ale já začínám utíkat a nezastavuju se až jsem několik metrů od letiště.

Podívám se ještě naposledy na tu budovu, ve které je kluk, kterého miluju a nechávám ho jít. Prostě ho nechávám jít. Miluju ho, a možná že právě dělám osudovou chybu, ale už se stalo. Chci jenom aby byl štastný. To je pro mě nejdůležitější. Já budu v pohodě, budu v phoodě, budu si opakovat, až dokud tomu sám neuvěřím.

 

 

 

Už to bude pět měsíců co Liam odešel. Poprvé mi volal hned v ten den co přiletěl do Irska. Nezvednul jsem to. Pak mi volal znovu. A znovu. Přestal až po třech týdnech a byl to smíšený pocit. Úlevný že už toho nechal a já se mu musím nutit ignorovat ho, a zároveň smutný z toho že už se na mě možná vykašlal. Nedivil bych se mu. Ani nečekám že se za mnou zastaví až sem přijede. Občas se o něm něco dozvím skrz jeho mámu, a to mi stačí. Vědět že je v pořádku a že se mu daří. Někdy si říkám, co by se stalo kdybych mu to zvedl. Třeba by mi řekl že ke mě něco cítí, že mám za ním přijet, že chce být se mnou. Ale to bylo spíš na mezích fantazie. Začínám se smiřovat s tím, že jsem ho nadobro ztratil.

 

"Halo," zavolá na mě nějaký kluk na začátku směny.

"Přejete si?" jdu s ním vyřídit objednávku.

"Co mi doporučíš? Jsem tady poprvé," usměje se na mě. Sice je v mém věku, nemyslím si že má víc než 20, ale nikdy jsem ho ještě neviděl. Musím uznat že je opravdu hezký a na první pohled okouzlující.

"No... všechno tady je dobré," řeknu sklesle. Od chvíli co Liam odešel si nevzpomínám kdy jsem se usmál. Až na pár předstíraných úsměvů pro zákazníky.

"Tady je nějaká specialita," podívá se na jídelní lístek. "Zkusím to."
"Dobře, hned to bude," řeknu a jdu zanést rodičům objednávku. Nejradši bych odešel, protože už nechci pracovat v téhle restauraci, ale prozatím to ještě musím vydržet. Pak půjdu někam, kde se pokusím být štastný, jsetli to půjde.

 

"Tak tady," donesu tomu klukovi objednávku.

"Díky," usměje se.

"Dobrou chut," řeknu a otočím se abych šel k dalšímu stolu ale on mě zastaív."

"Ehm, jak se jmenuješ?" zeptá se mě.

"Proč?" svraštím obočí.

"No tak, chci to vědět, já jsem Harry," podá mi ruku.

"Zayn," stisknu ji.

Nevím proč, ale jeho pohled se mi nezdá. Je... já nevím... takový, jakým jsem se já díval na Liama.

 

////

 

"Jsi tady zase," řeknu když Harry přijde další den znovu.

"Včera mi tu chutnalo," pousměje se. "Ten číšník včera mi padl do oka. Jsi mu dost podobný."

"No," zasmál jsem se tiše. "Co to bude?"
"Nesedneš si se mnou na chvilku? Ještě tady nemáte lidi," řekne.

"Proč bych měl?" řeknu.

"Jenom tak," pokrčí rameny.

"Zrovna pracuju," řeknu.

"Fajn, kdy končíš?" zepře se lokty o stůl.

"Ve 2," vydechnu.

"Dobře, takže ve 2 se tady zastavím?" podívá se na mě.

"Zdáš se mi trochu dotěrný," řeknu.

"Jo, nejsi první kdo mi to řekl," zasmál se lehce. "Ale v něčem mi to pomáhá."

"A to v čem?" pozvednu obočí.
"Vždycky dostanu to co chci," podívá se mi přmo do očí a já jenom přijmu jeho objednávku a potom co odejde, se několikrát přistihnu jak hledím na hodiny, až budou konečně dvě.

 

////

"Ahoj Zayne," řekne Harry s úsměvem když se objeví v restauraci přesně minutu po druhé.

"Zayne, kdo je to?" zeptá se mě máma.
"Ehm, kamarád. Půjdeme na chvíli ven," řeknu

"No dobře," řekne máma. "Moc se nezdržujte, musím mi ještě pomoct doma."

"Jo, fajn, ahoj," řeknu zatímco jí Harry s úsměvem mávne když vycházíme ze dveří.
"Tohle je restaurace tvých rodičů?" zeptá se Harry.

"Jo, pracuju tady," dám si ruce do kapes.

"A chceš to? Být tady?" podívá se na mě.

"Nevím," vydecnu. "Asi ne."

"A co bys chtěl," zeptá se mě.

"To... proč se mě na to ptáš? Ani nevím proč s tebou vůbec někam jdu," zakroutím hlavou.

"No tak, klidně mi neodpovíej. Co kdyby jsme se zašli projít do parku? Začíná být zima, ale rád se procházím v takovém počasí, třeba začne padat sníh," řekne

"Co když se rozsněží? Postavíme si pak sněhuláka?" podívám se na něj.

"Jasně, v tom jsem byl se sestou vždycky přeborník. No tak, třeba budeme mít štěstí a vážně zasněží a mi porazíme nějaké děcka, co ani neví jak se to vlastně dělá. Co říkáš?"

"Tak jo," pousměju se. "Ale jestli se kvůli tobě nachladím, tak ti to nedaruju."

"Neboj, když se tak stane, slibuju ti že ti udělám babiččin slavný heřmánkový čaj. A teď už nemluv a pojď," začal mě doslova tahat a musím přiznat, že ikdyž se mi zdá trochu vlezlý a ani ho neznám, po dlouhé době mi dokázal vyčarovat na tváři úsměv.

 

////

 

"Na co myslíš," zeptám se Harryho když ležím na jeho nahé hrudi, a já jsem zahalený jenom kusem deky.

"Jak jsem šťastný," usměje se a políbí mě do vlasů.

"Harry, měl by jsi vědět..."

"Že ho ještě pořád miluješ?" dokončí to za mě.

"Mrzí mě to, mám tě rád, hrozně moc, a tahle noc byla pro mě výjimečná, ale radši ode mě neočekávej příliš," řeknu.

"Já vím," povzdechne si. "Ani tví rodiče neví že jsi na kluky. Chápu že se hned nemůžeme držet za ruku na ulici a tvoje máma mi nenabídne abych jí říkal mami."

"Harry, já... vážně jim to chci říct, ale ještě potřbuju nějaký čas, vhodnou chvíl," dám ruku na jeho hrud.

"Dám ti tolik času kolik jenom chceš," objal mě pevněji.

"Možná bych měl prostě odjet, daleko, a žít jak chci," vydechl jsem.

"Beze mě?" podíval se na mě Harry ublíženě
"S tebou, pokud bys chtěl," řeknu s nadějí v hlase.

"Rád bych, ale mám tady práci, rodinu, přátelé... nemůžu jenom tak všechno nechat," řekne jemně.

"Ne, já vím, ani to po tobě nechci," řeknu rozhodně. "

"Zlato, víš že tě zbožnuju a vždycky tady budu pro tebe," pohladí mě po tváři a krátce spojí naše rty.

"Jo, vím," usměju se a dál ležím v jeho náručí.

 

////

 

"Takže ty jsi buzerant!" vykřikne otec. Jde z něj strach a jeho pohled vypadá že by mohl klidně zabít.

"Tati, prosím..." řeknu zoufale ale on se na mě vrhne a dá mi pěstí do obličeje. Povalí mě na zem a mlátí mě zatítmco máma stojí opodál a brečí.

"Můj syn nebude žádný zkurvený homouš," procedí mezi zuby a dál mě bije. Znovu a znovu.

"Mami, prosím, pomoz... mi," řeknu zesláble když cítím že pomalu ztrácím vědomí.

"Odvolej co jsi řekl Zayne, odvolej to," řekne máma mezi slzami.

"Je to pravda, prosím, prosím," začínám brečet, ale otce to nezastaív.

"Radši tě vlastnoručně zabiju než abys nám dělal takovou hanbu," řekne otec a pokračuje. Já už se ani nebráním. Jenom čekám až bude konec.

 

Když se později probudím, zjišuju že jsem stále na zemi. Rodiče už tam nejsou. Cítím se slabý a všechno mě bolí. Vidím že mi i teče krev a cítím jakobych nemohl vstát. Vidím před dveřmi dva kufry, zřejmě s mými věcmi. Co se to stalo. Proč. Oba mě ted nenávidí a vyhazují mě. No fajn, pomyslím si. Udělám jim tu radost a půjdu. Ale cítím že se nedokážu pohnout. Řekl bych že mám možná i něco zlomené a vůbec nevím co mám dělat. Vytáhnu si z kapsy mobil a chci zavolat Harrymu, když v tom se mě rozřese ruka a další co vím je že jsem v nemocnici.

 

"Jak se cítíš?" slyším povědomý hlas. Je to Harry.

"Co se stalo? Jak to... že jsem... v nemocnici," pootevřu oči. "Jak jsem se sem dostal," řeknu zmateně.

"Vaše sousedka se chtěla zastavit u vás doma a viděla tě přes okno ležet na zemi. Zavolala záchranku, kdyby nebylo jí, asi bys to nepřežil, zavolala mi sestra, protože jsem byl první člověk ve tvých kontaktech a nikdo jiný to nezvedal," řekne.

"Kde... kde jsou mí rodiče?" zeptám se.

"To oni to uděllai že jo?" zpetá se Harry nasupeně. "Řekni mi to."

"A-ano," řeknu slabě."Otec mě zmlátil po tom co jsem jim o sobě řekl pravdu."

"Bože," vydechne Harry a stiskne mou ruku."Neboj se. Nastěhuješ se ke mě. Postarám se o tebe."

"To od tebe nemůžu chtít," řeknu.

"Nech toho," řekne jemně. "Hned jak odsud odejdeš, půjdeš se mnou. Do toho domu se ani nevrátíš. Slibuju že všechno bude dobré," pohladí mě po vlasech.

 

////

 

"Co... co... jak?" podívám se na Harryho zděšeně. "Jak jsi mi tohle mohl udělat."
"Zayne, ukdlini se prosím. Tohle není..." začal se rychle oblékat, stejně jako ten druhý kluk co byl s ním.

"Není to jak to vypadá?" řeknu s falešným úsměvem. "Netrap se. Já jdu, můžete pokračatovat," šel jsem směrem ke dveřím, ale on mě rychle dohoní.
"Zayne, prosím, nic to neznamená. K ničemu nedošlo, věř mi. Jenom.... už jsem byl unavený z toho že ty mě nemiluješ tak jak já tebe, začalo to na mě doléhat a prostě... byla to chyba. Ale prosím, odpust mi to ano?"

"Tohle je skvělý důkaz lásky," kývl jsem. "Prosím, nech mě jít."

"Zayne, ne, prosím, miluju tě, vážně tě miluju," řekne prosebně.

Mezitím ten kluk odejde rychlý krokem ze dveří

"Proč teď? Zrovna ted když jsem měl pocit že tě už konečně opravdu miluju, že na něj zapomínám. J-já," nemůžu si pomcot a slzy mi stékají po tváři.Cítím se zničeně.

"Prosím Zayne, odpusť mi to. Prosím," začíná brečet i Harry.

"Myslím že bude nejlepší když odejdu. Oba jsme až moc rozdílní, myslím že by to nikdy nefungovalo, později se zastavím jenom pro svoje věci," jdu směrem ke dveřím.

"Zayne," vzlykne Harry zoufale. "Miluju tě."

Já s těžkým srdcem vyjdu ze dveří. Nevím jestli jsem ho skutečně miloval, spíš jsem s ním měl vždy pocit že nejsem sám, pocit bezpečí. Ale ted už jsem si jistý že si nejsme souzení. Dal mi toho hodně, dal mi sílu... i lásku, ale nejlepší bude jít...

 

 

 

"Čau, tak ty jsi tady na ten inzerát," objeví se ve dveří kluk, s širokým úsměvem.

"Jo, jo to jsem já," řeknu nejistě. "Jsem Zayn," podám mu ruku.

"Louis Tomlinoson," potřese mi jí. "Pojd' dál."

"Díky," řeknu a když vejdeme dovnitř, položím si na zem kufr.

"Takže. Na nájemném se ještě dohodneme. Tohle celé je obývák a kuchyně, vzadu je ještě malá ložnice a koupelna. Je tady celkem nepořádek a potřebovalo by to tady vymalovat,ale jinak v pohodě ne?"
"Jo, je to skvělý," pousměju se. "Nic jiného stejně nemám."

"No... v klidu si vybal, a já zatím zkusím něco udělat. Vypadáš unaveně. Snad ti pomůže nějaké jídlo, a.... spát budeš tady na gauči, dá se roztáhnout."
"Dobře," pokývnu.

"Hele, jestli nemáš peníze, můžeme se na něčem dohndnout, teda mohl bys nějakou dobu bydlet zadarmo nebo tak. Myslím že nejsi v moc dobré situaci," prohlídne si mě.

"Ne, to je dobrý, já už něco vymyslím," řeknu. Je pravda že od doby co jsem odešel z Harryho bytu jsem sotva něco vydělal, dost jsem zhubnul a na první pohled musím vypadt strašně. Ale ten Louis vypadá sympaticky a snad se mi brzo začne dařit a odrazím se od dna.

 

////

 

"Užil sis sprchu?" zeptá se mě Louis když vyjdu ze sprchy, zabalený jenom v ručníku od pasu dolů. Přísahal bych že si olízl rty. Upřímně, trochu mě to znejistilo.

"Ehm, jo," zamumlám. "Jdu se oblíct."
Louis jenom kývne.

"Tak," nadechnu se zhluboka když se vrátím do pokoje. "Mám udělat něco k večeři?"

"Jak chceš," pokrčí rameny. "Já si dám tohle."

"Co to je? To je tráva?" podívám se na krabičku kterou drží.

"Nikdy jsi ji neměl?" usměje se úlistně. "Neboj, nejsem dealer, jenom si občas zahulím. Ale jestli ti to vadí..."

"Ne, ne, klidně, je to tvůj byt, zakroutím hlavou.

"Fajn," řekne klidně. "Nechceš se přidat?"

"Ne, myslím že zkusím udělat něco k večeři a pak si půjdu lhnout," pousměju se.

"Jak chceš," řekne a já jdu zkusit vykouzlit něco z toho mála co je v ledničce. Teda, jo, jednou jsem trávu zkusil, a když je to občas, tak na tom asi není nic špatného, ale přece jenom... nebudu tady šnupat s klukem, do jehož bytu jsem se právě nastěhoval. Ani ho neznám.

 

////

 

S Louim v bytě bydlím už dva měsíce, a vážně si rozumíme. Dokonce mi sjednal práci na částečný úvazek. Plat není nic moc, ale lepší než nic. Když jsem mu řekl že jsem gay a co se stalo s mými rodiči, vážně byl hodně chápavý a povzbudil mě. Sám má co se týče rodiny dost komplikovaný život a podle svých slov ani nemá moc přátel, kterým by mohl věřit. Opravdu k němu začínám chovat čím dál hlubší city a zdá se mi že je to vzájemné. Ale nemíním nic urychlit. Ted jsme porstě spolu a snažím si navzájem pomáhat.

 

"Vážně si nedáš? No tak," podívá se na mě Louis s prosebným výrazem když si jednou večer chce opět zakouřit trávu.

"Fajn, pro jednou," vzdám se nakonec a rozhodnu se trochu uvolnit. Nevím proč, ale dnes mám zrovna dobrou náladu, a docela rád bych se odvázal.

"Tak se mi líbíš," zasměje se lehce.

 

"Chceš ještě," zeptá se mě Louis asi po hodině.

"Ne, ne, to mi stačí, díky," řeknu s úsměvem. Je pravda že cítím nějaké účinky, ale i tak si myslím že s porovnáním s Louim jsem na tom v pohodě. Ne že by vypadal jako feták, jenom se prostě pořád směje a vypadá směšně. Ale i štastně.

"Asi... asi si půjdu lehnout," řeknu.

"Jo, jasně," usměje se.

"No... dobrou Lou," řeknu.

"Dobrou," podívá se na mě a já si jdu pomalu lehnout na gauč.

 

"Co to... co to děláš?" vydechnu překvapeně když vidím Louiho jak mi sundává kalhoty a chystá se to samé udělat is boxerkami.

"Hrozně tě chci," zavzdychá. "Už od první chvíle. Zayne, ty jsi... tak nádherný."

"Loui, jsi omámený z trávy, vzal sis toho moc, jdi se prostě vyspat," snažím se ho zastavit, ale on se neenchá.

"Udělám ti dobře," řekne smyslně, a uvědomím si že jsem vzrušený.

"Loui, ne," řeknu tiše ale on už na nic nečeká a vezme si ho do ruky.

"Ah," zakloním hlavu.

"Tak dlouho jsem tě chtěl vidět takhle," vydechne Louis. "Kurva, jsi dokonalý."

Já už nic neříkám a snažím se ztišit stény které nedokážu zadržet z toho jak si mě právě vzal do pusy. Zabořím prsty do jeho vlasů a ikdyž je to špatné, v tuto chvíli se porsě nechávám unést, a na nic nemyslím. Vůbec na nic.

 

/////

 

Další tři měsíce jsme fungovaly asi tak, že jsme byli tak trcochu přátelé s vyhodýami. Louis nikdy nebyl ve vztahu s klukem, a až na jednu zkušenost z před 4 lety ještě nikdy v takovém vztahu nebyl, vlastně, vždycky popíral že je gay, ale prý když mě poznal, už to nedokáže dál skrývat. Se mnou ne.

 

"Loui... co ke mě vlastně cítíš?" zeptám se zničeho nic.

"Co?" podívá se na mě zmateně.

"No... tohle všechno... já vím, je to pro tebe nové. Pro mě ještě pořád svým způsobem taky, ale je to u tebe jenom o sexu... nebo mě máš vážně rád?" zeptám se ho.

"Mám tě rád. Víc než rád," přizná. "A co ty?"

"Já tě mám taky rád," pousměju se. "Záleží mi na tobě."

"Tak když to víme, proč to rozebíráš?" dal ruku na moje koleno.

"Jenom přemýšlím jestli my dva... jestli někdy budeme opravdový pár, nebo to... zůstane takhle," sklopím zrak.

"Zayne, víš že já nejsem zrovna romantik, a nehraju na vztahy, jako by jsme byli manželé, ale... chci být s tebou. A jesti ty ne, a chceš jít, chápu to, zasloužíš si někoho lepšího," řekne sklesle.

"Ne jasně že nechci," řeknu rychle. "Kam bych šel? Zůstanu tady, s tebou."

"Vážně to chceš?" zeptá se mě.

"Ano," políbím ho krátce. "Chci."

 

////

 

"Ah, Louis, bože," sténám od slasti které se mi od něj dostává.

"Kurva," vydechne zatímco začne přirážet ještě rychleji. Oba jsme zpocení a sotva popadáme dech, a naše vyvrcholení se blíží.

"Lou, j-já," vydechnu zlomeným hlasem.

"Zayne, sakra miluju tě," řekne zatímco se nakloní aby spojil naše rty.

"Ah," vykřiknu chvilku na to. Bylo to tak intenzivní, že si asi nevšimnu kdy se Louis svalí vedle mě.

"To bylo úžasný," usměje se zatímco se snaží pořádně nadechnout.
"Jo," taky se usměju. "Ty jsi úžasný."
"Nevadilo by ti, kdybych si zapálil, jenom trošku?" přejede prsty po mé hrudi.

Já jenom zakroutím hlavou.

"Fajn," políbí mě ještě jednou a jde si pro trávu.

Já si zatím na sebe dám boxerky a nějaké tepláky a rozhodnu se trochu poklidit v kuchyni.

"To je dobrý," slyším Louiho když si potáhne. "Po sexu je to vždycky nejlepší"

Já nic neříkám, jenom pokračuju v úklidu. V poslední se mi zdá že to s trávou přehání, a k mojí nelibosti myslím že taky začíná trochu víc pít. Ale on popírá že by z toho mohl být nějaký problém. A já se s ním nechci hádat.

"Hmm," cítím po pár minutách jak dává ruce okolo mého pasu. "Chceš jít ještě jednou?"

"Lou, nech toho, umývám nadobí," řeknu ale on mě začne líbat na krku. "Loui přestaň prosím."

V další minutě jsme zase na zemi a já mám ruce v jeho vlasech zatímco on mě líbá po celém těle a mumlá jak jsem dokonalý, a že jsem jen jeho. Někdy mě až mrazí z toho, jak silná je jeho touha.

 

////

 

"Loui, říkal jsem ti že jsem s ním neflirtoval, sakra," vykřiknu zoufale při další hádce.

"Ne? Takže jsem splepý? Myslíš že jsem úplně vyptalený nebo co?" řekne nevrle.

"Jsi strašně žárlivý. Už mě s tím unavuješ. Nemůžu se na nikoho ani podívat, myslíš že jsem tvůj majetek nebo co?" rozhodím rukama.
Louis se jenom zasměje zatímco se mi zdá že se celý třese. Nechápu co se to s ním děje. Myslím že jsem udělal chybu když jsem se snažil ignorovat jak pořád hulí a v posledních týdnech hlavně pije. Není skoro dne kdyby se neopil.

"Myslím že bych měl jít, at se vzpamatuješ," kráčím směrem ke dveřím.

"Nikam nepůjdeš," schatme mě za rameno. V jeho pohledu spatřím něco, z čeho dostanu strach.

"L-Loui, pust mě, bolí mě to," řeknu když mě pevně stiskne.

"Jo?" nezastavuje, jenom mě stlačí silněji, až vykřiknu.

"Sakra, nech mě," podaří se mi dostat z jeho sevření a ustoupím o několik kroků dozadu.

"Kurva Zayne," zatíná zuby a snaží se jít ke mě.

"Ani ke mě nechoď slyšíš mě? Loui, přísahám nebo..."

"Co? Zabiješ mě? Prosím tě, na to nemáš koule," vydechne se smíchem.

"Loui, co se s tebou stalo? Proč tohle sobě děláš, nám," cítím že se mi do očí hrnou slzy.

On jakoby mě vůbec neposlouuchal, nevnímal moje slova.Vidím že je opilý, ne že bych byl překvapený a dost možná si dal i nějaké drogy, už si nejsem jistý jestli jenom marináku.

"Lou, nech mě sehnat ti pomoc? Ještě není pozdě," řeknu jemně.

"Pomoc? Nepotřbuju žádnou zasranou pomoc," řekne. "A teď pojď sem."
"Ne, já nikam nejdu," řeknu. "Jdi si lehnout a potom to vyřešíme ano," snažím se ho uklidnit.
"Jsi můj Zayne, rozumíš? Jenom můj," řekne tak zoufale, že ani nevím jestli se ho mám bát nebo ne. Ted vypadá tak zraněně, ale kdo ví, třeba to jenom hraje. Radši couvám dozadu směrem ke dveřím a čekám až za mnou Louis rozběhne a bude mi v tom chtít zabránit, ale k mému překvapení se nic neděje. Jsem rozhonutý odejít a pak mu nějak pomoct, ale pak ho vidím jak jde směrem ke kuchynské lince a bere si do ruky nůž. Zmocní se mě hrozný strach a cítím že se nemůžu pohnout. Nevím co mám dělat, připravuju se na to nejhorší, když vidím že se zastavuje a drží si nůž nad zápěstím.

"Ne, Loui, n-ne.. okamžitě to polož slyšíš?" řeknu rozechvělým hlasem a pomalu jdu zpátky k němu.

"Vím že mě opustíš Zayne, vím to," začíná brečet. "Radši umřu než abych byl bez tebe."

"Loui, Lou, prosím," řeknu zoufale ale než se k němu dostanu,řízne se do ruky a já ho bezmocně chytím a snažím se mu zastavit krvácení zatímco volám záchranku. Ta ho odveze a Louis naštěstí přežije. Souhlasí že nastoupí na léčení a já... jsem opět sám.

 

 

 

Louis je v léčebně už pár měsísců, dvakrát odtamtud utekl, a idkyž je na tom ted už mnohem líp, pořád na tom není úplně úžasně. Ikdyž jsme spolu nikdy oficiálně nechodili, svým způsobem jsme se rozešli. Je to tak asi nejlepší. Pořád se o něj zajímám a chodívám za ním, ale už to není jako dřív, a asi nikdy nebude. Náš vztah nikdy nebyl opravdový, ted už to vím. V Louiho bytě zatím žije jeho bratranec, a já si našel malý pronájem kousek od své práce. Je to krysí kancelářksá práce, ale dostávám slušný plat. Občas si přividělám i jako číšník na večírcích. Přece jenom, tu práci dělám už od puberty, a jsem v ní dobrý. Ikdyž vzpomínky na rodiče a rodinnou restauraci pořád bolí, vždycky jsem měl tu práci svým způsobem rád.

 

"Oh, promiňte," řeknu se sklopenou hlavou když do někoho vrazím na nějaké svatbě, kde roznáším pití.

"To nic," řekne nějaký kluk.

Já se na něj podívám a vidím před sebou mladého, blondatého kluka s modrýma očima, který na první pohled vypadá skoro jako anděl.

"Ehm, vážně mě to mrzí," pousměju se nejistě.

"Nemusí, vážně," řekne se sladkým úsměvem. "Jsem Niall."

"Zayn," podám mu volnou ruku.

"Uvidíme se," řekne zatímco začnu zase roznášet.

Já jenom pokývnu a dál se věnuju své práci.

 

Svatba se už končí a já pomáhat uklízet stoly, když v tom ucítím že je někdo za mnou.
"Zayne," řekl tiše hlas.

Otočím se a vidím že je to Niall.

"Oh, ahoj, promiň ale ted mám moc práce," řeknu a dál se věnuju úklidu.

"Jo,omlouvám se, nechtěl jsem tě obtěžovat, jenom jsem si říkal... ehm... nechtěl by ses třeba někd sejít?" podívá se na mě

"Ani se neznáme," pokrčím rameny. "Ale můžu ti dát svoje číslo, jestli se chceš ozvat."

"Jo, to by bylo skvělý," usměje se. "Teda...v pohodě."

Vážně se mi zdá moc milý, ale nechci dělat dokola ty samé chyby. Takhle to začalo s Harrym. Ale i tak mu dám svoje číslo a v koutku duše doufám že vážně zavolá.

 

////

 

Hned na druhý den mi volá neznámé číslo. Jako první mě napadne že je to Niall.

"Halo?" řeknu do telefonu.

"Ahoj, tady Niall, ze svatby" řekne jemně.

"Oh ahoj," musím se usmát. "Tak jsi zavolal."

"Jo," zasmál se lehce. "Poslyš.... vím že to je asi divný ale nechtěl bys někam zajít? Třeba na kafe?"

"Jo... šlo by to zítra odpoledne?" zeptám se.

"Jasně. Ve 3 u Revella?" řekne název restaurace nedaleko mého bytu.

"Dobře, budu tam," řeknu.

"Super," vydechne. "Takže zítra.

"Zítra," kývnu. "Zatím ahoj."

"Ahoj," zavěsí krátce na to.

 

"Zayne," uvidím Nialla přesně ve tři přicházet k restaruaci.

"Ahoj," usměju se. "Jsi tady."
"Jo," skloní na okamžik hlavu. "Jsem překvpaený že jsi souhlasil jít sem."
"No... nezavedeš mě ted někde do uličky a nezabiješ mě že ne?" zasměju se lehce.

"Ne," skloní taky se smíchem hlavu. "Jenom... víš... když jsem tě uviděl zaujal jsi mě ... a chtěl jsem tě trochu poznat. Jestli máš zájem."

"Jo, jo, mám," řeknu jemně.

 

////

 

"Takže ty pocházíš z Irska?" zeptám se ho zatímco pijeme kafe.

"Jo, jo, z Mulingaru," pokývne. "Máš někoho v Irsku? Rodinu, přátelé..."

"Ehm, jo, vlastně jo," vzpomenu si na Liama. "Odešel tam někdo pro mě hodně důležitý."

"To zní.... že jsi ho už dlouho neviděl?" řekne.

"Jo, brzo to budou tři roky," řeknu tiše.

"No... nebudu vyzvídat, nechci aby jsi si myslel že jsem dotěrný," řekne.

"Ne, to ne. Jsi moc milý," pousměju se. "Ale mluvme radiš o ničem jiném.
"Dobře," řekne a začne mluvit o své práci v hudební škole. Učí děti hrát na kytaru. Vážně mi je čím dál víc symaptický a cítím se s ním dobře.

 

"Takže zopakujeme to někdy?" zeptá se Niall když se pomalu loučíme.

"Jo, určitě," usměju se ."Vážně se mi s tebou dobře mluvilo.
"Mě taky," pokývl. "Uložil sis moje číslo? Třeba se někdy zas můžeme sejít.ů
"Jo, uložil," řeknu. "Rád bych tě zase někdy viděl."
"Jo, já taky," obejme mě krátce.

Nevím proč, ale zdá se mi že se to vyvýjí nějak moc rychle a moc dobře, na to aby to bylo pravda. Navíc po Harrym a po Louim se nechci do žádných vztahů hrnout. Navíc, idkyž se to snažím popírat city k Liamovi tu stále ještě jsou a kdybych ho opět viděl, nevím jak bych reagoval. Opravdu nevím.

 

///

 

S Niallem jsme se začali vídat, jako přátelé. Už jsou tři měsíce a vážně se s ním cítím dobře. Myslím že je mezi námi určitá nějaká chemie, a vidím jak se na mě dívá. Možná že by z toho vážně něco mohlo být. Řekl mi že je bisexuál a že po posledním vztahu hledá někoho s kým si bude opravdu rozumět a bude mu oporou. Někoho, kdo mu bude naslouchat a s kým si bude moct představit společnou budoucnot. Ostatně, to jsem si přátl taky.

 

"Jsi vážně výborný kuchař," řekne Niall zatímco jí večeři kterou jsem přichystal.

"Vždycky jsem byl jenom číšník, ale v kuchyni se vyznám," pousměju se. "Vážně ti to chutná?"

"Jo, zařadil bych to do top pěti nejlepších jídel co jsem kdy měl," řekne.
"Tak to je pocta," zasměju se lehce.

Potom se rozhodneme podívat na film, Niall ví že mám rád akční filmy a tak mi stáhl nějaké a rád jsem přijal jeho pozvání aby jsme se na ně společně podívali. Bydlím sám a u něj se cítím vážně dobře.

"Je ti zima?" podívá se na mě Niall asi v polovině druhého filmu.

"Trochu," pousměju se.

"Donesu deku," řekne Niall a když se vrátí, zakryje nás tím.

"Díky," řeknu tiše a vrátíme se zpátky k filmu.

Po několika minutách najednou ucítím jak se jeho prsty dotkly mojí ruky. Když jsem se podíval na Nialla, ten rychle sundal svou ruku z té mojí a viděl jsem jak těžce poknul. Nevěděl jsem co mám říct, tak jsem to radši ignoroval.

"Nialle," nevydržel jsem to nakonec a po pár minutách jsem ho oslovil.

"Co?" podívá se na mě.

Pak nechápu, opravdu nechám proč jsem to udělal, ale naklonil jsem se k němu a políbil jsem ho. Byl to krátký polibek a když se na rty zase po chvíli oddělily, viděl jsem Niallův výraz, a musel jsem se usmát. Viděl jsem v něm tolik emocí, snad i lásky? Dal jsem svou ruku na jeho tvář a on tu svou okolo mého pasu. Možná to byla chyba, ale v té chvíli, dobrá chyba.

///

 

Po tom večeru jsme se dali dohromady. Řekli jsme si sice že na to půjdeme pomalu, ale i tak jsem se k němu dva měsíce na to nastěhoval. Byt ve kterém jsem žil byl vážně v dost špatném stavu, a u Nialla jsem si připadal víc jako doma. Mezi námi se to vyvjíelo opravdu dobře, a mám pocit že jsem se do něj možná doopravdy zamiloval. Já vím, možná. Ale zdá se mi že to snad ani nepoznám. Jediné co vím jistě že mi na něm záleží a vážně s ním chci být

 

"Zlato, co říkáš tomuhle," řekne Niall s úsměvem když jsme si šli společně koupit nový lustr. Ten starý už byl hodně starý a navíc, bylo to hezký, kupovat něco společně jako pár.

"Docela hezký, ale není trochu moc drahý," podívám sen a cenu.

"Jo, asi jo, tak co tenhle," ukáže na další.

"Mě je to jedno, vyber ty," řeknu a pak cítím jak mě Niall objímá okolo pasu.

"No tak, ty máš na tyhle věci lepší vkus," políbí mě na tvář.

"Tak dobře," zasměju se lehce. "Tak tenhle," ukážu na ten který mi padl do oka.

"Fajn, máš ho mít," řekne a krátce mě políbí. "Miluju tě."

 

Niall mi pořád říkal že mě miluje, ale já většinou odpověděl že já taky, ikdyž, nevím proč, ale něco mi pořád říkalo že se to všechno vyvyí až moc dokonale.

 

 

///

 

A ukázalo se že jsem měl pravdu.

 

"Ty jsi ženatý," vykřiku na Nialla bezmocně

"Ano, ale.. j-já vysvětlím ti to," jde rychle ke mě a chytí mé ruce ale já ho odstrčím.

"Nemůžu tomu uvěřit," dám si hlavu do dlaní. "Jak jsi mi tohl mohl zadržovat? Bože, jsme spolu už půl roku, sakra, koupili jsme si společné věci a tvoje máma mi říká zlato. Všechno to bylo falešné. Úplně všechno."

"To není pravda," řekne rychle. "Miluju tě, a všechno co jsem ti kdy řekl bylo upřímné."

"Jo?" vydechl jsem nevěřícně. "To jsi si za ty měsíce nenašel čas říct mi že máš ženu a syna?"

"J-já nevím proč jsem ti to neřekl. V té době jsme už žili odděleně, a když jsem k tobě začal něco cítit, tak jsem se bál že když ti to řeknu, nebudu mít u tebe šanci."

"Tohle," cítil jsem jak se mi do očí talčí slzy. "Tohle je úplně směšné. Měl jsi mi to říct už na začátku. A tvoje rodina... řekl jsi jim aby schovali fotky svého vnuka nebo co? Jak se mohli na nás divat s vědomím že to nevím."

"Vždyckymi říkali že to k tobě není fér a že by jsem ti to měl říct, ale měl jsem strach," snaží se mě opět dotknou ale já od něj oddstouím.

"Nevím jestli ti to dokážu odpustit," řeknu v návalu emocí.
"C-co? Ty... se se mnou rozcházíš?" řekne zlomeně.

"Myslím že bude lepší když si dáme odsebe odstup. Teď.. nevím jestli to dokážu překousnout... ne hned," utřu si slzy.

"Miláčku, Zayne, prosím, dej mi ještě jednu šanci. Jedinou šnaci," vzal si mou tvář do dlaní a já vnitře zápasil s tím jestli mám zůstat a zkusit to vyřešit, nebo odejít.

"Nemůžu," sundal jsem jeho ruku. "Promiň."

"Kde zůstaneš?" vidím že začíná brečet.

"Něco vymyslím," řeknu. "J-já ozvu se ti zítra."
"Prosím zůstaň," řekne zoufale.

"Ahoj," řeknu tiše a vyjdu ven.

 

Je to mnou? Prostě nedokážu najít vztah, který by vydržel. Ale možná je orapvdu moje chyba. Vždycky radši uteču, než abych bojoval. Bylo to tak s Niallem. S Louim. S Harrym. I s Liamem.

 

 

Uběhl rok. Jsem sám, vrátil jsem se do podnájmu, jsem rád za dobrou práci, a snažím se žít v klidu. Nehledám žádné vztahy, a abych řekl pravdu, všechen svůj čas trávit budto v práci nebo doma. Snažil jsem se spojit s rodiči, ale položili mi telefon. Teda táta. Bolí mě to, ale už se smiřuju s tím že mě mí rodiče už nepovažují za své dítě. O Harrym nic nevím, teda jenom to, že se přestěhoval do jiného města. Louis je už na tom dobře, a našel si nového přítele, občas si píšeme. Niall se nakonec vrátil ke své ženě, ikdyž podle jeho matky s ní není štastný. Občas si říkám že rozchod s ním možná byla chyba,myslím že s ním jsem měl šanci na opravdovou lásku. Ale snad si uspořádá svůj život tak,abybyl spokojený. Liam dokončil vysokou, ale slyšel jsem že zůstal v Irsku. Kdo ví, asi ho už vážně nikdy neuvidím. Vím že s Liamem jsem ani nikdy opravdu nechodil, a že moje láska byla neopětovaná, ale i tak... ztrati ho bolelo ze všeho nejvíc. Když jsem ztratil Harry, Louiho i Nialla byli to velké rány, ale u Liama jsem doslova cítil jak mi puklo srdce. Byla to moje první láska, a věřím že i láska mého života. No, musím se snažit hnout dál a možná že jednou potkám někoho, s kým strávím svůj život, protože at už je to jakkoliv, vím jistě že nechci být navěky sám. To opravdu nechni.

 

"Myslím že by sis mohl vzít směnu navíc," zeptá se mě šéf.

"Jo, jistě," pokývnu.

"Dobře," poklepe mi po rameni. "Jsi můj nejlepší pracant."

Jo, prototže ostatní mají své rodiny, ke kterým se každý den vracejí, chtělo se mi říct ale prostě jsem jenom kývl. Oblékl jsem si bundu a chysttám se vrátit do svého bytu. Chci přejít ulici, když v tom uslyším známý hlas.

"Zayne!" vykřikne.

Otočím se tím směrem a myslím že snad s ním. Kousek přede mnou stojí Liam. Můj Liam. Cítím že se mi doslova zastavil dech a nemůžu se pohnout. Jenom ho sleduje jak jde rychlým krokem ke mě.

"Zayne, panebože, jsi to ty," obejmě mě rychle.

"L-Liame," řeknu tiše zatímco ho pevně stistknu.

"Hledal jsem tě, hned jak jsem přiletěl. Ale tví rodiče neví kde jsou, prý se spolu nevídate i roky. Co se stalo," zeptá se mě když oddělí naše objetí.

"No... tak trochu mě zapřeli když zjistil že jsem....gay," řeknu.

"Oh," vydechne. "Nevěděl jsem že..."
"Jo," pokývnu. "Ale je to v pohodě. Já... jsem v pohodě.
"Tak to je fajn," usměje se.

"Jo," svěsím hlavu. Vážně nevím co mám říct, pořád mi to přijde neuvěřitelné.

"Nechceš zajít k nám? Nebo někde do restaurace? Popovídat si? Už je to dlouho," řekne. "Chyběl jsi mi.

"Jo, ty mě taky," řeknu. Ani nevíš jak moc.

 

///

 

"Teď už chápu ten polibek," řekne liam. "Na letšiti."

"Ehm, jo," řeknu tiše. "Promiň mi to... já byl..."
Vidím jak se něm Liam upřeně dívá a znervozním.

"Víš... pravda je že... že jsem... že jsem byl do tebe.... zamilovaný," dostanu ze sebe. Ani nevím jak jsem to vlastně dokázal.

"Páni," vypadá Liam převkvapně, ikdyž myslím že to musel tušit.

"Nemusíš nic říkat," zakroutím hlavou. "Už je to pryč?"

"Vážně?" podívá se na mě a já radši sklopím zrak, protože se nedokážu dívat do jeho očí dost dlouho bez toho aby se všechny ty city a bolest nevrátili.

"Takže to proto jsi mi nezvedal telefony a nechtěl jsi se mnou nic mít," zeptá se.

"Tak nějak," řeknu. "Vím že ti to muselo být nepříjemné a trpané, a... myslel jsem že bude lepší když tě už neivdím, tak to mělo být snažší. Ale nebylo."

"Zayne,myslím že jsem udělal velkou chybu," řekne.

"Jakou?" podívám se na něj zmateně.

"Že jsem tehdy odjel. Měl jsem zůstat. Všechno mohlo být jinak," sklopí hlavu.

 

Nerozumím proč mi tohel vlastně říká. Všechno mohlo být jinak? Ne, nevěřím že by... moje city ikdyby jenom z části opětoval. Ale co když ano...

 

///

 

S Liamem jsme se začali pravidelně vídat. Došlo mi že mi nechyběl jenom kvůli tomu co jsem k němu cítil, ale chybělo mi i naše přátelstí. Láska, neláska, byl to můj nejlepší přítel. A pořád jím je.

Problém je v tom že všechny ty potalčovéa emocy a cityvůči němu se zase vrátily s plnou silou. A nevím jak dlouho to vydržím. Být tak blázko něj, ale zároven být tak šíleně daleko.

 

"Liame, já... musím ti něco říct," nadechl jsem se zhluoba.

"Dobře," sedne si vedle mě. "O co jde?"
"Já... ehm... nevím jestli... nevím jestli by jsme se měli dál scházet... teda... alespon ne tak často," řeknu nejistě.

"Ale.... proč?" zeptá se nechápavě.

"J-já... já... přiznávám že k tobě pořád něco cítím a myslím že když se budeme dál vídat, jenom se to bude zhoršovat, a já... nechci..."

"Zayne," dá mi ruku na koleno a já cíítm jak se mi šíleně rozbuší srdce. Bože, miluju ho. "Tohle nemusíš dělat.ů

"Ale ano. Je to tak nejlepší pro oba," snažím se přesvědčit sám sebe.

"Já ti to nedovolím," řekne rozhodně.

"Jak mi zabráníš?" podívám se na něj.

A pak se to stane. Cítím jak mi dá něžně ruku na mou tvář, nakloní se .... a políbí mě. Líbá mě něžně a pomalu... a přísahám že kdyby jsme nesděli, seklo by to se mnou. Jeho rty jsem ochutnal jen jednou, a to na malou chviličku, ale ted když je cítím znovu... chci je líbat pořád a pořád.

"Li," vydechnu když se naše rty oddělí. "Proč jsi..."

"Už tě nenechám znovu odejít," řekne jemně a podruhé mě políbí. Tentokrát je v tom vášen, neuvěřitelná touha, která byla ty roky zadržovaná. Nemůžu tomu uvěřit, můj sen se stává skutečností. Jsem s tím koho jsem vždy miloval, a ještě stále miluju a milovat budu. A myslím že tentorkrát je to už opravdu ten pravý. Vždycky byl.

 

///

 

"Nemůžu tomu uvěit," usměju se když ležím s Liamem v posteli a sleduju jak si hraje s mými prsty zatímco já ležím v jeho náručí.

"Já taky ne," políbí mě do vlasů.

"Pořád mi to přijde jako sen," řeknu nevěřícně.

"Ale je to prada. Víš... celé roky jsem byl zmatený. Nechtěl jsem si připustit že to co k tobě cítím.. je víc než jenom kamarádství," řekne.

"Chceš tím říct že..."
"Ano," pousměje se lehce. "Myslím že jsem tě miloval celou dobu, ale nebral jsem to dost vážně. Myslel jsem že to nic není, že to časem přejde. Ale nepřešlo. Když jsem se smířil s tím že se mnou už nechceš mluvit, snažil jsem se jít dál, chodil jsem s holkama, snažil jsem se na tebe zapomenout, ale nešlo to. Ten polibek... j-já ani nevšíš kolikrát jsem na něj myslel. A když jsem tě znova uviděl, po takové době... bylo to... jakoby mi osud řekl že takhle to má být. Že patříme k sobě. Zayne, vážně tě miluju. Moc tě miluju."

"Já tě tak miluju," mám slzy na krajíčku. Liam si toho všimne a jemně mě pohladí.

"Už od tebe neodejdu," řekne.

"A já tě nenechám jít," usměju se a dlouze ho poíbím.

 

///

 

"Už jsou to tři roky," vydechnu.

"Tři nejlepší roky mého života," usměje se Liam.

S Liamem jsme spolu přesně tři roky, a věřte mi, nikdy, nikdy v životě jsem nebyl šťastnější než jsem ted. Každé ráno mě probudí polibkem na čelo, každé odpoledne si najdeme alespoň pět minut nato aby jsme se pomazlili, a každou, každičkou noc, usínáme v obětí.

"Je mi jenom líto... že mí rodiče..." vzpomenu si na ně najednou. Už jsem s nimi nemluvil skoro 7 let. Teda vlastně, jednou jsem krátce mluvil s matkou, ale dala mi jasně najevo že pokud nebudu žít podle jejich představ, už mě nepovažuje za svého syna. Pořád to bolí, moc to bolí. Ale mám Liama, a jeho rodinu, které mám strašně rád. Mrzí mě že jsem zbytečně promarnil čas, kdy jsme mohli být spolu, kdybych z toho letiště neodešel, nebo kdybych vzal jeho telefon, možná by teď některé věci byli jinak, ale na druhou stranu, možná je to tak lepší a nelituju že jsem poznal ty další tři kluky, kteří se mnou navždy zůstanou. Nevím, jestli jsem někoho z nich opravdu miloval, ale oni milovali mě. A každý mi dal mnoho důvodů na úsměv, ale i na slzy. I tak... na všech z nich mi záleží a nevrátil bych zpátky nic.

"Miláčku, nejsi sám. Máš mě, jasné? Miluju tě nejvcí na světě," dá si Liam můj obličej do svých dlaní a něžně mě poíbí.
"Já tě taky miluju, hrozně moc," usměju se.

"A proto že se tak milujeme," začal najednou něco vytahovat z kapsy a já cítím jak se mi rozbuší srdce jako splašené, až mi snad vskočí z hrudě.

"Liame," vydechnu.

"Zayne Maliku," vezme do ruky malou krabičku. "Uděláš mě tím nejštastnějším mužem na světě a vezmeš si mě?" objeví se přede mnou nádherný prsten

"L-Li," nemůžu tomu pořád uvěřit. "Ano. Ano, vezmu si tě," mám slzy v očích a Liam mi s úsměvem nasadí prsten a dlouze mě obejme.

"Miluju tě, miluju tě," oprakuje šťastně.

"Já tě miluju," řeknu a jsem v tu chvíli už vím že můj příběh má happyend. Našel jsem svého prince, muže, se kterým chci býž už navěky, ať už to zní sebevíc jako pohádka. Je to tak.