ONE DIRECTION FAN FICTION

LIAMŮV POHLED

Protože jsme byli s Niallem domluvení že se později půjdeme projít a on dlouho nešel, rozhodli jsme se vejít do jeho pokoje. Ležel na posteli, s otevřenýma očima a prázdným výrazem.

„Nialle,“ vydechl jsem a sedl jsem si k němu.

„Jsi v pořádku?“ klekl si Louis před postel a pohladil ho po tváři.

„Jo jsem,“ řekl slabě.

„Nevypadáš tak,“ řekl jsem. „Za tohle může Zayn?“
„Ne, ne. Jasně že ne. Ani on ani Harry s tím nemají nic společného,“ řekl.

„Tak co se stalo?“ řekl Louis.

„Ale nic,“ sednul si pomalu.

„Nialle, prosím řekni mi co se stalo. Jestli se to netýká těch dvou tak proč vypadáš tak... zničeně?“ zeptal se Lou pořád s obavami.

„Vážně se nic neděje. Nechci o tom mluvit jasný?“ řekl. „Jsem v pohodě. Dejte mi pět minut a pak půjdeme, tak jak jsme se domluvili.“

„Tak dobře,“ řekl jsem a Louis ho ještě políbil do vlasů.

„Ale pamatuj si že nám můžeš věřit a svěřit se nám s čímkoliv ano?“ řekl Lou jemně.

„Dobře,“ pousmál se Niall a my teda vyšli ven.

„Začínám se o něj vážně bát,“ složil si Louis ruce na prsou.

„Já vím,“ vzal jsem ho okolo ramen a políbil na tvář. „Ale snad se to už brzo spraví.“

„Snad,“ vydechl. „Víš... připadá mi jakoby to byl můj mladší brácha, kterého jsem nikdy neměl,“ řekl.

„Jo, taky ho mám rád,“ usmál jsem se. „A oba mu pomůžeme když bude cokoliv potřebovat.“

Louis jenom kývl a dlouze mě políbil.

ZAYNŮV POHLED

Pořád jsem musel na Nialla myslet. Na to co mi řekl, na to jak mě bolelo srdce když jsem ho viděl jak brečí, to jak se chvěl v mém náručí. Bylo mi vážně hrozně. Měl jsem ho strašně rád, a chtěl jsem stát při něm. Vlastně, byl jsem úplně zmatený ve svých citech. Nedokázal jsem si ujasnit co cítím k Niallovi a co k Harrymu. Oba jsem je měl rád, s oběma jsem rád trávil čas, ale každý byl jiný. Harry měl nejradši sex, provokování, polibky... byl vášnivý a rád si užíval. Niall byl na druhou stranu tak sladký, jeho smích byl tak přirozený, vypadal tak nevinně, prostě jsem brál jako přirozené abych ho chránil. A naše rozhovory byli vždycky tak upřímné, ze srdce. Prostě jsem se nemohl vůbec rozhodnout co mám vlastně dělat. Rozhodl jsem se si o tom promluvit s Louim.

„Tak... co mi chceš říct?“ pousmál se.

„No... já... si potřebuju s někým promluvit,“ řekl jsem.

„Nemáš na to Harryho?“ zeptal se.

„S někým jiným než s Harrym,“ řekl jsem.

„Vážně?“ podíval se na mě s úšklebkem.

„Jo, vážně,“ kývnul jsem. „Chci s tebou mluvit, o tom co... cítím,“

„O tom co cítíš?“ zvedl obočí.

„Jo. Loui, jsem strašně zmatený,“ dal jsem si hlavu do dlaní.

„Má to něco společného s Niallem?“ zeptal se po chvíli.

„Jo,“ řekl jsem tiše.

„No... takže ho máš rád?“ zeptal se.

„Mám ho rád. Strašně rád, ale nevím co k němu vlastně cítím, připadá mi tak čistý, já nevím, jako anděl, zbožňuju poslouchat jeho smích, miluju když se usměje, miluju si s ním povídat,“ řekl jsem zoufale.

„Co cítíš k Harrymu?“ podíval se na mě.

„Cítím k němu... vášeň. Je strašně přitažlivý, zábavný.... mám ho rád, cítím se s ním dobře... ale zdá se mi že náš vztah je založený hlavně na tělesném základu. Moc si nepovídáme, vlastně většinou ani nemáme o čem. Máme toho dost málo společného,“ řekl jsem.

„No tak to váš vztah asi nemá budoucnot. Ne proto že nemáte dost společeného ale proto že když o něm mluvíš necítím z tebe ani zdaleka takovou něhu a... lásku jako když mluvíš ….o Niallovi,“ řekl.

„Tak co mám dělat?“ zeptal jsem se.

„Nevím,“ stiskl mou ruku. „Ale být tebou, zkusím si promluvit s Harrym a jestli to pořád podle tebe nebude vést nikam, tak to s ním ukonči. Říkám ti, že podle mě je Niall lepší člověk než Harry. A navíc tě...“ přestal najednou.

„Co?“ svraštil jsem obočí.

„Nic,“ zakroutil hlavou. „Má tě opravdu rád.“

Jenom jsem se usmál a krátce jsem ho objal.

LOUIHO POHLED

„Nialle,“ vzal jsem ho za rameno a odvedl ho stranou.

„Co je?“ svraštil obočí.

„Mluvil jsem se Zaynem,“ usmál jsem se.

„Jo já vím,“ pokrčil rameny.

„Má tě opravdu moc rád, vlastně mi to připadá že tě miluje ale je dost zmatený,“ řekl jsem.

„To si asi jenom myslíš,“ zakroutil hlaovu.

„Ne, vážně. Jo, sice neřekl že... tě miluje, ale věř mi, kdybys jsi mu řekl co k tobě cítíš, myslím že by ti tvoje city opětoval,“ řekl jsem.

„Jasně,“ pousmál se. „Lou, díky, ale já už si nechci dávat další falešné naděje. Nesnesl bych další odmítnutí. Dokud se nerozejde s Harrym, nepodniknu nic. Nechci jim kazit šanci na to být... šťastní.“

„Sám víš že oni dva spolu opravdu šťastní nikdy nebudou,“ řekl jsem.

„To nevíš. Já teď jdu nahoru, uvidíme se později,“ pousmál se ještě.

Já jenom zakroutil hlavou.