ONE DIRECTION FAN FICTION

2.duben

NIALLŮV POHLED

Vzbudil jsem se v 10 ráno. Slunce už opět nesvítilo tak jasně, a nad zemí se stahovaly mračna. Promnul jsem si oči, a prohrábl jsem se ve vlasech. Pomalu jsem si sedl a hlasitě jsem zívl. Až po chvíli jsem si vzpomněl na to s Harrym, a vstal jsem, abych se podíval jestli přišel.

Oblékl jsem si triko a rozespale jsem se odšoural na chodbu. Zhluboka jsem se nadechl a opatrně jsem otevřel dveře. Byl tam Harry. Ležel ve své posteli. Ale... neležel v ní sám. Byl v ní i nějaký neznámý kluk. Oba neměli tričko, a i přestože přes sebe měli přehozenou deku, bylo mi jasné že byli oba nazí. Chvíli jsem tam stál, a pak jsem dveře zase co nejtišeji zavřel. To snad není pravda. Já se o něj bál jak debil, a on si sem bůhví kdy přivedl nějakého svého milence. Jo, v podstatě nato měl právo, nezákázal jsem žádné noční návštěvy nebo tak, ale přece jenom se mi to zdálo docela přes. To si ho musel tahat až sem do bytu? Radši jsem to nechal tak, a šel jsem si udělat nějakou snídani.

Ani ne půl hodiny po mně se vzbudil Louis.

"Dobré ráno," řekl stále ospalým hlasem.

"Dobré," upil jsem si čaje.

"Ten blbec přišel?" sedl si na židli oproti mě.

"Jo," upil jsem si znovu, tentokrát dýl.

"Je ti něco?" podíval se na mě podezřívavě.

"Mě? Ne," zalhal jsem.

"Ale jo, něco ti je, řekni," naléhal Louis.

"Fajn. Jde o to že Harry přišel, ale nepřišel sám, v ložnici s ním spí nějaký kluk," řekl jsem, a vstal jsem abych dal hrnek do dřezu.

"Co? To je fakt děvka. Co si o sobě myslí?" vstal Louis ze židle.

"No, má na to právo," opřel jsem se o kuchyňskou desku.

"Právo?" řekl Louis dotčeně. "Má právo přijít sem v ranních hodinách s nějakým individuem?" řekl hlasitě.

"Nemluv tak nahlas," chytil jsem ho za rameno, ale on mou ruku setřásl.

"Tak to teda ne. Hned teď je jdu vzbudit a vyřídím si to s nima," řekl Louis, a rychlým krokem si to kráčel pryč z kuchyně, ale chytil jsem ho za tričko.

"Loui, nechoď tam. Nedělej si problémy. Nech ho tak," přesvědčoval mě.

"Nech mě Nialle, ten kretén si nebude dělat co chce," snažil se ode mě vyprostit.

"Ale ty taky ne. Co chceš jako dělat? Připomínám ti že tento byt není tvůj," řekl jsem mu ostřejším tonem.

Louis na mě chvíli hleděl, a pak se najednou uklidnil, a já ho pustil. "Máš pravdu. Omlouvám se, ale nesnáším ho. A nechci aby si pořád myslel že je král světa. Bože ,jak hrozně ho nesnáším," dal ruce na sedačku.

Poplácal jsem ho po rameni. "Vrat' se do pokoje, dám ti vědět až ten kluk odejde. Neboj, jestli budou dělat problémy, klidně je oba vyhodím," usmál jsem se na něj povzbudivě.

"Fajn," pousmál se a s povzdychnutím se vrátil se do svého pokoje.

Já si sedl a čekal, až vyjde Harry, a jeho nocležníček. Čekal jsem fakt dlouho, tiše jsem bubnoval prsty o stůl a civěl jsem do zdi. Najednou jsem uslyšel zvuk otvírání dveří. Otočil jsem se, a viděl jsem Liama, který Zayna zezadu objímal a jemně mu líbal krk. Zayn se smál, a měl ruce na těch jeho. Povzdychl jsem si.

"Ahoj," řekl usměvavě Zayn.

"Čau," odsekl jsem.

"Co je?" sundal Liam ruce ze Zaynova břicha, a dal je na jeho ramena.

"Nic. Čekám na toho blbce Harryho, až vyjde, a místo něho vidím vás, zamilovaný páreček," řekl jsem naštvaným tonem.

"No tak, promiň," řekl uráženě Liam. "A proč jako čekáš až vyjde Harry?" pustil Zayna, který odešel do kuchyně.

Povzdychl jsem si. "Promiňte. Ale jde o to, že jsem se probudil ve tři ráno, a Harry tady pořád nebyl. A tak jsem se o něj začal bát, zkoušel jsem mu i volat. Ale nic. Nechal jsem to teda tak, a ráno jsem se šel podívat, jestli přišel. A fakt že přišel, ale ne sám. Má tady nějakého milence," řekl jsem.

Liam se posadil naproti mě. "Fakt? Chápu že tě to naštvalo, ale snad nemáme zakázané tady někoho mít přes noc, ne?"

"To jo, já vím. Ale když tady nebyl ve tři ráno, tak bůhví kdy přišli. A to ho sem snad tahat nemusel. No, prostě když to není fakt nevyhnutné, nebo jestli to nevím dopředu byl bych rád kdyby se to dost omezilo. Mám dost špatných zkušeností s minulými nájemniky. O tebe a Zayna se bát nemusím, vy máte jeden druhého," podíval jsem se na Liama, který se usmál. "Myslím že Louis není ten typ, který by si sem kdekoho vodil, a já si sem taky snažím nikoho nevodit. Ale Harry... nevím, připadá mi jako ten typ, který nerespektuje nic, a myslí si že může všechno, ale to se teda plete," řekl jsem zlostnějším tonem. "No... a proč jste vlastně nezůstali spát tady?" snažil jsem se na chvíi změnit téma.

"Asi v 6 ráno jsme se oba vzbudili, a rozhodli jsme se jít spát do ložnice," řekl Liam a usmál se na Zayna, který přinesl 3 šálky kakaa.

Zayn si sedl vedle něho. "Díky, zlato," dal mu Liam krátkou pusu.

"To je pro tebe Nialle," podal mi Zayn hrnek.

"Díky," usmál jsem se. Sice už jsem snídal, ale počasí bylo opět chladné, a trocha kakaa není nikdy naškodu.

*********

Hodiny postupovali a nadešla už druhá hodina odpoledne. Liam se Zayn šli nakupovat, Louis byl pořád zalezlý ve svém pokoji, a já stále jak blbec čekal až vyjde Harry, a jeho vzácná návštěva. Skoro už jsem z toho čekání usnul, když mě do reality vrátilo zavření dveří. Podíval jsem se před sebe a viděl jsem Harryho, v rozeplé košili a boxerkách, a toho kluka.

"Čau Nialle, tohle je..." podíval se na mě Harry. "Jak že se to jmenuješ?" podíval se Harry zmateně na toho kluka.

"Daniel," řekl.

"Jo, tohle je Daniel," ukázal na něj Harry. Ten Daniel šel ke mě a podal mi ruku na pozdrav. "Daniel," usmál se.

"Niall," potřásl jsem mu rukou.

"No, tak už běž," popoháněl Harry Daniela ven z bytu. "Čau," řekl mu ještě, a prudce zavřel dveře.

"Ach,jo," povzdychl si stále s jeho obvyklým úsměvem a sedl si do křesla.

"Ehm, můžeš mi něco vysvětlit," zeptal jsem se ho.

"Jasně," řekl bez zájmu.

"Kdo to byl, a hlavně proč jsi ho sem přivedl?" řekl jsem.

"Hm, jmenoval se Dami, Dannny... jo, Daniel, seznámili jsme se včera v klubu, oba jsme to trošku přehnali s pitím, on mě nad ránem doprovodil sem, a já mu nabídl at' zůstane tady a vyspí se. Ještě něco, pane?" dál se usmíval.

"Víš, Harry," nasadil jsem falešný úsměv. "Já jsem vám sice nezakazoval nějaké návštěvy, ale to neznamená, že si sem budeš vést svoje milence, jasné?" zeptal jsem se ho rázně.

"Jasné, teď mě prosím omluv," řekl slavnostím tonem, a odešel do koupelny, odkud se pak se stále stejným, tupým úsměvem o 10 minut později vrátil zpátky do svého pokoje.

Zavrčel jsem. Fakt už mě začíná štvát.