ONE DIRECTION FAN FICTION

12.3.

ZAYNŮV POHLED

"Jsi si jistá že chceš odejít?" zeptal jsem se Jackie před autem.

"Jsem si jistá," řekla Jackie rozhodně.

"Budeš mi hrozně chybět," objal jsem ji pevně.

"Ty mě taky. Mám tě ráda, pamatuj si to," vzlykla.

"Já tebe taky," usmál jsem se. "Liam je s malou v autě. Chceš se s ní rozloučit?" zeptal jsem se.

Chvíli to trvalo než slabě kývla.

"Lásko, pojď prosím," zavolal jsem na Liama a ten k nám po chvilce přišel s malou v náručí.

"Chceš si jí vzít do rukou?" zeptal se Liam.

"Ne," řekla Jackie plačtivě. "Jenom ji pohladím," řekla a dala ji pusu na čelo.

"Buď si jistá že když někdy budeš chtít přijet a vidět ji, budeš u nás vítaná," dal jí Liam ruku na rameno.

"Děkuju, ale myslím že nejlepší bude když už se sem vracet nebudu. Alespoň do doby než si utřídím život," řekla Jackie. "Teď už musím jít," objala mě ještě jednou.

"Sbohem," dal jí Liam pusu na tvář.

"Ahoj," řekla ještě Jackie a odjela. Prostě odešla.

***

"Vážně musíte odjet?" zakňucel Niall.

"Nialle prosím tě," řekl Liam.

"Na předměstí bude mít Lilly lepší podmínky, je tam klid a skvělí lidi," řekl jsem.

"Ale... proč tady nemůžete zůstat? Pomáhali by jsme vám s malou," řekl Harry.

"My víme Harry, ale není to tak lehké. Víš že tento byt není příliš velký a malé dítě by nemělo žít v tak stísněném prostoru s pěti dospělýma lidma," pohladil jsem ho po rameni.

"Pochopte nás. Jsme přece její strýčkové," pohladil ji Niall po hlavičce.

"To jste. A přece... budeme se navštětovat, skypovat, volat si... nejdeme přece na Sibiř," zasmál se Liam.

"Jedete už dnes že?" řekl smutně Louis.

Kývl jsem.

"Můžeme jet s váma?" zeptal se Harry.

"Jestli chcete..." řekl Liam.

"Já jo. Byli jsme tam jenom jednou a chceme vidět jak jste zařídili pokojík pro naši malou princeznu," políbil Niall malou na čelíčko.

***

"Tak, jsme doma," usmál jsem se když jsem do našeho nového domu vešel spolu s Liamem, který držel Lilly v náručí, následovaný Niallem, Harrym a Louim.

"Máte to tu fakt hezký," řekl Louis.

"Jo," řekl Niall tiše.

"Děkujeme," políbil jsem Liama a Lilly.

"Kufry vyložíme až později, teď si sedněme," řekl Liam.

"Uvařím vám kafé. Poprvé," usmál jsem a zašel jsem spolu s Louim do kuchyně udělat kávu.

"Kde je malá?" zeptal jsem se když jsme se vrátili do obýváku.

"Šel jsem ji uložit zlato. Z té cesty usnula," usmál se Liam.

Jenom jsem mu úsměv oplatil. "Tak, tady je káva," řekl jsem a spolu s Louim jsme na stůl položili pět šálků.

Všichni si tak nějak nervozně vzali šálky do rukou a hleděli do země. Já si sedl vedle Liama, který obtočil svoje ruce okolo mě a políbil mě do vlasů. V té chvíli jsme si všichni uvědomili že takhle sedět už spolu tak často nebudeme.

***

"Takže. Už se asi rozloučíme," vstal najednou Harry.

"Šťastnou cestu," objal jsem ho.

"Díky," vzlykl a objal i Liama.

"Nejde to všechno ještě zrušit? Nemůžete se prostě vrátit s námi?" objal mě Niall pevně.

Jenom jsem v objetí zarkroutil hlavou. "Neboj. Zvládnete to."

"Lou," objal jsem i jeho. "Starej se o Harryho," zasmál jsem.

"Budu," snažil se taky usmát.

Otíral jsem si slzu, zatímco jsem sledoval jak Liam objímá Nialla a Louiho.

"Co nejdřív se vrátíme," objal mě Niall ještě jednou.

"Můžu se zajít podívat ještě jednou na Lilly?" řekl najednou Harry.

"Radši tam nechoďme lásko. Přece ji nechceš vzbudit," pohladil ho Louis po hrudi a krátce ho políbil.

"Takže. Tohle je asi ono," řekl Niall.

"Asi už to nebudeme prodlužovat ne? Začínám brečet," snažil jsem se smát, abych se nerozbulel jak malé dítě.

"Máš pravdu," otřel si Niall slzu. "Dejte za nás všechny pusu princezničce," řekl.

"Dáme," objal jsem ho ještě krátce.

"Doprovodíme vás k autu," řekl Liam a vzal Louiho kolem ramen.

"Brzo se zase uvidíme," řekl Niall.

"Jo," usmál jsem se a objal jsem Liama zatímco jsme sledovali jak odjíždí.

***

"Podej mi láhev miláčku," sedl jsem si do křesla s Lilly.

"Tady je," podal mi ji Liam s úsměvem.

"Díky," řekl jsem tiše a začal jsem malou krmit.

"Je to divné že? Být ve velkém domě a sami," rozhlédl se Liam kolem.

"Je to na zvyku. Časem to bude lepší," řekl jsem se slabým úsměvem.

"Budou mi chybět. Nejenom oni ale i teta a další lidi, které jsme výdali," řekl.

"Já vím, ale nežijeme až tak daleko. Tvoji rodiče žijou jenom patnáct minut cesty," stiskl jsem jeho ruku.

"Jo... Máš pravdu. Musíme si prostě zvyknout," políbil mou ruku a pohladil i Lilliinu ručku.

"Lásko. Teď máme to co jsme tak moc chtěli," usmál jsem se.

"Já vím zlato. Mám vás dva a to mi bohatě stačí," políbil mě dlouze.