ONE DIRECTION FAN FICTION

(O SEDM MĚSÍCŮ POZDĚJI)

8.1.

ZAYNŮV POHLED

"Jak vypadám?" zeptal se mě Harry nervozně.

"Vypadáš super, neboj," zasmál jsem se.

"Chci vypadat co nejlíp, je to můj první den ve firmě," řekl Harry.

"Já vím. Ale neboj, vypadáš skvěle, tvoje šéfka je taky super, budeš dělat něco co tě baví... Prostě se nadechni a všechno bude v pohodě, jasný?" dal jsem mu ruce na ramena.

Nejistě kývl. "Škoda že Louis už je v práci, zvládl bych to líp kdyby tady byl se mnou."

"Ale prosím tě. Nejsi malý kluk. Vzmuž se trochu," pronesl jsem.

"Ach jo. Asi máš pravdu. Už je něco nového ohledně toho domu?" zeptal se Harry, zatímco si upravoval svůj zevnějšek.

"Ještě ne. Ale prý nám dají brzo vědět," usmál jsem se.

"Proč musíte jet tak daleko?" zeptal se zesmutněle.

"Není to až tak daleko. Autem jsme tam ani ne za hodinu," řekl jsem.

"A to ti jako nepřijde daleko?" řekl Harry.

Pousmál jsem se. "Chceš snad říct že ti budeme chybět?"

"Jasně že ne," snažil se Harry hrát důležitého. "Ale Louimu jo a nechci ho vidět jak se trápí víš?" přejížděl prstem po okraju sedačky.

"Harry, nemusíš si hrát na necitlivého. Vždyť takový nejsi," řekl jsem.

"Jo... no... vážně mi budete chybět," usmál se smutně.

"Ty nám taky," objal jsem ho krátce. "Ale máš Louiho, Nialla, Olivii a vrátila se sem Gemma, která bydlí kousek odsud," řekl jsem.

"Já vím," sklopil na chvilku hlavu. "No tak. Už bys měl jít nebo přijdeš pozdě," řekl jsem.

"Dobře," nadechl se zhluboka. "Tak zatím," usmál se.

"Ahoj. Hodně štěstí, zvládneš to," řekl jsem.

"Díky," řekl ještě a odešel.

***

Zazvonil mi telefon. Podivil jsem se když se na displeji objevilo jméno Jackie, protože jsem s ní už dlouho nemluvil.

"Ahoj," řekl jsem s úsměvm na tváři.

"A-ahoj," vzlykla.

"Jackie, co se stalo?" znervozněl jsem.

"Já... můžu přijít za tebou?" řekla mezi vzlyky.

"Jasně. Mám jít za tebou nebo..."

"Ne. Přijdu sama," popotáhla.

"Dobře," řekl jsem rychle a ona hned potom zavěsila.

***

Když jsem uslyšel zaťukání na dveře, rychle jsem je přiběhl otevřít. Nemohl jsem uvěřit mým očím. Přede mnou stála Jackie, nejenže celá uplakaná, ale taky těhotná. Měla už velké bříško, odhadoval jsem že byla tak v 6. měsíci.

"Jackie," vydechl jsem. "Ty jsi těhotná?"

Nic neřekla, jenom mě objala a plakala.

"Ššš," hladil jsem ji po vlasech. Ničemu jsem nerozuměl.

"Pojď si sednout," řekl jsem po chvíli. "Chceš kávu nebo něco?"

"Ne, díky," utřela si slzy a sedla si na pohovku.

"Proč jsi mi neřekla že čekáš miminko?" dal jsem jí s úsměvem ruku na koleno.

Ona jenom tiše popotáhla.

"Jackie, co se děje? Proč pláčeš?" pohladil jsem ji po tváři.

"Já... nevím co mám dělat. Jsem úplně v háji," dala si hlavu do dlaní.

"Prosím, všechno mi řekni. Víš že na mě se můžeš spolehnout," stiskl jsem její ruku.

"Já vím. Proto jsem tady," řekla.

"Tak už mi to řekneš?" zvedl jsem jí jemně bradu.

"Já... nevím co mám udělat s dítětem které se zanedlouho narodí," řekla.

"Co? Jak to myslíš," svraštil jsem nechápavě obočí.

"To dítě mám s jedním hajzlem. Pár týdnů to bylo úžasné, cítila jsem se jako princezna co našla svého prince," zasmála se a hned nato zase nasadila vážný výraz. "Ale ne. Spíš jsem byla princezna vězněná zlým drakem," řekla tiše. "Pořád ode mě tahal peníze, chodil hrát, pil, bral drogy, mlátil mě. Vím, co si teď myslíš. Že jsem blbá kráva a měla jsem od něj hned odejít ale nešlo to. Ani nevím proč, prostě to nešlo. Vždycky jsem odsuzovala ženy které v takovém vztahu zůstávají, ale sama jsem to udělala. Později jsem zjistila že jsem těhotná. To už jsem byla ve třetím měsíci a neodážila jsem se jít na potrat. Když se to dozvěděl, zmlátil mě ještě jako nikdy a znásilnil mě, jako tu noc co jsme to dítě počali," vzlykla.

Jenom jsem hlasitě polkl a začal jsem ji hladit po rameni.

"Nakonec jsem nabrala odvahu a odešla jsem od něj k jedné mojí kamarádce, kterou nezná. Bylo mi jasné že bych se nedokázala o dítě postarat. Nejen po materiální stránce, ale hlavně jsem se bála že ho nedokážu mít ráda. Vím že za nic nemůže, ale myslím že bych nezvládla být stále při někom, kdo mi bude připomínat jeho. Chci se spojit s nějakou adopční agenturou, ale nevím, nějak na to nemám sílu. Moji rodiče se mi otočili zády, nemám nikoho. Vážně nevím co mám dělat. Jediné čím jsem si jistá že to dítě nechci, nechci ho," začala brečet ještě víc a já ji pevně objal.

"Jackie, bože. Proč jsi se mi neozvala už dávno?"

"Nechtěla jsem tě do ničeho zatahovat. Za všechno si můžu sama. Jsem prostě debilní kráva," vzlykala.

"Jackie, vím že se cítíš hrozně ale přece nemůžeš jenom tak opustit svoje dítě. Vždycky jsi přece chtěla děti, rodinu..." řekl jsem.

"Ale chtěla jsem je mít s mužem kterého miluju, ne s mužem kterého z celé duše nenávidím."

"Nevím co ti mám říct. Jestli svoje dítě vážně nechceš, asi by jsi ho měla dát na adopci k nějaké rodině, která mu dá lásku a bude se o něho starat," řekl jsem.

"Já vím. Ale nevím komu. Mám ukázat na nějaké neznámé lidi a předat jim svoje dítě jako nějaké zboží?"

"Chápu tě. Ale je tolik párů které chtějí mít dítě ale nemůžou. Třeba i já a Liam," řekl jsem.

"Vy dva?" odtáhla se ode mě. "Chcete mít dítě?"

"Jo," usmál jsem se. "Před půl rokem jsme se vzali a víš... jsme spolu tak šťastní. Ale něco nám chybí, človíček, o kterého by jsme se společně starali, kterého by jsme s láskou objímali, zpívali mu na dobrou noc, byli při jeho prvních krůčcích, prvních slovech... Chceme se odstěhovat na předměstí a chceme vytvořit rodinu."

Jackie chvilku mlčela, než váhavě pootevřela pusu. "Vezmete si mé dítě?" podívala se mi do očí.