ONE DIRECTION FAN FICTION

HARRYHO POHLED

Flashback 16.8. 2003

"Harry, kde jsi?" slyšel jsem volat svou sestru.

Neodpovídal jsem.

"No tak, kde se schováš? Tohle už není vtipné Harry," slyšel jsem jak se přibližuje.

Pořád jsem neodpovídal.

"Harry prosím. Jestli tě nenajdu, máma se zase rozčílí," řekla zoufale.

Tiše jsem polkl, "Tady jsem." řekl jsem

Gemma si úlevně povzdechla když mě uviděla jak sedím schoulený u skříně.

"Proč se schováváš? Co?" usmála se jemně a dala ruce ochranářsky kolem mě.

"Nechci pořád poslouchat jak máma křičí a nechci aby zase přišel Bob a zbil mě," zašpetal jsem.

"Bráško, neboj se. Bob už se nevrátí. Slyšela jsem jak máma s někým volala a říkala že ho vyhodila a už s ním nechce dál být, hm?" pohladila mě po vlasech.

Pousmál jsem se. "Ale co když se zase usmíří?"

"Neboj. Budu tě chránit. Jsem přece tvoje velká sestra," řekla.

"Já vím, ty budeš vždycky při mě, že?" zvedl jsem oči.

Jenom kývla a objala mě.

"Harry co tady děláš tak sám?" vešel Louis do pokoje.

"Ale nic," utřel jsem si slzy a usmál jsem se.

"Pozítří máš 20. Musíš být št'astný a oslavovat," pohladil mě po rameni.

"Jo. Ale..." odmlčel jsem se.

"Co?" řekl Louis něžně,

"Ale nic," zakroutil jsem hlavou.

"Harry, prosím řekni mi to. Slíbili jsme si že si budeme říkat všechno ne?" chytil mou hlavu do dlaní.

Kývl jsem.

"Jde o to že bych chtěl někoho moc vidět. Ten člověk a ty by mi úplně stačily. Nepotřebuju oslavu ani dárky," řekl jsem.

"Koho chceš vidět?" řekl Louis.

"Svou sestru," podíval jsem se na něj nešťastně. "Ani nevím jak se má. Neviděli jsme se tak dlouho. Když odjela z Anglie, začala nový život. Beze mě," sklopil jsem zrak.

"Harry..." objal mě Louis.

1.2.

"Bavíš se?" zeptal se mě Louis, který mi s ostatníma klukama přichystal malou oslavu v bytě.

"Jo," pousmál jsem se.

"Ale nevypadáš tak," objal mě.

"Ne, vážně, děkuju vám," řekl jsem.

"Nepůjdeme už rozkrojit dort?" ozval se najednou Niall.

"Měli by jsme ještě chvíli počkat," řekl Louis.

"Proč?" řekl Niall nechápavě.

Podíval jsem se překvapeně na Louiho, který se nervozně usmál.

"Fajn, tak si dáme dort," řekl a odvedl mě ke stolku, kde byl velký jahodovo-vanilkový dort, s dvaceti svíčkami.

"Happy Birthday to you, happy birthday to you, happy birthday dear Harry, happy birthday to you," zazpívali všichni a Louis mě políbil. "Teď sfoukni svíčky a něco si přej," řekl Louis.

Sfoukl jsem teda svíčky a všechny jsem objal.

"Díky," řekl jsem.

***

Najednou někdo zaklepal na dveře.

"Já otevřu," řekl Zayn.

Sedl jsem si k Louimu na sedačku a sklopil jsem oči.

"Promiňte jdu pozdě," ozval se ženský hlas.

V tu chvíli jsem překvapeně zvedl hlavu. To nemohla být...

"Gemmo!" řekl jsem zaraženě.

"Bráško," usmála se a šla pomalu ke mě.

Louis mě jemně poplácal po zádech a já vstal. Dál jsem se nepohnul.

"Tak jsi mi chyběl," vzlkyla Gemma když stála jenom kousek přede mnou.

Beze slova jsem ji objal a začal jsem brečet.

"Tak dlouho jsem tě chtěl takto obejmout," řekl jsem mezi vzlyky.

"Já vím. Odpusť mi že jsem tě opustila. Prosím odpusť mi to," řekla Gemma.

"Nic ti nemusím odpouštět. Jenom už mě prosím znovu neopouštěj," řekl jsem zoufale.

"Slibuju ti to," řekla.

Rozdělil jsem naše objetí a podíval jsem se jí do očí, které byli celé zaplnělé slzami.

"Jak to že jsi přijela?" otřel jsem si pár slz z tváře.

"Tvůj přítel mi zavolal," řekla.

"Ale... jak tě našel? Pokoušel jsem se tě najít tak dlouho," hladil jsem ji po vlasech.

"Řekněmě že asi umí líp hledat," zasmála se.

"Ehm," otřel jsem si nos. "Tohle je Louis, můj přítel," chytil jsem ho za rameno

"Ráda tě poznávám," objala ho.

"Já tebe taky," usmál se.

"Tihle ostatní jsou nedůležití," zařertoval jsem.

Gemma se jenom tiše zasmála.

"Ráda vás všechny poznávám," objala se s Niallem, Zaynem a Liamem.

"Sedni si," řekl jsem s úsměvem. "Chceš dort? Ještě tam snad něco zbylo, pokud to Niall všechno nesežral," řekl jsem.

"Hej, náhodou, snažím se tak nejíst," řekl zatímco si vzal další kousek čokolády.

"Povídej, co jsi ty roky dělala?" stiskl jsem Gemminu ruku.

"Když jsem dokončila univerzitu, dostala jsem jednu pracovní nabídku z Austrálie. Snažila jsem se ti zavolat, nebo nějak kontaktovat, ale nenašla jsem tě. V jednu chvíli mě napadlo že se mnou možná ani nechceš mluvit a nakonec jsem tam vážně odešla. Tam jsem si změnila příjmení na Stevens, ty víš že jsem nikdy nechtěla ani jedno příjmení našich rodičů," řekla.

"Chápu tě. Ale proč jsi mě ty roky nechala myslet, že jsem ti ukradnutý?" řekl jsem.

"To nejsi. Pořád jsem na tebe myslela. Jsi můj malý bráška. Ikdyž už nejsi tak malý, jak si pamatuju," zasmála se. "Ale tvůj úsměv a tvoje velké zelené oči jsou pořád stejné," pohladila mě.

"Vratíš se sem?" zeptal jsem se s nadějí v hlase.

"Uvažuju o tom. V Austrálii jsem se seznámila s jedním klukem z Manchestru a on se plánuje vrátit do Británie, takže brzo snad budeme zase při sobě," řekla Gemma.

"Pořád ještě nevěřím že jsi vážně tady," usmál jsem se. "Víš, ty a Louis jste ti nejdůležitější lidi v mém životě," dal jsem jí pusu do vlasů a následně jsem něžně políbil Louiho. "Děkuju ti," pohladil jsem ho.

"Udělal bych všechno, abych vidět tento krásný úsměv," přejel mi po rtech.

"Jsem ráda že jsi štastný," dala mi Gemma ruku na koleno.

"Jsem. Minulý rok jsem našel lásku mého života a taky tři nejlepší kamarády."

"Víš něco o mámě?" zeptala se Gemma s vážnějším výrazem na tváří.

"Ne. Ani mě to nezajímá. Vím že vždycky bude naše matka, ale zničila nám dětsví. Nepamatuju si že by mě někdy objala, že by mi dala pusu, ani neuronila slzu když jsi odešla, ani když jsem odešel já. Jediné co řekla bylo, 'Tak si jdi. A už se nevracej'. A už jsem se nevrátil," řekl jsem a Gemma mě ještě jednou objala.