ONE DIRECTION FAN FICTION

20.9.

LIAMŮV POHLED

Vešel jsem do obchodu, kde Louis pracuje, ale jak jsem čekal, nikde jsem ho neviděl. Za pultem stála Sadie. Zhluboka jsem se nadechl a šel jsem směrem k ní.

"Ahoj," řekl jsem s vážným výrazem na tváři.

"Ahoj," usmála se Sadie nervózně.

"Nevím, jestli si mě pamatuješ. Viděli jsme se před měsícem. Jsem Liam, Louiho spolubydlící," řekl jsem.

"Jo, pamatuju si tě," řekla Sadie.

"Víš, jsem tu, abych se tě zeptal, jestli nevíš, kde je Louis. O víkendu se s Harrym pohádali a Louis odešel z bytu. Neodepisuje na textovky, nezvedá telefon. Máme o něho už vážně strach, hlavně Harry, který s ním vážně potřebuje mluvit a všechno si vyříkat. Víš, je na tom psychicky docela špatně," řekl jsem smutně. Sadie si povzdychla.

"Neměla bych ti to říkat, ale vím, kde je Louis. Je... U mě doma. Nechce s vámi mluvit, chce mít čistou hlavu, až se vrátí," řekla Sadie.

"A nevíš, kdy se vrátí?"

"Nevím, ale věřím, že do konce týdne. Taky na tom není moc dobře. Sotva jí, pořád jenom leží, většinou zírá do prázdna a když zmíním Harryho jméno, objeví se mu ve tváří hrozný smutek. Myslím, že by si to vážně měli celé vydiskutovat a pokusit se zachránit jejich vztah. Protože Louis ho vážně miluje a myslím, že i Harry ho miluje," řekla Sadie s úsměvem.

"V tom máš pravdu. Opravdu jeden druhého milují a nemělo by to mezi nimi takhle skončit," sklopil jsem hlavu. "Mohla bys, prosím, přesvědčit Louiho, aby mi zavolal?"

"Pokusím se, ale nic neslibuju," usmála se Sadie.

"Díky," usmál jsem se. "Ahoj."

"Ahoj," povzdechla si.

*************

Hodiny ukazovaly půl sedmé a já měl zrovna pauzu. Zazvonil mi mobil a hlasitě jsem vydechl, když jsem uviděl, že je to Louis.

"Loui?" řekl jsem překvapeně do telefonu.

"Liame. Sadie mě přesvědčila, abych ti zavolal... Já... Ehm... Jak se má Harry?" slyšel jsem Louiho slabý hlas.

"Bože, díky, že jsi zavolal. Je na tom dost špatně. Celé dny jenom leží, sotva promluví, brečí, dívá se na tvoje fotky a přemýšlí, jestli ti má zavolat a hlavně, jestli to vůbec zvedneš. Bojí se," řekl jsem.

"Čeho se bojí?" řekl Louis tiše.

"Že tě ztratí. Že mu neodpustíš. Že tě už nezíská zpátky. Víš... Slíbil jsem mu, že ti to neřeknu, ale stejně to udělám."

"Co?" řekl Louis plačtivě

"V sobotu večer, když jsi odešel, se šel opít a nevím, co se v tom baru přesně stalo, no a... Když se vrátil domů... On... No... Pokusil se o sebevraždu," vydechl jsem.

"Cože?" slyšel jsem Louiho vystrašený hlas.

"Neboj se. Je v pořádku. Našel jsem ho včas a ošetřil jsem mu ruku, má na ní obvaz. Ale bojím se, že se to může zopakovat. Alespoň že má Zayn práci doma a může být při něm."

"Bože. Já nevím, co mám dělat. Miluju ho. Ale..." odmlčel se Louis.

"Nechci tě přesvědčovat, Lou, ale myslím, že pokud ho miluješ, žádné ale v tuhle chvíli neexistuje." Louis byl dlouho ticho.

"Jsi tam ještě?" zeptal jsem se znepokojeně.

"J-jo," řekl třesoucím se hlasem. "Prosím, řekni mu, že přijdu v sobotu ráno. A vyřešíme to," řekl Louis.

"Dobře," řekl jsem a hned potom Louis zavěsil.

HARRYHO POHLED

V noci jsem se rozhodl, že půjdu spát do Louiho pokoje, abych cítil jeho vůni, která byla vsákla do polštářů. Přičichl jsem k nim a na sekundu jsem si připadal jako by byl při mně. Natáhl jsem se pro malé plyšové zvířatko, které si Louis asi zapomněl vzít a vzal jsem ho do náruče. Byl to malinký, žlutý medvídek, kterého má už od dětsví. Na stolku taky stála naše společná fotka. Seděl mi na klíně, já ho líbal na líčko a on se smál jeho dokonalým úsměvem, který jsem na něm tolik miloval. Byly to jenom dva dny, co odešel, ale pro mě to bylo jako věčnost. Smutně jsem popotáhl a přitiskl jsem si fotku na prsa a držel jsem ji tam dokud jsem neusnul.