ONE DIRECTION FAN FICTION

LIAMŮV POHLED

"Sakra kde je?" přecházel jsem nervózně sem a tam.

"Kolik je hodin?" zeptal se Niall.

"23:37," řekl Zayn.

"Musíme ho jít hledat. Je to už dlouho co odešel," řekl jsem.

"Jo, ale kde? Může být kdekoliv! Celý večer jsme se ho snažili najít, ale nic," řekl Zayn zoufale.

"Nevím jak vy, ale já tu nechci zůstat sedět," vstal Niall.

V tu chvíli vešel do bytu Harry. No, spíš se dopotácel.

"Harry!" vykřikl jsem a šel jsem mu pomoct, protože se sotva udržel na nohách.

"Je tady Louis?" řekl Harry. Bylo mu ale sotva rozumět.

"Ne, ale přijde, neboj," snažil se ho Zayn uklidnit.

"Sedni si," řekl Niall zatímco jsme se ho doprovodili k sedačce.

Harry se tam rozvalil a mrmlal nesrozumitelná slova, zatímco mu z očí opět tekly slzy, které si nestačil otírat.

"Harry, kde jsi byl?" zeptal jsem se.

Neodpovídal. Jenom dál blekotal slova, která jsem nemohl rozluštit.

"Zlato, Nialle, jděte si lehnout, já se o Harryho postarám," řekl jsem a usmál jsem se na Zayna, který mi dal krátkou pusu na čelo.

"Dobře, kdyby něco, dej vědět," řekl Niall a odešel spát.

"Dobrou noc," řekl jsem ještě, zatímco jsem držel Harryho, aby nespadl.

"Harry, měl by sis dát studenou sprchu. To ti pomůže," snažil jsem se ho zvednout a on neodporoval. Ale ani nepomáhal.

Nakonec se mi podařilo dopravit ho do koupelny, pustil jsem sprchu, vyslékl jsem Harrymu oblečení a dal ho pod sprchu. Doufal jsem, že to zabere.

Nechal jsem ho teda v koupelně a šel jsem do kuchyně. Uběhlo pět minut a tak jsem zaklepal na dveře. Nic se neozývalo, ani proud sprchy, a tak jsem vešel.

Nasktyl se mi hrozný pohled.

"Harry, co to děláš!" rozběhl jsem se k Harrymu, který seděl nahý, opřený o sprchový kout, vedle něj žiletka, zápěstí celé od krve, uplakaná růžová tvář. Rychle jsem vzal ručník a přiložil jsem mu ho na zápěstí.

"Co jsi to udělal?" řekl jsem vystrašeně. Vzal jsem lékárničku a s mými minimálními zkušenosti ve zdravotnictví, jsem mu alespoň omyl ránu a rychle jsem ji obmotal obvazem. Pak jsem zesláblého Harry nějakým způsobem zvedl, navlékl jsem mu župan a dopravil jsem ho zpátky do obýváku.

"Jak jsi mohl? To ses chtěl zabít?" řekl jsem a kontroloval jsem mu obvázanou ruku.

"Na co mám žít…? Jestli mě Lou opustí, chci jenom umřít," řekl sklesle.

Zatřásl jsem hlavou. "Takové kraviny neříkej. Rozumíš?" Zvedl jsem mu hlavu, aby se mi podíval do očí. Viděl jsem v nich čirou prázdnotu a zoufalství.

Objal jsem ho a Harry se opět rozplakal. Uslyšeli ho i Zayn a Niall kteří se rychle přiřítili k nám.

"Stalo se něco?" řekl se strachem v očích Zayn a sedl si k nám.

"Harry… se chtěl právě zabít," řekl jsem.

"Cože?" vyjekl Niall.

"Jo, naštěstí jsem mu v tom zabránil."

"Bože můj," hladil Zayn Harryho po vlasech."Louis by se to měl dozvědět."

"Ne, neříkejte mu to," řekl Harry mezi vzlyky.

"Fajn. Ale ty nám slib, že se dáš dohromady," řekl Zayn.

"Bez Louiho ne. On je moje všechno. Bez něho nechci žít," řekl Harry a ještě pevněji mě objal.

"Ššš. To bude dobré," zašeptal jsem mu do vlasů.

ZAYNŮV POHLED

19.9.

V noci Niall zůstal při Harrym. Párkrát se probudil a my mu museli dát prášky na uklidnění, protože jsme se báli, co udělá. V poledne Liam a Niall šli hledat Loiho a na mě zůstala starost o Harryho. Když se probudil, znovu vyváděl, takže jsem mu musel dát zase prášky. Odmítal jíst, odmítal cokoliv. Vážně jsem se o něho bál. Chtěl jsem zavolat Louimu, ale nebral mi telefon.

"Chceš nějaké jídlo?" zeptal jsem se Harryho, který ležel na sedačce a zíral do prázdna.

Žádná odpověď.

"Stejně ti dám. Musíš něco sníst," řekl jsem, zatímco jsem na dva talíře naservíroval dušené maso a brambory.

Položil jsem je na stůl v obýváku.

"Odnes to. Nechci jíst," řekl tiše.

"Harry, nech toho. Musíš jíst," dal jsem mu talíř blíž, ale on ho odstrčil.

"Nech mě na pokoji," řekl Harry a otočil se zády ke mně.

Povzdychl jsem si a odnesl jsem talíř do kuchyně. "Harry, prosím. Jak dlouho se chceš takhle chovat?" řekl jsem.

V tu chvíli se na mě Harry otočil a se studeným výrazem mi řekl: "Nezasloužím si nic. Nezasloužím si žít."

"Co to říkáš? Všechno se vyřeší, uvidíš," poplácal jsem ho povzbudivě po rameni.

"Já… Já jsem Louiho včera podvedl," propukl v pláč.

"Cože?" šokovaně jsem se na něj podíval

"Včera, když jsem odešel z domu, jsem šel do jednoho baru, kam jsem dřív chodíval. Pil jsem, pil a pil. Snažil jsem se zavolat Louimu, ale nebral mi to. Ani neodpověděl na zprávy. Když už jsem byl slušně opitý, objevil se tam jeden můj známý, se kterým jsem se přestal vídat a… byl jsem úplně debilní. Mám to celé v mlze. Byl jsem zoufalý, opilý, uřvaný… On mě odvedl ani nevím kam a vyspal se se mnou," začal brečet ještě víc. Já jenom bez dechu poslouchal. "Celou dobu jsem opakoval Louiho jméno. Když byl hotový, tak mi pomohl obléknout se a vyhodil mě ven. Pak jsem se nějak dopotácel do bytu. Nevěděl jsem, co mám dělat, jenom jsem pořád myslel na to že jsem Louiho ztratil a nevím, jak ho mám získat zpátky. Zkusil jsem skočit pod auto, ale zastavilo těsně přede mnou. V koupelně jsem pak vzal žiletku a rozhodl jsem se to ukončit. Ale našel mě Liam. V noci jsem měl samé noční můry," utřel si obličej. "Jsem odpad. Jsem odporný lidský odpad a nezasloužím si Louiho. Nezasloužím si ho. Nezasloužím si nic," řekl Harry a vzal si kapesníky, které ležely na stolku.

"Harry. Věřím, že Louis to pochopí a odpustí ti. Byl jsi opilý," snažil jsem se mu dát naději.

"Pochopí? Odpustí? Když se to dozví, už se mnou nikdy nepromluví," řekl Harry mezi vzlyky.

"Pomůžeme ti. Musí se to vyřešit," řekl jsem.

Harry si jenom zoufale povzdychl a dál mu po tváři stékaly slzy.

LOUIHO POHLED

Vzal jsem do ruky mobil. 15 nepřijatých hovorů, 17 nových zpráv, 8 hlasových zpráv. Jenom jsem popotáhl a všechno jsem smazal.

"Lou?" ozval se Sadiin hlas z kuchyně.

"Co?" hodil jsem mobil na druhou stranu pohovky a rychle jsem si utřel oči.

"Chceš oběd? Vařím špagety. Ověřená klasika," usmála se Sadie.

"Ne díky," řekl jsem tiše.

"Loui, musíš něco jíst. I kdybych tě měla krmit jako mimino, tak to sníš," řekla Sadie naštvaně.

Pousmál jsem se. "Fajn."

***

"Mluvil jsi s Harrym?" zeptala se mě Sadie zatímco jsme dojídali její ne příliš povedené špagety.

"Ne, a ani nechci," řekl jsem otráveně a smutně zároveň.

"Loui, měl by sis s ním promluvit," řekla Sadie.

"Proč? Řekl jsem, že počkám pár dní. Pak se vrátím do bytu a pokusím se to vyřešit. Teď ale o něm nechci ani slyšet, jasný?"

"Fajn. Ale jestli budeš čekat dlouho, nediv se, když to nevyjde podle tvých představ," řekla Sadie zatímco vzala talíře, aby je odnesla do kuchyně.

"Co mám dělat?" zašeptal jsem a schoval si hlavu do dlaní.

LIAMŮV POHLED

"Už jsme doma zlato!" zakřičel jsem, když jsme se s Niallem vrátili do bytu.

"Miláčku. Mluv tišeji, Harry právě usnul," zašeptal Zayn a přišel mě políbit.

"Promiň," pousmál jsem se a vzal jsem ho za ruku.

"Tak mluvili jste s Louim?" zeptal se nás Zayn když jsme si sedli.

"Ne. Napadlo nás, že může být u té kamarádky Sadie, ale nevíme ani její příjmení ani adresu," řekl jsem zoufale.

"Snažil jsem se mu volat, ale pořád nezvedá. Myslím že by se měl dozvědět, co Harry udělal… že se chtěl zabít," řekl Zayn.

"Jo, asi jo. Zítra půjdu před prací do toho obchodu, kde Louis pracuje. Možná tam bude, nebo tam bude alespoň Sadie," pohladil jsem Zayna po vlasech.

Zayn jenom kývl a přitulil se ke mně.