ONE DIRECTION FAN FICTION

CHAPTER 10 

"Lásko, jsi tady?" vyšel jsem ráno překvapeně z dveřích ložnice, když v posteli nebyla Sofia.

Podíval jsem se do všech místností, ale nikde nic. Nikde nebyl ani žádný vzkaz nebo něco. Ještě nikdy takhle neodešla. Musím říct že jsem dostal trochu strach. Rychle jsem se oblékl a vyběhl jsem ven. Nastoupil jsem do auta a zavolal jsem Denise.

"Halo?" ozvalo se po chvíli.

"Denise, nevíš kde je Sofia?" řekl jsem nervozně.

"Ne, proč?" zeptala se.

"Když jsem se před chvíli probudil, nikde nebyla," řekl jsem.

"Hmm, na tohle si zvykej. Často si takhle zmizí," řekla Denise.

"Ale... vážně nevíš kde je? Co když se jí něco stalo?" zeptal jsem se.

"Nevím kde je. Mám ještě někde čísla nějakých jejich přátel, když ji nenajdeš, zkusím jim zavolat," řekla.

"Dobře, díky," řekl jsem. "Ahoj."

"Ahoj."

Jel jsem asi deset minut když jsem najednou Sofiu uviděl s nějakým podezřele vypadajícím chlápkem. Poznal jsem v něm toho z baru. Vystoupil jsem a rychlým krokem jsem přišel k nim.

Rozhodl jsem se k nim připlížit, aby si hned nevšimli že jsem tam. Když jsem se podíval pořádně, viděl jsem jak Sofia drží nějakou krabičku a on jí dává nějaké peníze. Už jsem na nic nečekal a přiřítil jsem se k nim.

"Sofio!" zavolal jsem.

Ona se na mě vystrašeně otočila.

"Nialle? Co tady děláš?" řekla převkapeně.

"To bych se měl zeptat spíš já tebe ne?" řekl jsem naštvaným tonem.

"Promiň," usmála se najednou. "Slíbila jsem Ericovi že se sejdeme. Víš chtěl abych mu prodala můj starý mobil. On ten svůj ztratil a já jsem mu ho nabídla jenom za pár liber," řekla.

"No jasně," usmál jsem se falešně. "Ukaž mi to," řekl jsem.

"Proč?" řekla nervozně.

"Tak dáš mi ji?" zaječel jsem.

Neochotně mi podala krabičku.

"Co to má být?" řekl jsem když jsem uviděl že tam je značné množství něčeho co vypadalo jako heroin nebo podobná droga.

"Nevím. Co to je?" dělala Sofia blbou. Eric mezitím utekl.

"Sofio," vzal jsem ji drsně za rameno. "Co to má znamenat?"

"Vážně nevím kde se to tady vzalo," začala brečet.

"Myslíš že jsem úplný debil?" pustil jsem ji. "Slibovalas že už jsi dávno čistá!" řekl jsem.

"Lásko, vysvětlím ti to. Vážně. Poslouchej mě," dotkla se mé ruky.

"Nešahej na mě," setřásl jsem ji. "Já se do tebe zamiloval, dal jsem ti všechno co jsi chtěla a tohle je tvoje vděka? Jenom si ze mě udělala kreténa."

"Nialle, já prosím, odpusť mi to," prosila dál Sofia.

"A já kretén jsem Denise nevěřil," zasmál jsem se falešně.

"Prosím," řekla znova.

"Neponižuj se. Už dlouho jsem měl divný pocit, že mi něco tajíš, to jak jsi mě pořád musela svádět, teď si všechno spojuju. Nedivil bych se kdybys to všechno naplánovala."

"Nialle, prosím."

"Ne. Laskavě mi dej věci co jsem ti dal," natáhl jsem ruku.

Ona vytáhla z kabelky mobil a nějaké peníze

"Ty si nech," vrátil jsem jí je do ruky. "A teď pojď se mnou. Vezmeš si svoje věci a vypadneš, jasný?" řekl jsem.

"Prosím tě. Odpusť mi to," naléhala dál.

"Už ti nenaletím. Nech si ty slzy," řekl jsem a donutil jsem ji aby si nasedla do auta. "Tohohle svinstva se zbavím později," položil jsem krabičku na zadní sedadlo.

Sofia jenom celou cestu brečela.

 CHAPTER 11

Opřel jsem se o roh postele a začal jsem brečet. Proč mi to sakra udělala? Vzal jsem do ruky mobil, který mi vrátila a přečetl jsem si zprávy které psala.

Neboj se. Už jsem ho zbalila. Peníze budou brzo. x

Jo, všechno jde skvěle. Mám ho úplně omotaného okolo prstu :D

Sakra. Už mě nebaví pořád mu říkat jak ho miluju. Je tak otravnej.

Jasně. Zítra se sejdeme :) xx

Už jsem nechtěl číst dál a vztekle jsem ho odhodil.

Cítil jsem se naprosto zničený, ani jsem nevěděl kam vlastně šla, ale v té chvíli mi to bylo asi jedno. Jediné na co jsem dokázal myslet bylo jak mi strašně ublížila. Nevěděl jsem co si počnu. Strašně jsem ji miloval. Asi po hodině brečení a kopání do věcí jsem se rozhodl zavolat Denise.

"Ano?" ozval se její hlas.

"Denise," vzlkyl jsem.

"Co se stalo? Našel jsi ji?" zeptala se znepokojeně.

"Jo, našel. Měla jsi pravdu ve všem. Jenom mě využila," řekl jsem.

"Nialle, mrzí mě to. Ale věděla jsem že to takhle dopadlo. Tolikrát jsem tě před ní varovala."

"Já vím," otřel jsem si slzy. "Vyhodil jsem ji z bytu. Vzala si jenom nějaké svoje věci a nechal jsem jí peníze co jsem jí dal, ani nevím kam šla."

"Udělal jsi dobře. Bylo mi jasné že se nezměnila. Lidi jako ona se nikdy nezmění," řekla. "Strašně mě to mrzí."

".... já... pořád ji hrozně miluju," vzlykl jsem zoufale.

"Nialle, neboj se. Dostaneš se z toho," snažila se mě povzbudit.

"Nevím Denise. Byla to pro mě obrovská rána. Když jsem se uklidnil, napadlo mě jestli jsem to nepřehnal, ale pak když jsem si přečetl zprávy které psala..."

"Vážně je mi to líto. Jestli chceš, s Gregem za tebou přijedeme," řekla.

"Ne, díky. Já to zvládnu," řekl jsem zesláble.

"Dobře. Kdybys někoho potřeboval, jsem tu pro tebe jasné?"

"Jo," pousmál jsem se. "Ahoj."

"Ahoj. Buď silný," řekla ještě Denise.

Buď silný. Jak?

CHAPTER 12 THE END

 Uběhl týden. O Sofii jsem nic neslyšel a ikdyž mi ublížila, pořád jsem ji miloval a měl jsem o ni strach. Snažil jsem se ji najít, ale neúspěšně. Pak mi zavolala Denise.

"Nialle?" uslyšel jsem její znepokojený hlas.

"Denise? Stalo se něco?" zeptal jsem se.

"Zatkli Sofiu," řekla.

"Cože? Jak? Proč?" zeptal jsem se.

"Za přechovávání a prodávání drog. A nevím za co ještě.

"Bože můj," přejel jsem si po vlasech. "Kde je?"

"Zatím je ještě na stanici," řekla.

"Hned tam jedu. Díky že jsi mi to řekla," zavěsil jsem.

Rychle jsem se oblékl a odjel jsem na stanici. Dostal jsem se až k Sofii.

"Ahoj," řekla tiše s nesmělým úsměvem. Vypadala vyčerpaně a nešťastně.

"Ahoj," řekl jsem a sedl si naproti ní.

"Proč jsi přišel?" zeptala se se skloněnou hlavou.

"Když jsem se dozvěděl že jsi tady, musel jsem," řekl jsem.

"Jsem kráva, mohla jsem být šťastná s tebou a místo toho jsem pokračovala v kurvení mého života," řekla.

"Nevím jak bys se mnou mohla být kdy šťastná když mě nemiluješ," upřel jsem na ni pohled.

"Proč to říkáš?"

"Prosím tě Sofio. Myslíš že jsem úplně blbý? Stačilo mi přečíst jenom pár tvých zpráv a pochopil jsem že ti na mě nikdy nezáleželo."

"To není pravda," řekla.

"Jo? Zajimavý," zasyčel jsem.

"Kdyby jsi si přečetl všechno možná by jsi zjistil že jsem s tím chtěla skončit, protože jsem se do tebe vážně zamilovala," řekla.

"Jasně. Laskavě mi pořád nelži. Alespoň jednou buď upřímná," řekl jsem.

"Nelžu. Vážně tě miluju. Přiznávám že ze začátku jsem tě využívala a to bylo špatné, ale asi před dvěma týdny jsem si uvědomila že tě miluju."

"Nevěřím ti ani slovo. A ikdyby to byla pravda, už je mi to jedno. Když jsem slyšel z čeho všeho jsi obviněná, přechovávání a prodej drog, krádeže, prostituce... Nemyslím si že bych mohl být s někým takovým," vstal jsem.

"Počkej," řekla najednou. "Odpustíš mi prosím?"

Zhluboka jsem se nadechl a odvrátil jsem od ní zrak. "Uvidím co se dá dělat abys měla co nejmenší trest," řekl jsem.

Sofia na to nic neřekla.

Už jsem vycházel ze dveří, když jsem uslyšel tiché "Miluju tě." Měl jsem chuť vrátit se k ní, obejmout ji a předstírat že se nic nestalo, ale nemohl jsem. Prostě jsem zavřel dveře, vyšel jsem ven, zavřel jsem se v autě a rozbrečel jsem se. Už jsem se rozhodl žít bez ní. Ikdyž to tak bolelo...