ONE DIRECTION FAN FICTION

Rozhlédl jsem se po zaprášené cestě, vedoucí nikam. Všude bylo moře odpadků, všude chodili lidé, nemajíc téměř nic. Že je to nějaká zapadlá ulička v New Yorku, centrum bezdomovců? Omyl. Je to Africká vesnička, místo kde jsme se vydali i s ostatními, aby jsme viděli změny, které nastaly po roku od naší poslední návštěvy Ghany. Musím říct že určité změny, byli skutečně vidět, ale nic netvrá věčně. Navíc, spousta malinkých dětiček, které jsme viděli minulý rok, vyrostli ve větší, vyhublé dítka. Možná toho neměly moc, ale úsměv na tváři zdobil většinu z nich. Viděl jsem spoustu těhotných žen, které bude čekat strastiplná cesta, stejně jako jejich děti. Viděl jsem muže, co muže, i kluky, kteří se snažili alespon něčím zlepšit svůj osud. Viděl jsem malou školu, ve kterých se učitelé snažili, aby se dětem dostalo nějakého vzdělání. Naneštěstí, myslím že tohle je jedna z těch částí Afriky, která je na tom s porovnáním s mnohými jinými, možná docela dobře, jestli se to tak dá říct.

V jednu chvíli jsem uviděl krásnou mladou ženu, jak osamělá sedí na malé, staré židličce. Rukama si podpírala hlavu,a velkýma smutnýma očima hleděla do prázdna. Byla krásná, neměla toho moc, jenom prosté růžové šaty, ale přesto mi v tu chvíli připadala jako ten nejkrásnější květ.

Váhal jsem jestli k ní mám přistoupit, ale řekl jsem si, proč ne.

"Ahoj," řekl jsem váhavě, a podal jsem jí ruku.

"Dobrý den," potřásla mi jemně rukou.

"Jak se jmenujte?" klekl jsem si, abych jí viděl do očí.

"Flower," odpověděla něžně.

"Flower?" řekl jsem udiveně.

"Ano, tak je to anglicky, líbí se mi to," pousmála se.

Taky jsem se usmál. "Proč tu sedíte tak sama?" zeptal jsem se jí.

"Protože už jsem sama. Všichni mí blízcí už odešli. Mí rodiče, mí sourozenci, všichni jsou mrtví..." sklopila oči.

Vydechl jsem hrůzou. "Panebože, to je mi hrozně líto. Nevím co mám říct. Co se jim stalo?" dal jsem ruku něžně na její rameno.

Podívala se na mou ruku, a popotáhla. "Moje matka zemřela při porodu, stejně tak i détatko které přivedla ten den na svět. Můj otec a bratři jednoho dne někam odešli, řekli že se brzo vrátí, ale už se nevrátili. Zůstala jsem sama. Sama v téhle pustině," řekla, a z očí jí začaly téct slzy. Jemně jsem je otřel.

"Rád bych ti pomohl, mohl bych tě... třeba vzít do Anglie, co říkáš?" řekl jsem.

"Do...Anglie? To je v Evropě?" zeptala se.

"Ano," zasmál jsem se. "Půjdeš se mnou?"

"Děkuju vám, ale ne," řekla, a pomalu vstala.

"Proč?" taky jsem vstal.

"Co bych tam dělala? Jsem jenom holka z Afriky, která sotva umí anglicky, nevím o světě nic, jenom to co vím z knih," otřela si další slzy.

"Tvoje angličtina je výborná, a s ostatním bych ti pomohl..." nálehal jsem dál.

"Ještě jednou děkuju, ale ne," řekla rozhodně, a začala odcházet.

Chtěl jsem ji ještě přesvědčit, ale pak na mě někdo zavolal. Když jsem se ohlédl zpátky, už tam nebyla.

Celý den jsem ji nemohl nikde najít, vůbec nikde. Na druhý den ráno jsem se vrátil na místo, kde jsem ji poznal. Ale nebyla tam, jenom malá květinka. Vzal jsem si jí do ruky, a rozhlížel jsem se kolem, ale neviděl jsem vůbec nikoho. Až do našeho návratu jsem ji nenašel. Květinu jsem si nechal, a nikdy neuvadla. Nevím jak, nevím proč, nevím kdo to přesně byl. Když jsem se na ni ptal, nikdo o ní nikdy neslyšel. Vím jenom jedinou věc, na tu Květinu nikdy nezapomenu. Byla to ta nejkrásnější Květina na světě.