ONE DIRECTION FAN FICTION

LIAMŮV POHLED

Na druhý den ráno se mi Maria vyhýbala. Vyhýbala se jakémukoliv kontaktu se mnou. Ani se na mě nepodívala. Mrzelo mě to, ten polibek jsem měl stále v živé paměti, a chtěl jsem ho zopakovat. Vážně ji mám rád, vlastně, jsem si skoro jistý že ji miluju. Je tak krásná, tak citlivá, hodná, sladká... ale nevím jestli u ni mám nějakou šanci. Ten polibek mi ale dal naději.

"Jsi v pohodě?" položil mi Zayn ruku na rameno.

"Ne," vydechl jsem.

"Co se stalo?" sedl si naproti mě.

"Včera jsem políbil Mariu," sklopil jsem hlavu.

"Cože? Proč mi to říkáš až teď?" bouchnul mě do ramene.

"Já.... nevím. Po tom co jsme se políbili, se odtáhla a řekla že už se to nezopakuje. Myslím že teď mě už úplně zazdí," dal jsem si hlavu do dlaní.

"Páni," řekl Zayn. "Ale i tak... jestli ten polibek opětovala, a nedala ti facku nebo tak, to znamená že přece jen máš u ní nějakou naději," řekl povzbudivě.

"To nevím," řekl jsem.

"Hele. Uvidíš až přijdeme do baru," řekl Zayn.

MARIIN POHLED

(flasback z předchozí noci)

Celá roztřesená jsem si sbalila kufr a chystala jsem že konečně uteču. Už jsem vycházela z pokoje, když mi zazvonil mobil.

"Halo?" řekla jsem zmateně. "Halo?" zopakovala jsem znovu.

"Mario!" zaslechla jsem něčí hlas. Hend jsem ho poznala.

"Tati," vydechla jsem. "Jsi v pořádku?"

"Mají se dobře," uslyšela jsem po chvíli Richardův hlas.

"Richarde? Co tam děláš? Co jsi jim udělal?" začala jsem brečet.

"Nic, jak jsem řekl, mají se dobře. Ale možná ne na dlouho, jestli se opovážíš odejít, rozumíš?" řekl.

"Ale.... nerozumím tomu. Jsi v Kolumbii?" zeptala jsem se.

"Přiletěl jsem dnes ráno. Našel jsem tvou rodinu, a.... rozhodl jsem se jim pomoct," zasmál se.

"Nech je být, slyšíš?" vykřikla jsem zoufale.

"Klid, klid," řekl. "Udělej co ti říkám a nic se jim nestane."

"Tak co chceš?" zeptala jsem se.

"Zůstaň v baru. A neopovaž se odtud utéct. Jestli tam nebudeš až se vrátím, slibuju že tví rodiče i tví sourozenci za to zalplatí. Rozuměla jsi mi?"zeptal se důrazně.

"Prosím, dej mi je k telefonu," řekla jsem rozrušeně.

"Tak rouzmíš?" zařval.

"Ano," vzlykla jsem.

"Výborně. Mě nemůžeš opustit," řekl ještě a pak zavěsil.

Já se svezla na podlahu a začala jsem brčet.

LIAMŮV POHLED

"Mario? Můžu s tebou mluvit prosím?" usmál jsem se na ni druhý den.

"Ne," řekla rozhodně.

"Proč ne?" svraštil jsem obočí. "Bude to jenom chvilka."

"Řekla jsem že ne, nerozumíš tomu?" řekla.

"Mario, já... pořád musím myslet na tu pusu," řekl jsem nesměle.

"To byla chyba," řekla. "Už se to nikdy nezopakuje."

"Ale proč? Jsi přece svobodná ne?" zeptal jsem se.

"Jsem," kývla. "Ale to neznamená že se mi podlemí kolena kvůli pár hezkým slůvkům od kluka, který si chce jenom užívat," řekla.

"To není pravda," řekl jsem. "Mrzí mě jestli si myslíš že jsem takový."

"To je jedno," zakroutila hlavou. "Prostě zapomeň že se to stalo ano?"

"Dobře," řekl jsem po chvíli.

Ale jak mám na to zapomenout?

CHAPTER 8

 ZAYNŮV POHLED

Držel jsem Nialla v náručí a on zatím psal na počítači něco do školy. Usmál jsem se při pohledu jak je soustředěný a občas jsem mu dal krátkou pusu, nacož se lehce zasmál.

Najednou někdo zazvonil.

"Půjdu otevřít," stiskl jsem Niallovo ramene a šel jsem rychle ke dveřím.

Tam jsem uviděl Mariu.

"Ahoj, to je milé překvpaení. Pojď dál," usmál jsem se.

"Díky," řekla tiše a vešla dál. "Je tady Liam?"

"Ne," řekl jsem. "Mám mu zavolat ať přijde?"

"Ne, ne," řekla. "Já... přišla jsem si promluvit s Niallem."

"Dobře," kývl jsem. "Lásko!" zavolal jsem na něj.

"Už jdu," řekl Niall a přišel k nám. "Oh, ahoj."

"Ahoj," řekla Maria. "Potřebovala bych s tebou mluvit."

"Dobře," usmál se. "Pojďme do ložnice, tam budeme mít klid ano?" vzal ji za ruku.

Já se jenom pousmál a vrátil jsem se zpátky do obýváku abych jim dopřál soukromí. Upřímně měl jsem trochu nutkání poslouchat, ale došlo mi že to není správné, takže jsem si zapnul televizi a čekal až odtud vyjdou.

MARIIN POHLED

"Tak o čem chceš mluvit Mar," pohladil mě Niall jemně po tváři.

"Já.... musím si s někým promluvit," vzlykla jsem.

"Dobře," objal mě kolem ramen. "Tak mluv. Poslouchám."

"Asi už víš že jsme se s Liamem políbili," řekla jsem.

"Jo a jsem za vás rád," řekl s úsměvem.

"Ne, není to tak jak si myslíš. Nic mezi námi není, teda... nemůže být," řekla jsem.

"Proč ne?" svraštil obočí.

"Já... prostě s ním nesmím být, a nemůžu ti říct proč. Nedokázala bych se s ním milovat ani nic podobného," sklopila jsem hlavu.

"Mar," vydechl. "Ty víš... co se mi stalo. Myslel jsem si to samé co ty. Že s nikým nebudu moct intimně být, ale pak jsem potkal Zayna, a uvědomil jsem si že i já mám právo na lásku. Já vím že ti nemám co radit, když sám jsem svůj strach pořád nepřekonal. Ale doufám že už brzo se to stane. Vím že mě Zayn miluje tak jako já, ale je mi jasné že i jeho to čekání přestane bavit. Rád bych se mu svěřil, ale nejde to. Ještě ne. Ty jsi jediná co to ví," řekl.

"Vím to," stiskla jsem pevně jeho ruku. "Ale jsem si jistá že to dokážeš," řekla jsem povzbudivě. "Ale já ne."
"To neříkej. Jsi stejně silná, vlastně jsem si jistý že ještě silnější, než já," řekl.

"Nejsem," vydechla jsem.

"Ale jsi," naléhal Niall. "Věř mi."

Pousmála jsem se. "Když ti něco řeknu, slibuješ mi že to nikomu neprozradíš?"

"Slibuju," řekl po chvíli.

"Já.... miluju ho. Miluju Liama," řekla jsem.

"Jsem si jistý že i on tebe," řekl.

"Na tom nezáleží," zakroutila jsem hlavou.

"Jak to?"

"Nemůžeme být spolu. Nikdy," začala jsem brečet.

"Pojď ke mě," objal mě.

Miluju ho. Vážně Liama miluju. Ikdyž se to pořád snažím popírat. Ale vím že nemůžeme být spolu. A vím že musím udělat to co mi Richard řekne, protože jestli ne, neublíží jenom mě, to je mi už opravdu jedno, ale ublíží mé rodině a možná i Liamovi. A to nemíním dopustit.

CHAPTER 9

 LIAMŮV POHLED

Po skončení směny, jsem jako každou noc měl odejít, ale tentokrát, jsem si přál zůstat. Řekl jsem Marii ať jde do postele, a já se zatím postarám o úklid. Ona napřed namítala, ale nakonec vážně šla nahoru. Pustil jsem potichu rádio, a dal jsem se do práce. Nebylo tam moc k úklidu, ale upřímně hledal jsem každou záminku abych byl při Marii co nejblíž. Zrovna začala hrát nějaká španělsky zpíváná píseň, velmi smutná, a já najednou uslyšel pláč. Nebyl moc slyšet, ale věděl jsem že to je určitě Maria. Stáhlo se mi hrdlo při pomyšlení že tam pláče. Nechal jsem rádio puštěné a pomalým krokem jsem vyšla k jejímu pokoji.

"Mario," zaklepal jsem na dveře.

V tu chvíli pláč utichnul.

"Jsi v pořádku?" zeptal jsem se.

Odpovědí mi bylo pár tichý vzlyků.

"Jdu dovnitř ano?" řekl jsem a vzal jsem za kliku.

Maria ležela na posteli, přikritá dekou, a i ve tmě jsem viděl že se třese a slyšel jak pláče. Lámalo mi to srdce.

"Mario," řekl jsem jemně a sedl jsem si na postel a pohladil ji po vlasech.

Ona se odtáhla.

"Prosím řekni mi, proč brečíš?" řekl jsem.

"Nech mě být," zašeptala roztřeseně.

"Ne, nenechám tě tak," zakroutil jsem hlavou. "Řekni mi co se děje. Prosím," hladil jsem ji po vlasech.

"J-já nemůžu," vzlykla.
"Ale proč? Můžeš mi věřit," snažil jsem se jí utřít nějaké slzy.

"Odejdi prosím tě," podívala se mi do očí.

Stáhlo se mi hrdlo a cítil jsem jak i já začínám brečet. Ničilo mě vidět ji tak nešťastnou.

"Mario," vzal jsem její hlavu do dlaní. "Slibuju že ti s čímkoliv pomůžu a že tě ochráním. Jenom mi musíš říct co se děje ano?"

"Ne," zakroutila znova hlavou.

"Počkej," podíval jsem se na její ruku. Co to je? To jsou modřiny?"

Ona se ještě víc rozbrečela a objala mě.

Já šeptal konějšivá slova a pevně jsem ji držel. Myslel jsem jenom na to že musím stát při ní a že musím zjistit kdo jí to udělal.

MARIIN POHLED

Když jsem se nad ránem probudila ucítila jsem jak mě objímají silné paže. Pomalu jsem se otočila a viděla Liamovu klidnou spící tvář, schovanou u mého krku. Držel mě tak pevně, tak... ochranářsky. Doteku cizího muže jsem se děsila, ale s Liamem jsem se cítila úžasně. Tak v bezpečí, milovaná... Miluju ho a jsem odhodlaná za naši lásku bojovat. No, a nebo si užít alespon několik štastných dní které mi ještě zbývají než se vrátí Richard.

"Dobré ráno," usmála jsem se když se začal probouzet.

"Mhm," zasténal rozespale a promnul si oči.

Já ho s tichým smíchem pohladila po tváři.

"Tohle je sen?" zeptal se tiše.

"Ne," zašeptala jsem a jemně jsem ho políbila.

On mě po hladil po vlasech. "Jsi tak nádherná."

"Nech toho," řekla jsem.

"Ne, je to pravda. Jsi to nejkrásnější a nejúžasnější co mě kdy v životě potkalo, a chci být s tebou už napořád," přejel mi prstem po tváři, nacož jsem se zachvěla.

"Liame," vzdychla jsem.

"Mario, budeš mou přítelkyní?" zeptal se najednou.

"Cože?" řekla jsem překvapeně.

"Miluju tě," usmál se.

Mě se do očí začaly hrnout slzy, nevěděla jsem jestli jsou to slzy smutku nebo štěstí.

"Já..." sklonila jsem hlavu.

"Prosím řekni ano," zvednul mi ji.

"Tak... dobře," řekla jsem po chvíli.

"Vážně?" zasmál se štastně a povalil mě pod sebe.

"Ano," dala jsem ruce okolo jeho krku a políbila jsem ho.

V té chvíli jsem byla skutečně šťastná, ale věděla jsem že to nepotrvá dlouho. Protože až se vrátí on... budu ho muset nechat jít... ale chtěla jsem alespoň pár dní okusit jak chutná štěstí.