ONE DIRECTION FAN FICTION

LIAMŮV POHLED

"Tak. Dnešek je tvůj první den tady," usmál se Zayn.

"Jo," taky jsem se usmál. "Ikdyž nadšený zrovna nejsem."

"No, jo, zvykneš si," poplácal mě po rameni.

"Radši mi řekni co ještě víš o Marii," zasmál jsem se.

"Proč?" zeptal se.

"Nevím. Měl jsi pravdu... nejen že je vážně krásná ale i podle té chvíle co jsem s ní mluvil jsem poznal že má určitě vážně dobré srdce... a navíc je mi jasné že situace s její rodinou je dost těžká," řekl jsem.

"Jo, já vím. Rád bych jí pomohl ale není to tak lehké. Potřebovala by hodně peněz, ale ani to není všechno. I jejich emigrace by byla těžká, a navíc... i práci by si tady asi sháněli těžko, navíc její táta pořádně pracovat nemůže, a vím že ani pořádně nemluví anglicky, nikdo z její rodiny, je to prostě celé dost složité... a smutné," řekl.

"Jo," sklonil jsem hlavu. "Ale vážně rád bych ji zkusil pomoct," řekl jsem. "Cítím že je výjimečná."

"Páni, tady se nám někdo zabouchnul," šťouchnul do mě se smíchem.

"Ne," zakroutil jsem se smíchem hlavou. "Vždyť ji ani neznám. Ale už teď mi na ní záleží. Nedokážu to vysvětlit, ale vážně mi na ní záleží a jsem rád že jsem jí nablízku."

"Zlato!" zavolal Zayn když dovnitř vešel Niall.

"Ahoj," usmál se a dal mu pusu. "Ahoj Liame."

"Ahoj," objal jsem ho krátce. "Přišel jsi teď ze školy?" zeptal jsem se protože měl na zádech batoh.

"Jo," pousmál se. "Když jsem se nastěhoval k Zaynovi, vrátil jsem se do školy, musím si dodělat ještě rok," řekl.

"Fajn, to je dobře," usmál jsem se.

"Jo, nevím co bych bez Zayna dělal," stiskl jeho ruku.

"Spíš co bych já dělal bez tebe," políbil ho do vlasů.

Když jsem je pozoroval, bylo vidět že se opravdu milují, ale upřímně, trochu mi vrtalo hlavou to co mi řekl Zayn. Že spolu ještě nebyli. Jo, mohlo to být prostě tím že Niall chtěl počkat nebo na to nebyl ještě úplně připravený, ale bylo taky možné že to může být něco horšího, třeba kvůli něčemu co se mu stalo zatímco žil na ulici... předtím než potkal Zayna.

MARIIN POHLED

Utřela jsem si slzy a snažila jsem se pracovat. Připravovala jsem jídlo, byli to vážně jenom jednoduché věci, a snažila se vnímat hudbu z rádia, ve které zrovna hrála španělsky zpíváná píseň. Připomínalo mi to domov. Sice to tam nebylo lehké, ale tady je to ještě těžžší. A tam jsem měla svou rodinu. Tady nemám nikoho.

Při posledních slovách písně mi po tváři steklo pár slz a já je rychle utřela, když jsem slyšela že za mnou někdo jde.

"Mario, tady je objednávka," podal mi Liam do ruky lístek.

"Dobře," vzala jsem si ho bez toho abych se na něj otočila, nechtěla jsem aby viděl že brečím.

"Jsi v pořádku?" zeptal se mě jemně.

"Jo, jsem," kývla jsem.

"Tak se na mě podívej," otočil mě čelem k sobě.

Já se podívala do jeho očí, které byli tak něžné, tak jiné než oči jeho otce. Z očí jeho otce sála temnota a zlo.

"Proč pláčeš?" pohladil mě po vlasech z čehož jsem se začala třást.

"To nic, jenom... jsem právě krájela cibuli, vidíš?" ukázala jsem na hrstku zeleniny.

"Nemyslím si že je to z cibule. Prosím, řekni mi co se děje," naléhal dál.

"Nic se neděje," řekla jsem rozhodně. "Prostě mě nech na pokoji ano?"

"Tak... jo," šel zase zpátky za bar.

Ikdyž jsem cítila, že není špatný člověk, nechtěla jsem být v jeho blízksoti víc než bylo třeba.

LIAMŮV POHLED

Pořád mi vrtalo hlavou proč se tak Maria chová. Nezdálo se mi že by byla taková jenom proto že jí chybí rodina. Musí v tom být něco víc.

Později toho dne, když jsme zavírali bar, jsem měl v plánu jít se Zayn k němu, protože další den bylo zavřeno, ale ještě předtím jsem chtěl vidět Mariu.

"Jak dlouho jsi vlastně v Británii?" zeptal jsem se jí když jsem jí pomáhal s úklidem. Zdálo se mi že byla až posedlá tím aby bylo všechno perfektně uklizeno.

"Něco přes 3 roky," řekla.

"Aha," kývl jsem. "Měla jsi tady někoho? Třeba z rodiny?"

"Tetu," podívala se na mě letmo. "Přišla jsem před několika lety, ale později zemřela, a já zůstala sama," řekla.

"To je mi líto," řekl jsem. "Bydlíš tady nahoře?"

"Ano," řekla tiše.

"A... líbí se ti tady? Alespoň trochu?" zeptal jsem se.

"Nic jiného mi nezbývá. Nevím kde jinde bych si měla hledat práci ani byt," řekla.

"Mohl bych ti pomoct. Myslím že máš na víc než se zahrabat tady," řekl jsem.

"Nemám na vybranou," řekla a odešla dozadu.

Já tam chvíli zůstal stát a přemýšlel jsem nad tím jak se k ní dostat blíž.

ZAYNŮV POHLED

Když Liam přišel za námi do bytu, nabídl jsem mu nějaké jídlo a sedli jsme si do obýváku. Pustili jsme si film, Liam si sednul do křesla, a Niall si lehnul tak, že měl svou hlavu na mém klíně. Hladil jsem ho po vlasech a občas jsem mu dal pusu.

"Musíte být tak nechutně roztomilí?" upil si Liam koly.

Já se zasmál a dal jsem Niallovi ještě jeden krátký polibek.

"Tak si najdi holku," řekl jsem.

"Jo, kdyby to bylo tak lehký," povzdechl is.

"Hele. Říkám ti že s Mariou ztrácíš čas. Ta s tebou chodit nikdy nebude," řekl jsem.

"A proč by ne? To jsem tak strašný?" zeptal se.

"Ne, jasně že ne," usmál jsem se.

"No tak nemá nějakého přítele?" podíval se zoufale.

"Pochybuju. Říkal jsem ti že jsem s žádným klukem nikdy neviděl," řekl jsem.

"Tak se jenom tak nevzdám," řekl rozhodně.

MARIIN POHLED

Po tom co Richard odešel z mého pokoje a nechal mě tam zase jednou poníženou ležet na posteli, jsem zase jenom brečela a vzpomínala na první dny tady. Zpočátku byl vážně milý, až vtíravý. Sliboval mi práci, ubytování, pomoc. Ale vyklubalo se z něj jenom nechutné, úchylné monstrum. Poprvé, kdy mě znásilnil jsem byla ještě panna. Připadala jsem si tak odporně. Jako absolutní nic. Pomýšlela jsem i na sebevraždu, ale zastavila mě myšlenka na mou rodinu. To jediné mě drželo nad vodou. Richard si vždycky dával pozor, na to aby mě neudíral příliš silně, nebo alespon ne na tvář, aby si toho lidi nevšimli, hlavně Zayn. Vlastně, vynahradil si to když si Zayn vzal na tři týdny dovolenou. V tu dobu se nejenom ujal barmanství v podniku, ale taky mě pořádně mlátil, bez toho aby se omezoval. To bylo asi to nejhorší období. Docela Zaynovi věřím, a mám ráda i jeho přítele Nialla, ale nevěřím jim natolik abych se jim svěřila. Je to celé pro mě příliš ponižující a bolestivé, myslím že tak nějak jsem s tím vším smířená, že takhle to už zůstane.

CHAPTER 5

LIAMŮV POHLED

Zpátky doma jsem už skoro dva týdny a v mém vztahu s Mariou se v podstatě nic nezměnilo. Pořád se mi vyhýbá, a nechce se se mnou bavit, ani se na mě pořádně nepodívá, ikdyž vlastně v posledních dnech se mi zdálo že se to zlepšuje, dokonce se zasmála i mému vtipu. Ten smích byl vážně nádherný. Doopravdy. Její krása mě naprosto fascinuje. A je tak sladká, tak dokonalá. Rád bych ji pozval na rande, začal s ní chodit, ale nemíním se o to ani pokoušet, protože je mi jasné že mě stejně odmítne.

"Musím jet do Dublinu," řekl mi najednou otec.

"Co tam?" zeptal jsem se.

"Nějaké obchodní záležitosti," řekl. "A jdu si tam i odpočinout. Už mám dost toho proklatého baru. Ty na něj dohlédneš."

"Tak dobře. A na jak dlouho tam jedeš?" zeptal jsem se.

"Nevím, na dva nebo na tři týdny. Možná ještě na delší dobu. Ozvu se ti až budu odjíždět," řekl.

"Fajn," kývnul jsem. "Odjíždíš ještě dnes?"

"Zítra ráno."

Já ještě jednou kývnul. Upřímně, jsem vážně rád že odjíždí. Možná že když tady nebude, tak Maria nebude muset pořád tak uklízet a nebude tak nervozní, protože otec bude daleko, a ona se třeba trochu uvolní.

Když na druhý den ráno odjel, hned jsem šel do baru, protože jsem věděl že tam určitě najdu i Mariu.

"Ahoj," usmál jsem se.

Zrovna jedla u jednoho ze stolů.

"Omlouvám se," začala vstávat.

"Za co?" zeptal jsem se nechápavě.

"Měla bych to jíst nahoře," řekla.

"Proč prosím tě? Můžeš klidně jíst tady. Tu hloupost ti snad řekl můj otec?" svraštil jsem obočí.

Ona jenom kývla.

"Sice je to můj otec, ale je to fakt hajzl," skřížil jsem si ruce na prsou.

"Tak by jsi o něm asi neměl mluvit," řekla tiše.

"A proč? Je to pravda. Řekni, chová se k tobě hrubě? Ublížil ti? To proto se ho tak bojíš," přišel jsem k ní o pár kroků blíž.

"Ne," zakroutila hlavou

"Prosím. Jestli ano, řekni mi to. A slibuju že se postarám aby se tě už ani nedotkl," řekl jsem rozhodně.

"Proč se o mě staráš?" podívala se na mě zraněně.

"A proč ne? Možná se neznáme dlouho, ale mám tě rád. A vím jaký otec dokáže být. Tak prosím, ptám se tě ještě jednou a nemusíš se bát odpověďet. Ublížil ti nějak můj otec?"

"Ne," řekla znovu.

Sice jsem si nebyl jistý, jestli mi říká pravdu, ale upřímně chtěl tomu věřit. Už jsem ji radši nechal být. Stejně, otec se snad nevrátí dřív než za tři týdny a do té doby by se mi třeba mohla víc otevřít.

MARIIN POHLED

Byla jsem vážně ráda že Richard odešel. Ikdyž jenom na nějakou dobu. Konečně jsem měla alespoň na několik dní pokoj od toho monstra. Za ty dva týdny jsem začala k Liamovi cítit určitou náklonost, vlasně, myslím že se mi dokonce začal líbit jako muž, co si to nalhávám, už od první chvíle se mi líbí. Ale vím že mezi námi k ničemu nedojde. Zaprvé nemohla bych s ním nic mít už jen kvůli tomu co mi udělal jeho otec, zadruhé stále jsem ho ještě dost dobře neznala, a za třetí mě Richard dost jasně varoval, abych se od něj držela dál, ale nevěděla jsem jestli to dokážu. Poprvé za dlouhou dobu jsem k nějakému muži necítila odpor.

"Ahoj Mario," usmál se Zayn a dal mi krátkou pusu na tvář.

"Ahoj," opětovala jsem mu úsměv.

"Víš že zítra má Liam narozeniny?" zeptal se mě.

"Ne, to nevím," řekla jsem.

"No... u mě v bytě děláme po práci malou oslavu. Opravdu jenom něco malého. Budeme tam jenom já, Niall a Liam. Chtěla by ses k nám přidat?" zeptal se.

"Já?" podívala jsem se na něj překvapeně.

"Jo, Liam by byl určitě rád kdybys přišla," usmál se.

"Opravdu? Proč?"

"Má tě moc rád. Ikdyž ty ho možná nemáš moc v lásce," zeptal se opatrně.

"Ne, tak to není. Taky ho mám... ráda, teda, myslím že je moc milý. Ale nevím jestli tam chci jít," sklonila jsem hlavu.

"Ale no tak," pohladil mě po ramenou. "Richard tady není, tak se trochu uvolni ano?" usmál se. "Tak prosím, řekni že přijdeš."

"Možná," pousmála jsem se.

"Dobře," políbil mě na tvář.

CHAPTER 6

MARIIN POHLED

Celý večer jsem se stále nemohla rozhodnout jestli tam mám jít. Upřímně, chtěla jsem tam jít. Nejenom že jsem začala mít Liama opravdu ráda, ať už díky jeho úsměvu, jeho slovům..., ale taky jsem ráda trávila čas se Zaynem i Niallem, a navíc, když tady nebyl Richard, měla jsem pocit že konečně můžu dýchat. Ale vážně, váhala jsem až do poslední sekundy.

"Tak... půjdeš s námi Mario?" zeptal se s úsměvem Zayn když jsme zavírali.

Podívala jsem se na Liama, který se na mě nesměle usmíval. Vypadal vážně roztomile.

"No.. tak dobře, ale jenom na chvíli," řekla jsem.

"Skvěle," zasmál se Zayn a vzal mě kolem ramena.

"Tak pojďme," řekl Liam s úsměvem.

"Mhm," pousmála jsem se a Liam pak zamčel dveře.

V bytě Zayna už jsem párkrát byla, měli to tam s Niallem sice menší, ale vážně útulné.

"Mario," přišel mě Niall obejmout hned jak jsme vešli dovnitř.

"Nialle," usmála jsem se.

"Dneska vypadáš obzvlášť nádherně," vzal mě za ruce.

"Děkuju," kývla jsem nesměle.

"Lásko, vyzvedl jsi ten dort?" zeptal se ho Zayn.

"Jo, je v kuchyni. A udělal jsem i nějaké občerstvení a vybral jsem hudbu, aby jsme si udělali pohodovou atmosféru," usmál se.

Zayn ho pohladil po vlasech a spolu s Liamem šli do kuchyně.

LIAMŮV POHLED

"Nemůžu uvěřit že je vážně tady," usmál jsem se nervozně.

"Jo. Takže to nepokaž," bouchnul mě Zayn do ramene.

Jenom jsem se zasmál a vzali jsme do rukou dort.

"Tak, počkej... vytáhl zapalovač a zápalil svíčku na dortu, když jsme ho položil na stůl v obýváku.

"Něco si přej," usmál se Niall.

Naklonil jsem se nad svíčku a podíval jsem se na Mariu, která se na mě usmála. Sfouknul jsem svíčku a v duchu jsem si přál aby se do mě zamilovala. Vážně jsem si to moc přál, protože já se do ní už zamiloval. Do ní ani nejde, se nezamilovat.

"Wohoo!" začali všichni tleskat.

Zayn a já jsme pak začali krájet dort.

"Tak baby, dej si," podal Zayn Niallovi kus.

Já si dal svůj kus stranou a pak jsem nechal Zaya ať si ukrojí ještě pro sebe.

"No... a ten největší, a nejlepší... pro tebe," podal jsem i Marie kousek.

"Díky," usmála se.

Když se na mě usmála, připadalo mi že vidím anděla. Pomyslel jsem si že je pro mě až příliš úžasná.

MARIIN POHLED

Asi o hodinu později se Liam jemně dotknul mého ramene a zeptal se jestli si můžeme promluvit. Jenom jsem kývla a následovala jsem ho do ložnice. Sice mi bylo nepříjemné, jít s ním zrovna do ložnice, ale věděla jsem že v bytě je i Zayn a Niall, a taky jsem věděla že by mi neublížil. Alespoň jsem o tom byla přesvědčená.

"Víš, já... chtěl jsem s tebou... o něčem mluvit," začal.

"A o čem?" zeptala jsem se tiše.

"Víš... já.... chtěl jsem se tě zeptat jestli máš něco proti mě," podíval se na mě.

"Ne," zakroutila jsem lehce hlavou.
"Dobře," posumál se. "Jenom jsem myslel..."
"Snažím se držet si lidi které neznám od těla," řekla jsem.

"To chápu," řekl. "Ale chci ti říct že tě mám opravdu rád a byl bych rád kdyby jsme byli přátelé, vlastně byl bych radši kdyby jsme mohli časem být i... něco víc," řekl.

"Cože?" svraštila jsem obočí.

"No... chtěl jsem zjistit jestli mám u tebe nějakou naději... že někdy by jsme mohli...."

"Ne," řekla jsem rozhodně.

"Proč? Máš už přítele?" zeptal se.

"Ne," vstala jsem. "Ale nemysli si že naletím na nějaké tvoje řeči. Už je mi jasné jaké máš se mnou úmysli."

"Cože? Ne," vstal rychle. "Myslím že jsi mě špatně pochopila."

"Ne, to ty jsi asi špatně pochopil mě," řekla jsem odhodlaně. "Říkám ti jasně, nepokoušej se o nic."

"Dobře, chápu tě. Ale můžeme být prosím alespoň kamarádi?" zeptal jsem se.

"Jsme spolupracovníci. Nic víc," řekla jsem.

"Tak proč jsi přišla na oslavu mých narozenin?" přišel ke mě o krok blíž s lehkým úsměvem.

"J-já, jenom kvůli Zaynovi. Jinak bych sem rozhodně nešla," řekla jsem. Upřímně, jeho pohled mě vyváděl z míry. Nechápala jsem co k němu vlastně cítím. Občas mám chuť být s ním, třeba ho i políbit, ale jindy si vzpomenu že je to syn muže kterého nejvíc nenávidím. V tu chvíli ale u mě převládala spíš touha cítit ho při sobě, a nedokala jsem ji ovládat.

"Mario, prosím dovol mi... být ti nablízku," vzal mou tvář do svých dlaní a já se rozřásla nad jeho dotekem. Necítila jsem strach, tak jako když se mě dotýkal jeho otec. Cítila jsem něhu.

"Pusť mě," zašeptala jsem slabě ale věděla jsem že se tomu nemůžu bránit.

Když jsme se hodnou chvíli intenzivně dívali do očí, najednou mě políbil. Sladce a jemně, tak jak jsem po tom vždy toužila. Aby mě někdo líbal s láskou. A to jsem cítila při Liamovi. Lásku. Opětovala jsem jeho polibky, ale potom co se naše rty oddělili, jsem od něj ustoupila.

"Co se děje?" vzal mě jemně za ruku, ale já ho odstrčila.

"Tohle se už nezopakuje," řekla jsem a v podstatě jsem utekla z bytu.