ONE DIRECTION FAN FICTION

MARIIN POHLED

"Jsi si jistá že chceš jít do baru?" zeptal se mě Liam jemně.

"Ano, chci tam jít. Myslím že by se mi tak mohli vybavit další vzpomínky," vzala jsem ho za ruku.

"Tak dobře," dal mi pusu na čelo. "Jsme."

Hned jak jsme vešli mnou proletělo hned několik vzpomínek. Hlavně smutných a násilných.

"Jsi v pořádku?" zeptal se mě s obavami.

"Jo jsem," pousmála jsem se.

"Tak pojď lásko," vedl mě pomalu. "Dnes máme zavřeno."

"Kde je můj... pokoj?" zeptala jsem se zatímco jsem si prohlížela mísnost.

"Nahoře," ukázal na schodiště. "Chceš tam jít?"

"Ano," kývla jsem.

Když jsme vešli do pokoje, hned mě udeřila další vzpomínka. Zřejmě to bylo to, jak mě Richard znásilnil. Křičela jsem a kopala, zatímco on ze mě strhával oblečení.

"Bože," schovala jsem si hlavu u Liamova krku.

"Lásko, můžeme jít pryč," pohladi lmě po vlasech.

"Ne, to nic není," pousmála jsem se. "Jenom... jakobych každým krokem získávala další a další vzpomínky."

V pokoji jsme zůstali ještě asi dvě nebo tři minuty, když v tom jsme uslyšely hluk zezdola.

"Kdo to je?" chytila jsem se Liamova trika.

"Neměj strach, to je možná Zayn. Nebo nějaký zákazník, nezamčel jsem za námi," řekl Liam. "Radši tady počkej."

"Ale Liame," řekla jsem.

"Prosím," políbil mě krátce a sám sešel po schodech.

LIAMŮV POHLED

"Co tady kurva děláš," vyjekl jsem když jsem viděl před sebou jeho. Svého otce.

"To spíš co tady děláš ty," vypadal stejně překvapeně.

"No... jsem rád že se shledáváme, usnadnil jsi mi to," sešel jsem dole k němu.

"Kdy jsi se vrátil?" udělal i on krok dopředu.

Já mu bez odpovědi dal pěstí, až se zpotácel k zemi.

"Co to děláš?" vstal po chvíli, a já si všimnul že mu z nosu teče krev.

"Hajzle," strčil jsem do něj. "Zabiju tě."

"O čem to sarka mluvíš?" odstrčil mě dozadu.

"Ty jsi Mariu znásilňoval, týral a nakonec unesl a chtěl jsi ji zabít," chytil jsem ho za triko.

"Cože?" zasyčel. "Kde jsi vzal takovou blbost?"

"Jsi vážně ubožák, stydím se za to že jsem tvůj syn," řekl jsem zhnuseně. "Nejradši bych tě zabil."
"Tak to udělej," vydechl s falešným smíchem. "A pak zhniješ ve vězení."

"Ne, právě proto to neudělám. Abych mohl zbytek života strávit s Mariou."

"Není ta holka ztracená?" řekl.

"Je nalezená," objevila se najednou Maria na schodech.

Otec polknul a tvářil se jakoby viděl ducha.

"Lásko, jdi prosím nahoru ano?" řekl jsem jí, ale ona udělala další kroky dopředu.

"Proč jsi mi to udělal? Proč jsi to všechno udělal?" zakroutila Maria hlavou se slzami v očích.

"Já? Já neudělal vůbec nic," řekl otec.

"Ne?" mrštil jsem s ním o zem. "Podívej se na ni. Na holku kterou jsi týral, ponižoval, kterou jsi skoro zabil."

"Nemůžete mi nic dokázat," řekl. "Pusť mě."

"Ne," vydechl jsem. "Napřed zavolám policii a dohlédnu na to aby se o tebe dobře postarali."

"Nemáte ani jediný důkaz, ani jediný," řekl rozhodně. "Pusť mě ty hnusný zmetku."

"Jo?" otočil jsem ho na záda abych vyndal věci z jeho kapes.

"Copak je tohle? Dva telefony?" pousmál jsem se. "Celé týdny jsi posílal Zaynovi zprávy ve jménu Marii, aby jsme ji nehledali, aby jsme na tebe nepřišli. Ale smůla. Trestu neunikneš. Zaplatíš za to jsi udělal Marii, mě, mojí mámě, Mariině rodině... zaplatíš za všechno, jasný? Za všechno." zaječel jsem a pak jsem ho ještě praštil. "Až přijde, policie všechno jim řekneš. A jestli ne, tak mi věř že se o tebe postarám sám, to ti přísáhám. Ani si neumíš představit jak moc tě nenávidím, a co bych ti byl schopný udělat, ani si to nechtěj představovat, věř mi."

Po tom co dorazili policajti, mého otce odvezli. Musel jsem jít spolu s Mariou na stanici, a všechno jim říct. Donutili mého otce mluvit, a ten řekl kde jsou Mariini rodiče, a ke všemu se přiznal. Až jsem se divii, že se přiznal. Přece jenom, jediný důkaz který jsme v tu chvíli měli, byl mobil který měl v kapse, a svědectví mě, Marii a Zayna. Ale možná že s v něm přece jenom pohlo svědomí, a nebo spíš věděl že nikdo by neuvěřil že je takový hajzl jako on nevinný. Já pak odešel s Mariou do Zaynova bytu. Byla vážně znepokojená, brečela, a třásla se. Ničilo mě ji tak vidět. Ale věděl jsem že teďuž máme skutečnou naději na šťastný naději na opravdoý štastný konec, a že brzo se už budeme moct zhluboka nadechnout.

"Lásko," pohladil jsem ji s úěmvem ve vlsaech. "Už je skoro po všem, ano?" políbil jsem její ruku.

"Nebude po všem, dokud to monstrum nebude zavřené, a dokud nenajdu svou rodinu," vzlykla.

"Mám dobré zprávy," řekl jsem. "Právě jsem volal s komisařem. Podařilo se zjistit kde tvá rodina je."

"Vážně?" řekla s nadějí v hlase.

"Ano," zasmál jsem se lehce. "Už za nimi poslali letadlo, a pokud všechno dobře půjde, za pár dní budou tady."
"Oni... přijedou do Anglie?" utřela si slzy.

"Ano miláčku," políbil jsem ji na čelo. "Jednou jsem ti řekl že ti tvoje rodiče přivedu sem, a budeš se zase usmívat."

"A splnil jsi to," dala mi jemný polibek. "Miluju tě. Vážně tě moc miluju."

"Já tě miluju víc srdíčko," řekl jsem. "Tak jak je to jen možné."

Ikdyž válka ještě není úplně vyhraná, už jsme vyhráli skoro všechny bitvy. A cítím že brzo, už opravdu brzo bude všechno jak má být.

CHAPTER 29

 ZAYNŮV POHLED

O DVA TÝDNY POZDĚJI

"Miláčku, strom vypadá úžasně," usmál jsem se na Nialla, který dával na vánoční stromek poslední ozdoby.

"Snažil jsem se," pousmál se. "Letošní vánoce budou ty nejkrásnější ze všech."

"Jo," objal jsem ho okolo pasu. "Maria je tady, v pořádku, spolu s Liamem, přijeli její rodiče, budou moct zůstat v Británi, jsi tady se mnou, a miluju tě nejvíc na světě... a..."

"A Richard je mrtvý," řekl Niall.

"Jo," pokývl jsem. "Možná je to trochu kruté, ale jsem rád že už je pryč. Myslím že si to zasloužil. Za všechno co udělal. Za to co udělal Marii, její rodině, Liamovi... a taky jeho mámě. Nikdy se nezbavím pocitu že on je za její smrt zodpovědný."

"Hele," pohladil mě Niall po vlasech. "Nekažme si to ano? Teď musíme být přece šťastní."

"Máš pravdu," políbil jsem ho krátce.

"Páni," přišel k nám Liam v ruku v ruce s Mariou. "Je to nádhera."

"Vážně je to strašně krásné, těším se až to uvidí rodiče a ostatní, takhle nádherný stromek jsme nikdy neviděli," pousmála se Maria dojatě.

"Hlavně žádný pláč, jasný?" řekl jsem sesmíchem. "Musíme se jenom usmívat. Teď na to konečně máme dost důvodů nebo ne?"

"Jo," kývl Liam a políbil Mariu do vlasů. "To opravdu máme."
"Přijede i Harry?" zeptal se Niall.

"Ne, bohužel. Řekl že by rád přijel, ale že nás radši nechá, nerad by nám prý překážel. Ikdyž to vůbec není pravda. Ale i když jsme ho přemlouvala, stejně zůstane se svou rodinou, a slíbil že během svátků přijede za námi," řekla Maria.
"To jsem rád. Ikdyž na začátku mezi námi byli nějaké problémy, tak musím uznat že je to svkělý kluk a jsem mu vděčný že se o tebe postaral a vím jak moc ti na tobě záleží," objal Liam Mariu.

"Mám ho opravdu moc ráda, a mrzí mě že tady nebude, ale mám vás," usmála se na nás a já ji šel políbit na tvář.

"Jsi tu s námi, patříš sem," pohladil ji Niall po tváři a ona ho objala.

Vážně se zdá, že letošní Vánoce budou ty nejlepší, nejkrásnější ze všech. A byl jsem za to rád. Myslím že jsme si to všichni zasloužili.

LIAMŮV POHLED

Při pohledu na Mariu sedící u stromku společně se svou rodinou, jak se smějí, jedí cukroví, děti si hrají s dárky, a zpívají koledy ve španělštině, zatímco Zayn a Niall se je snaží naučít nějakou v angličtině, a přitom ujídají cukroví jsem neuvěřitelně šťastný, a hřeje mě to u srdce. Jakoby všechno zlo skončilo, a my konečně mohli být spolu... tak jak to má být.

"Lásko moje," políbil jsem ji do vlasů když už byla noc, a všichni šli spát. "Tak strašně tě miluju."

"Taky tě miluju," usmála se sladce.

"Chtěl bych aby jsme takhle zůstali věčně, v objetí... u krbu... tak šťastné jako zrovna teď," řekl jsem.

"Liame, já... nevím kým bych byla kdyby jsi se sem tehdy nevrátil. Možná bych pořád byla týraná Richardem, možná bych už byla mrtvá a mí rodiče..."

"Ššš," dal jsem ji jemně prst na ústa a pak jsem ji něžně políbil. "Už na to nemysli, prosím. Je to za námi. Už nás čeká jenom to dobré ano?" pohladil jsem ji po tváři.

"Ano," kývla se slzami v očích, ale s úsměvem. "Vím to. Teď ... se cítím jako nejštastnějí holka na světě."

"A já se postarám o to aby jsi byla i nejšťastnější manželka na světě," pousmál jsem se.

"Cože?" vydechla. "Co tím..."

"Mario Reyesová," poklesl jsem si před ní a vytáhl jsem z kapsy prsten. "Splníš mi můj sen a staneš se mou ženou? Navždy?"

"A-no," začala plakat a zároveň smát.

Já ji nasadil prsten a rychle jsem ji vyzvedl do vzduchu.

Za ani ne třicet vteřin už se nahrnula většina domu, a rozespalí a zmatení sešli k nám dolů. V tu chvíli... v tu chvíli jsem byl tak šťastný a dojatý. Bylo to vážně celé jako pohádka. Pohádka se Šťastným koncem.

MARIIN POHLED

Našla jsem svého prince na bílém koni. Našla jsem toho, kdo mě dokáže rozesmát, toho, koho polibky by pro mě za mě mohly tvrat věčnost. Někoho, s kým se cítím v bezpečí, toho, koho chci vidět pokaždé když se probudím, i pokaždé když budu usínat. Některé příběhy vážně můžou mít happy end, a já vím že ten můj ho má. Protože ta věta v pohádkách, žili štastně až do smrti, je pravdivá. Chci být s ním, s člověkem který mi dal opět chut žít, až do konce svých dní. Láska k němu mi dává sílu, kterou jsem dřív neměla. Ale už jsem ji našla, a nikd ji nechci ztratit.