ONE DIRECTION FAN FICTION

MARIIN POHLED

"Sol?" podíval se na mě Harry váhavě.
"Ano?" usmála jsem se.

Zrovna jsme zašli do vedlejšího města a sedli jsme si k obří fontáně.

"Já... myslím že bych ti něco měl říct," řekl.

"Co?" stiskla jsem jeho ruku a on polknul.

"Ale nic, zapomeň na to," zakroutil s drobným úsměvem hlavou.

"No tak řekni mi to, prosím," řekla jsem naléhavě.
"Nemůžu, vážně, jestli ti to řeknu... budeš se na mě dívat jinak," řekl.

"Ale proč? Slibuju ti, že ne. Jsi jediný koho teď na světě mám. Nepřestanu tě mít ráda," řekla jsem.

"J-já," podíval se na mě ale pak zase sklopil zrak. "Nemůžu."

"Harry, jestli je to něco ohledně toho co jsi mi řekl předtím, o tom co ke mě cítíš..."

"Ne, o to teď nejde," řekl. "Teda, byl byl nejšťastnější kdybys moje city opětovala, a věř mi že bych pro to udělal všechno, ale to co ti chci říct je něco... jiného."

"Harry, začínáš mě vážně děsit. Prosím, tak mi to řekni," řekla jsem.

"Slibuješ že mě od sebe neodeženeš?" zeptal se mě.

Já jenom kývla.

Harry se zhluboka nadechl. "D-dobře. Pravdou je, že v tu noc kdy jsem tě našel..."

"Mario?" ozval se najednou něčí hlas. "Lásko jsi to ty?"

Já se podívala za hlasem. Nemohla jsem tomu uvěřit. Byl to ten muž z mého snu... Ale... to přece ani nebylo možné.

LIAMŮV POHLED

Když jsem ji viděl před sebou, napřed jsem myslel že snad blázním, nebo sním. Ale když jsem popošel o pár kroků blíž, už jsem si byl jistý. Byla to moje Maria. Byla to ona.

"Mario, lásko, našel jsem tě," rozběhl jsem se k ní abych ji objal, ale zastavil mě kluk vedle ní.

"Co jsi zač?" svraštil naštvaně obočí.

"Jsem Liam, její přítel," řekl jsem.

"Cože," vydechla Maria a se zděšením si mě prohlížela.

"Ty... ty si mě nepamatuješ?" řekl jsem slabě. "Prosím řekni že ano."

"Před pár týdný jsem ji našel v lese. Když se probudila ,byla na tom zle, dokonce utrpěla ztrátu paměti," řekl ten kluk

"Bože," vydechl jsem a pohladil jsem Marii po tváři.

"Nesahej na ni," odstrčil mou ruku.

"Co jsi sakra zač? Co?" strčil jsem do něj.

"Harry Styles, starám se o ni, a nedovolím abys ji ublížil," řekl rozhodně.

"Já? Ublížit ji?" řekl jsem.

"Doktor říkal že díky jejím zraněním usuzuje že byla zbita, možná týraná," řekl.

"A ty si myslíš že jsem to já? Že já jsem ten co jí ublížil?" řekl jsem.

"Možná," podíval se na mě s opovržením.

"Víš ty co? Děkuju že jsi se o ni postaral, ale teď se o ni postarám já. Jasný?" řekl jsem. "Lásko, prosím pojď se mnou."

"Ne, j-já tě neznám," řekla zmateně.

"Mario, lásko, prosím, musíš si mě pamatovat, musíš si vzpomenout?" vzal jsem ji za ruku a zdálo se že si vážně na něco vzpoměla, ale v tom se do toho zapletl Harry.

"Nech ji být. Nevidíš že má z tebe strach? Nepamatuje si tě jasné?"

"Pamatuju," řekla najednou Maria.

"Vážně?" řekl jsem s nadějí v hlase.

"Teda, pamatuju si tvou tvář. Vídávala jsem ji ve snu," řekla.

"Mario," vydechl jsem s úsměvem. "Prosím, pojď se mnou ano?"

"Nikam s tebou nepůjde, jasné? Kdo nám zaručí že říkáš pravdu?" vyjel na mě Harry.

"Mí přátelé Zayn a Niall jsou teď tam naproti v obchodě, šli pro něco k jídlu. Klidně pro ně můžu zajít a všechno potvrdí, jasný?" řekl jsem.

"Jmenuju se Maria?" podívala se na mě.

"Ano," pohladil jsem ji po tváři, a viděl jsem jak se zachvěla. "Jmenuješ se Maria Reyesová. Před pár lety jsi přiletěla do Anglie k Kolumbie. Máš tam rodiče, a mladší sourozence. Snažím se je najít, ale nikdo o nich už dlouho neslyšel," řekl jsem.

"Taky jsem se pokoušel najít," řekl Harry. "Ale protože jsme neměli ani příjmení, bylo to prakticky nemožné."

"Harry... já... jsem ti vážně vděčný za to že jsi se o Mariu postaral, ale prosím pochop, že musí být s těmi co ji znají, a milují," řekl jsem.

"Já ji taky miluju," řekl.

Maria stiskla jeho ruku. "Harry, prosím... musím zjistit pravdu. Půjdu s ním, jsem si jistá že mi nelže. Ale ty pojď prosím se mnou."

Harry se na mě podíval a já kývl. "Dobře," políbil její ruku. Jo, žárlil jsem jak blázen, ale to jsem tedď musel nechat stranou.

"Mario, bože," objal ji Niall když nás uviděl u auta. "Tohle je zárak. Kde jsi se tady vzala?"

Maria vypadala zmateně, přece jenom, ani nevěděla kdo je, ale usmála se.

"Nialle, Maria ztratila pamět," pohladil jsem ji po vlasech.

"Cože? Ale jak se to stalo?" odtáhl se od ní pomalu aby ji objal i Zayn.

"To se ještě neví, ale hlavní je, že jsem ji našal," řekl jsem dojatě a políbil jsem ji na čelo.

"Ráda vás poznávám," řekl Maria.

"Tohle je Harry," ukázal jsem na něj. "Pomohl ji a staral se o ni."

"Kde... kde teď půjdeme?" podívala se na něj Maria.

"Půjdeme s nimi, ale já se od tebe ani nehnu ano?" vzal si její tvář do dlaní.

Ona kývla.

Láme mi to srdce. Nepamatuje si mě, nepamatuje si naši lásku. A navíc je s ní Harry. Ale věřím že se jí pamět znovu vrátí, a jestli ne, udělám vše pro to aby se do mě znova zamilovala... A teď.. musím ještě zjistit co se jí vlastně stalo a najít mého otce, jsem si totiž jistý že to celé způsobil on. Tolik si vyčítám, že jsem tehdy odletěl, já idiot. Ale jsem odhodlaný všechno napravit.

CHAPTER 26

 MARIIN POHLED

Když mě odvezli do neznámého bytu, který měl být bytem Zayna a Nialla, najednou mi hlavou proletěl nějaký útržek vzpomínky... byli to jenom asi tři vteřiny, ale byla jsem tam já... a Liam... a líbali jsme se.

"Na něco si vzpomínám," řekla jsem opatrně zatímco jsem se procházela místnostií.

"Na co?" zeptal se mě Harry.

"Já... a Liam... jsme se políbili," podívala jsem se na něj stydlivě.

Viděla jsem na jeho tváři drobný úsměv. "Jsem rád že si alespoň na to pamatuješ. Tady... tady jsme měli náš první polibek."

"To nic neznamená, kdo ví co se stalo pak," řekl Harry podrážděně.

"Harry prosím," podívala jsem se na něj. "Nech toho, ano?"

"Dobře," vydechl. "Jenom chci abys byla v bezpečí, nebudu důvěřovat těmto lidem. Ani je neznám, a ty taky ne. Teda, nepamatuješ si je."

Podívala jsem se na Liama, a v tu chvíli mi proletělo hlavou tolik vzpomínek, že jsem až pocítila bolest.

"Au," zasyčela jsem a chytila jsme si hlavu.

"Jsi v pořádku?" nahrnuli se ke mě Liam i Harry.

"Jo, jo jsem," měla jsem zavřené oči. "Ale myslím.... myslím že si začínám vzpomínat."

Když jsem otevřela oči, viděla jsem na Liamovi že je šťstný, a na Harrym zase smutek. Bylo mi z toho hrozně, věděla jsem co ke mě cítí, navíc on mě zachránil. Ale nemohla jsem jenom tak nechat můj bývalý život, který se mi postupně zase vracel. Navíc, při každém Liamově pohledu jsem pocítila takový pocit, který jsem celé týdny nezažila. Cítila jsem něco opravdu silného.

"Tak... co kdyby jste tady dnes přespali? Jestli to není problém?" zeptal se nás po nějaké době Zayn.

"Radši bych So... Mariu odvezl zpátky ke mě, a zítra bych ji zase přivezl, jsetli bude chít," podívala se na mě.

"Mhm, Harry... já vím že máš zítra práci, ale já tady chci zůstat. Cítím že se mi najednou všechno vynořuje, možná že když budu s těmi co jsem znala, na místech které jsem znala, možná se mi paměť brzo vrátí. Prosím, nech mě to zkusit," chytila jsem jeho ruku.

"Nechci tě tady nechávat samotnou," řekl.

"Budu v pořádku, uvidíš. Kdyby se cokoliv stalo, zavolám ti ano? Slibuju ti to," usmála jsem se.

"Tak... dobře,"vydechl nakonec. "Ale zítra přijedu. Ano?" pohladil mě po tváři.

"Dobře," políbila jsem ho na tvář. "Mám tě ráda."

"Já tě miluju," zašeptal zatímco mě objal. To mě bolelo u srdce. Vím že Harry je úžasný člověk, a vím že teď trpí, ale já musím udělat to co musím. Ikdyž mu tím ubližuju, a svým způsobem, i sama sobě.

Po tom co Harry odjel, jsem zůstala v bytě Zayna a Nialla. Zayn šel pracovat do nedalekého baru, a Niall šel s ním. Napřed mě tam chtěli vzít, ale nakonec jsme se dohodli že tam půjdu až zítra. Zůstala jsem teda v bytě sama s Liamem. Ikdyž jsem si pořád na něj nepamatovala, ne úplně, cítila jsem že jsem s ním v bezpečí.

"Chceš... čaj?" podíval se na mě s váhavým úsměvem

"Ano, děkuju," usmála jsem se.

"Bože, tak mi chyběl tvůj úsměv," vydechl tiše. "Promiň," zakroutil pak hlavou. "Jdu udělat ten čaj."

Já jenom s úsměvem sklonila hlavu.

"Jak jsme se poznali?" zeptala jsem se

Liam se na mě překvapeně otočil. "Bylo to před pár měsíci. Zrovna jsem se vrátil z Austrálie, z roční cesty. Zayn mi tě představil. Pracovala jsi v baru mého otce, taky jsi tam bydlela. Byla jsi tak strašně krásná, a sladká, bylo nemožné.... nezamilovat se do tebe."

"Co víš o mé rodině?" zeptala jsem se když už jsme měli před sebou dva šálky bylinkového čaje.

"Zůstali v Kolumbii, ty jsi odtamtud utekla před pár lety. Vím že jste vždy měli těžký život, ale taky hodně lásky," pousmál se a já taky. "Snažím se je pořád najít, ale nejsou žádné nové zprávy."

"Jak se ... jak se jmenuje tvůj otec?" zeptala jsem se.

"Richard," vydechl. "Richard Mills."

"Nemáte stejné příjmení?" zeptala jsem se překvapeně.

"Ne," zakroutil hlavou. "Nikdy si mámu nevzal, a ani nechtěl abych nosil jeho příjmení. Prý pochyboval jestli jsem vážně jeho. Upřímně byl bych rád kdybych nebyl jeho."

"Proč?" podívala jsem se na něj.

"To... je na dlouho," řekl zasmušile.

"Máš... jeho fotku?" zeptala jsem se. To jméno mi něco říkalo, ale nedovedla jsem si ho spojit.

"Jo, myslím že Zayn tady má pár fotek,kde je i on," vstal a začal hledat v nějaké skříni.

Já zatím upíjela čaje.

"Oh, tady je něco," přišel zpátky s pár fotkama v ruce. "Tohle je on," ukázal mi jednu.

Hned jak jsem tu fotku viděla, jsem zamrzla. Byl to ten muž z mých snů, to monstrum co mě strašilo v mých nočních můrách.

"N-ne," rozechvěla jsem se. "T-to je..." chtěla jsme něco říct, a v tu chvíli se mi vybavila další vzpomínka. Strašná vzpomínka. Byla jsem v nějaké rozpadnuté chatce, a on mě bil. Rozdával mi rány a nadával mi. Pocítila jsem strach.

"Vzpomínáš si na něj?" dotknul se Liam mého ramene.

"On... on se objevoval v mých snech... jeho tvář... ta jeho zlá.... tvář, jeho oči," třásla jsem se.

"Pojď ke mě," objal mě pevně a mě se opět vybavila další vzpomínka. Seděla jsem na posteli, a brečela jsem. A Liam taky. Hladil mě po tváři. Vypadalo to že mě opouští.

"Neopouštěj mě, prosím," řekla jsem rychle a pevně jsem ho stiskla.

"Nikdy, niky tě neopustím lásko moje," polbíil mě do vlasů. "Nikdy."

CHAPTER 27

LIAMŮV POHLED

"Liame, Maria spí?" zeptal se mě Zayn když přišel v noci dům spolu s Niallem.

"Doufám, zůstal jsem při ní dokud neusnula, asi před 10 minutama," vydechl jsem unaveně.

"Stalo se něco?" sedl si Zayn ke mě.

"Maria si vzpoměla na toho... kdo jí tak ublížil," řekl jsem zahořkle.

"Bože, vážně?" zeptal se Zayn překvpaeně. "Kdo to byl?"

"Můj otec, jaké překvapaení," zasmál jsem se falešně.

"Takže to vážně udělal?" podíval se na mě Zayn smutně.

"Jo, jsem takový debil že mi to hned nedošlo. Bylo to do očí bijící. Ale já... já jsem samozřejmě úplný blbec, tohle si nikdy nedopusím," dal jsme si hlavu do dlaní."

"No tak, tohle si nevyčítej. Nemůžeš za to," začal mě hlait Zayn po zádech.

"Já že za to nemůžu?" vykřikl jsem

"Ztiš se, chceš Mariu vzbudit?" podíval se na mě Niall.

"Promiňte, promiňte," řekl jsem už klidněji. "Ale nedokážu se ovládat když pomyslím na to jí provedl ten hajzl, můj otec," řekl jsem zhnuseně. "Teď ho musím hlavně najít. Za každou cenu."

"Najdeme ho, neměj strach, myslím že pokud neví že už víme pravdu a že se Maria našla brzo se sám vrátí sem," řekl Zayn.

"Až ho dostanu pod krk, nevím co udělám," řekl jsem.

"Prosím tě, hlavně žádnou blblost. Když dokáže tě to udělal, udáme ho na policii. To jediné můžeme udělat," řekl Zayn.

"Fajn," vydechl jsem. "Ale já... pořád se to snažím zpracovat. Nejen to co udělal on, ale i já. Je to hlavně moje chyba. Mělo mi to hned všechno dojít, a hlavně jsem neměl Mariu opouštět. To si nedokážu odpustit," řekl jsem.

"Je mi zle při pomyšlení že jsem žil s tím že můžu být klidný protože mi Maria píše že je v pořádku a že se o ni nemáme bát," řekl Zayn.

"Jo, no, je jasné že to byl otec," řekl jsem zhnuseně. "Když se ohlížím zpátky, nemůžu uvěřit jak jsem mohl být tak strašný idiot."

"Podívej," dal mi Zayn ruku na rameno. "To nejhorší je za námi. Jansý? Maria je tady, živá a ... zdravá

Já jenom kývl a objal jsem ho.

"Mám se jít za Mariou podívat?" zeptal se Niall.

"Radši bych za ní šel já, teda... jestli to bude chtít, víte... někde v hlavě si představuju že když se u ní ráno probudím, bude si na všechno pamatovat a můžeme být spolu šaťstní," pousmál jsem se.

"Budete," řekl Zayn a pak si Nialla posadil na klín a políbil ho na tvář. "Minimálně jako my dva."

"Vážně tak vypadáte," usmál jsem se. "Doufám že už brzo bude všechno jenom lepší."

"Kdo je to?" uslyšel jsem Mariin tichý hlas když jsem vešel do pokoje. "Jsi to ty Liame?"

"Ano, jsem to já miláčku," pousmál jsem se.

"Prosím řekni mi že tohle všechno byl jenom sen," vzlykla najednou. "Že se nic z toho všeho nestalo. Že jsou mí rodiče v pořádku, že to monstrum už nikomu nemůže ublížit, že jsem tě... neztratila"
"Ty jsi mě nikdy neztratila," chytil jsem ji rychle za ruku a políbil jsem ji. "Ani neztratíš."
"Já...už... už si pamatuju skoro všechno. Pamatuju si už na tvoje polibky," přejela mi po rtech a já se zachvěl. "Vzpomínám si na to co jsme si říkaly, vzpomínám si na tu noc, na tu nádhernou noc," pousmála se ale úsměv ji pak hned zase zmizel z tváře. "Pamatuju si ale i naše loučení, a to co se stalo po tom," začaly ji po tváři téct slzy.

"Lásko, láso moje," objal jsem ji. I mě tekly slzy. Ale byli to spíš slzy štěstí. Protože si mě pamatuje. A já mám opět naději že i my se dočkáme našeho dobrého konce.

MARIIN POHLED

Když jsem se ráno probudila v Liamově náručí pocítila jsem něco co už dlouho ne. Lásku. Bezpečí. Štěstí. Samozřejmě, i s Harrym jsem se cítila bezpečně, mám ho ráda... Ale vím, už vím že Liama miluju. Sice si nepmaatuju úplně všechno, ale pamet se mi vážně rychle vrazí. Asi to chtělo léčbu šokem. Prostě, když jsem ho viděla, když jsem s ním mluvila, cítila ho... jakoby se má mysl osvobodila, a já zase mohla žít svůj život. Ikdyž, v tuhle chvíli není zrovna ideální, ani opradu štastný... Musíme najít mou rodinu a... jeho.

"Spala jsi dobře?" usmál se na mě Niall když jsem vyšla z pokoje.

"Ano, děkuju," pousmála jsem se nesměle a Liam se natáhl pro mou ruku.

"Vypadáš tak," řekl Liam něžně. "Jsi nádherná."
"Díky," sklonila jsem hlavu. Vážně jsem se kvůli němu červenala. "Máte... máte nějaké nové zprávy?"

"Bohužel ne, ale slibuju ti lásko, že všechno se vyřeší. To ti slibuju," políbil mě Liam na čelo a já ho pevně objala.

"Harry před chvíli volal," řekl po chvíli Zayn. "Přijde kolem dvanácté."

"Ehm," usmála jsem se. "Díky."

Zdálo se mi že Liama tak trochu... mrzelo když Zayn řekl Harryho jméno, nebo snad žárlil? Vím že mě miluju, a já... jeho. Ale přece nemůže se chovat nepříjemně k někomu, koho mám ráda a kdo mi zachránil život.

"Mario," usmál se Harry a hned mě objal když přišel.

"Ahoj," taky jsem se usmála. "Chyběl jsi mi."

"I ty mě," pohladil mě po tváři. "Vrátíš se se mnou,"

"Harry," odvedla jsem ho za ruku na pohovku. "Můžete nás prosím nechat o samotě?" podívala jsem se na Liama, Nialla a Zayna.

"Jistě lásko," dal mi Liam ruku na rameno a já se pak podívala na Harryho, který vypadal zmateně, a sklesle zároven. Asi mu došlo že už... se mi pamět vrací.

"Harry, já..." nadehla jsem se.

"Vrátila se ti paměť... že jo?" řekl tiše.

"Ano," kývla jsem. "Teda, ještě si nevybauju všechno, ale zdá se že když jsem viděla ty co znám.. a miluju, jakoby se mi... všechno začalo sypat zpátky do hlavy," pousmála jsem se.

"Jsem rád,"snažil se taky usmát. "Liam... je vážně tvůj přítel co? A miluješ ho."

"Harry," stiskla jsem pevně jeho ruku. "Ty víš že tě mám moc ráda, vždycky budeš můj nejlepší přítel, a budu ti do smrti vděčná za to co jsi pro mě udělal, ale já... nemůžu jenom tak zahodit můj předešlý život. Musím najít svou rodinu, a musím být... s Liamem," řekla jsem.

"Chápu to," snažil se dál usmívat, i kdž jsem viděla že má v očích slzy.

"Je mi to líto," pohladila jsem ho něžně po tváři. "Vážně mi je to líto. Promin," objala jsem ho.

"Nemusí ti to být líto, vážně," řekl. "Vím že mě necítíš to co já k tobě a rozhodně ti vůbec nic nevyčítám," řekl.

"Jsi úžasný kluk. Jsem si jistá že brzo najdeš holku která tě bude milovat tak jak si zasloužíš," řekla jsem.

"Děkuju, ale myslím že na to budu potřebovat nějaký čas," otřel si slzu.

Já jenom kývla.

"Víš... je tu ještě něco, co jsem ti neřekl protože jsem se bál že se na mě budeš dívat jiank, ale ted ti to už říct musím," nadechl se roztřeseně.

"Dobře," řekla jsem. "Můžeš mi říct cokoliv."

"Slibuješ že mě nebudeš nenávidět?" podíval se na mě.

"Slibuju," řekla jsem rozhodně, ikdyž jsem měla strach co mi vlastně řekne.

"Tu noc..." sklopil hlavu. "Tu noc co jsem tě našel... já... já tě srazil."

"Cože?" vydechla jsem nevěřícně. "Ale... to..."

"Byla to nehoda. Strávil jsem v nemocnici celé dny, čekal jsem dokud se neprobudíš, a pak jsem se o tebe staral. Doktor říkal že jistá zranění jsi měla ještě předtím než jsem tě srazil, a z toho co jsi říkala jsem pochopil že ti chtěl tu noc někdo ublížit, já... ani nevíš jak mě to mrzí. Měl jsem ti to říct už dávno," dal si hlavu do dlaní.

"Jo," snažila jsem se zůstat klidná. "To jsi měl."

"Mario, opravdu mě to stračně mrzí. Vím že teď si o mě myslíš to nejhorší."

"To ne," řekla jsme. "Byla to nehoda, navíc, asi jsi mě svým způsobem zachránil."

"Ale mohl jsem tě zabít," vzlykl.

"Ale jsem tady," pohladila jsem ho po vlasech. "Navíc jsi mi to vynahradil když jsi se o mě staral."

"Takže... mě máš pořád... ráda?" podíval se na mě.

"Jistě," usmála jsem se. "Nebudu tvrdit že jsi mě nezkalaml, ale... tohle na tom co k tobě cítím nic nezmění. Mám tě ráda, Harry, mám tě strašně ráda a vždcky budu," řekl jsem

"Díky," objal mě. "Děkuju ti. Měl jsem strach že tě ztratím."