ONE DIRECTION FAN FICTION

LIAMŮV POHLED

O DVA TÝDNY POZDĚJI

Uběhly další týdny, a nic se nezměnilo. Teda, Zaynovi se ozvala Maria. Jsem rád že o ní máme alespoň nějaké zprávy, ale i tak, byl bych rád kdyby souhlasila že se sejde se Zaynem, a samozřejmě nejšťastnější bych byl kdyby odpověděla i mě, řekla že mě miluje, a abych si pro ni přijel. Ale už pomalu ztrácím naději. Pokouším se alespoň něco dělat, ale většinou se nedokážu ani na nic soustředit. Ani Mariia rodina stále není k nalezení. Opravdu nevím co si mám počít.

"Liame, jsi si jistý že děláš dobře?" podíval se na mě Louis ustarostěně.

"Co přesně myslíš?" řekl jsem.

"Myslím že by jsi se měl vrátit do Anglie. Myslím že jsi odtud vůbec neměl odjíždět, možná by teď bylo všechno jinak," řekl.

"Možná," kývl jsem. "Ale Maria by se mnou asi nechtěla být ikdybych tam zůstal. Ikdyž pořád nedokážu pochopit proč. Vím že mě miluje, musí mě milovat, ty dny co jsme spolu prožili byli ty nejkrásnější v mém životě," řekl jsem.

"Hele," dal mi ruku na rameno. "Je škoda zahodit to co jste měli. Nestojí za to bojovat?"

"Už vážně nevím," vydechl jsem bezmocně. "Vážně, ti upřímně říkám, že už nevím co mám dělat."

"Poslochuej mě," řekl Louis jemně. "Co ti říká tvoje srdce? Co si myslíš že je správné?"

"Loui, prosím nech mě tak," zakroutil jsem hlavou. "Už nemám sílu znovu se oddat falešné naději. Už ne. Kdyby se mnou Maria chtěla být, odpověděla mi na zprávu, zvedla mi telefon... ale ne. Vůbec nic," řekl jsem a rychle jsem si otřel slzu.

"Liame, nenapadalo tě někdy že je všechno jinak než myslíš?" zeptal se mě.
"Co tím chceš říct?" svraštil jsem obočí.

"No... Maria... sice odpovídá Zaynovi na zprávy, ale nikdy neřekla nic konkrétního, kde je, a nikdy nezvedla telefon, aby ji slyšel. Proč?" zeptal se podezřívavě.

"To nevím," řekl jsem. "Asi na všechny chce zapomenout."

"Loui, upřímně, nemyslíš že by s tím něco mohl mít společné tvůj otec?" zeptal se mě.

"Můj otec?" podíval jsem se na něj. "Myslíš že jí něco udělal?" začal do mě růst vztek.

"To netvrdím, ale oba víme jaký je, a říkal jsi že Maria měla na těle rány, které ti neřekla od koho jsou. A zmizela v ten samý den co se vrátil do Británie," řekl.

Já hodnou chvíli mlčel a myslí mi běželo tisíc myšlenek. Najednou mi to došlo. Určitě to byl on. Napadlo mě to už dřív, ale až teď jsem si všechno spojil a dávalo to smysl.

"Zabiju ho," vykřikl jsem a vyřítil jsem se ven

"Liame, stůj," schmatl mě Louis za rukáv.

"Nech mě být! Nasednu na první letadlo a jedu tam. Zmlátím toho hajzla a donutím ho říct mi kde je Maria," řekl jsem.

"Liame, uklidni se, prosím," odtáhl mě zpátky na gauč. "Zhluboka se nadechni. Já objednám letenku ano?"

"Dobře," řekl jsem pořád zadýchaně, z toho nahormaděného vzteku. "Přísáhám, že jestli jí vážně něco udělal, nevím čeho jsem schopný. Vážně to nevím."

MARIIN POHLED

"Harry, myslím že jsem si na něco vzpoměla," řekla jsem stále trochu rozrušená.

"Na co?" podíval se na mě.

"Vzpomínám si na nějakého kluka, neznám jeho jméno, ale pamatuju si jeho tvář. Byl... krásný, měl tak milý úsměv, zářilo z něho dobro a láska a já... pocítila jsem něco zvlášního. Něco silného," řekla jsem.

"Ehm... možná to byl tvůj kluk," řekl tiše.

"To nevím, vážně," zakroutila jsem hlavou. "Ale cítím že byl pro mě hodně důležitý. Cítím něco zvlášního tady, v srdci," položila jsem si na hruď ruku.

"No... snad si na všechno brzo vzpomenš," usmál se povbudivě. "Tvoji rodinu jsem pořád nenašel. Neznáme ani jejich příjmení ani nic, takže to bude těžké. Vybavila jsi si jenom Kolumbii, a název jednoho města. A vzpoměla jsi si jak zhruba vypadá tvoje máma. Není to moc, ale třeba budeme mít štěstí. Ta žena se kterou jsem mluvil říkala že ještě někdo z Británie hledá rodinu co žije v Kolumbii. Myslím že je tady naděje," řekl.

"Harry, já myslím že sám víš že není skoro žádná naděje," řekla jsem.

"Vždycky je naděje Sol," vzal mou ruku.

"Proč mi tak vlastně říkáš?" pousmála jsem se.

"Protože jsi jako slunce. Jsi... slunce mého života," řekl jemně.

Já sklonila hlavu. Myslím že jsem se trochu začervenala.

"Harry já..."

"Ne já vím," pusil mou ruku. "Nechci na tebe tlačit."

"Harry, mám tě ráda. V tuhle chvíli... jsi ten jediný koho mám. Ale já chci... chci si vzpomenout... na svůj starý život," řekla jsem.

"Chápu to," kývl a zase chytil mou ruku a políbil ji. "Chci ti jenom říct... chci ti říct že tě... miluju a stačí říct a já všechno zahodím a budu jen s tebou. A postarám se o to abys by šťastná."

"H-Harry, já nevím co mám říct."

"Nemusíš říkat nic," pousmál se. "A slibuju že až najdu toho hajzla, co tě týral, najdu, a pak ho vlastního rukama zabiju. To ti přísáhám."

Já jen pokývla hlavou a pohladila jsem ho po tváři.

Vážně ho mám ráda. Mám ho moc ráda. Ale nedokážu ho milovat. Ne teď. Když ani nevím kdo vlastně jsem. Jediné co si pamatuju jsou nějaké nejasné útržky, pamatuju si i že i nějakého velmi zlého muže, který mi ubližoval. A hlavně, si pamatuju tu tvář. Tu krásnou tvář kluka, na kterého si ani nepamatuju. Neznám ani jeho jméno. Nevím o něm nic. Ale mám takový zvláštní pocit, pokaždé když na něj pomyslím. Chci si vzpomenout, opravdu chci, víc než cokoliv jiného. Ale podle Harryho nejsem v bezpečí. A chce mě ochránit. Ale nemůže mě donekonečna schovávat a před vším chránit. Budu se muset postavit světu a zjisti kdo skutečně jsem, a vypořádat se s tím co mě čeká. Ať už to bude dobré, nebo špatné.  

CHAPTER 23

 LIAMŮV POHLED

Po tom co jsem se rozloučil s Louim jsem rychle taxíkem odjel na letiště a po tom co jsem přečkal dlouhou cestu, která pro mě byla peklo, protože se ve mě mísila velká zlost a strach, počítal jsem doslova sekundy a nevěděl jsem co mě tam vlastě čeká. Věděl jenom že hned půjdu za svým otcem a vyříkám si to s ním. A donutím ho mluvit. A jestli se přesvědčím o tom, že vážně ublížil mojí Marii, nevím co udělám. Ale určitě ji najdu. Musím.

Když jsem dorazil do našeho domu, zaječel jsem jeho jméno, ale nikdo se neozval. Zdálo se že nebyl doma. Prošel jsem celý dům, a skutečně jsem ho nikde nenašel. Naštvaně jsem položil někam kufry a rychle jsem vyběhl k restauraci.

"Je tady někdo?" zavolal jsem ale ani tam se nikdo neozval. Při tom zmatku jsem to ani nezavolal Zaynovi, a tak jsem radši na nic nečekal a vydal jsem se k jeho bytu.

"Liame," podíval se na mě překvapeně když otevřel. Byl skoro až v šoku.

"Ahoj, promiň že jsem nezavolal že přijedu," objal jsem ho krátce.

"Jsem rád že jsi tady," pousmál se a pustil mě dál. "Ale co tak najednou?"
"Nemůžu ti to teď vysvětlovat. Víš kde je můj otec?" zeptla jsem se zadýchaně.

"Ne, včera ráno odjel," řekl.

"Cože? A nevíš kam?" zeptal jsem se zoufale.

"Ne, promiň. Jenom řekl že bude pryč několik dní," pokrčil rameny.

"Sakra. Kurva," vzal jsem vzteky do ruky polštář a hodil jsem ho na druhou stranu místnosti.

"Wow, uklidni se kámo, ano?" dotkl se Zayn mého ramene.

"Nemůžu se ukdlinit," dal jsem si hlavu do dlaní. "Ne, když jsem dovolil aby se tohle stalo."

"Co? O čem to mluvíš?" svraštil obočí.

"Za tím vším je můj otec. Jsem si tím jistý. To on určitě Mariu bil, a když jsem odletěl, určitě jí něco udělal. Někam ji odvezl, nebo ještě něco horšího," řekl jsem rozrušeně.

"Jsi si tím jistý? Myslíš že by byl něčeho takového schopný?" zeptal jsem se.

"Jasně že jo," řekl jsem jako samozřejmost. "Nechápu že jsem si to dokázal přiznat až teď. Bože, jak jsem mohl být takový idiot?"

"Liame, je to tvůj otec, je přirozené že by sis nemyslel něco takého," snažil se mě Zayn sklidnit.

"Ale vždyť jsem viděl jak se celé roky choval k mojí mámě, i ke mě. Mělo mi to hned dojít. Vlastně, vždycky jsem si to myslel ale doufal jsem že to vážně není pravda. Ale teď už jsem si tím jistý. A až ho dostanu pod ruce, zabiju ho," řekl jsem rozhodně.

"Liame, tohle neříkej," řekl.

"Mluvím vážně. Ten člověk, ten člověk si nic jiného nezaslouží," řekl jsem. "Přísahám že jestli jí ublížil..."
"Liame, prosím, ukldini se ano? Teď z tebe mluví hlavně zlost. Pomůžu ti ho najít a všechno vyřešíme ano? Najdeme Mariu a všechno bude v pořádku, jasný?" řekl ale mě po tváří tekly slzy a nezmohl jsem se na víc, než na to abych ho znova objal.

"Proč se tohle muselo stát? Proč?" řekl jsem zoufale. "Jsem takový idiot. Je to jenom moje vina."

"Ššš, to není pravda, slyšíš? Tohle už nikdy neříkej," políbil mě Zayn do vlasů.

"Je to pravda. Jestli... jestli Marii nenajdu, nikdy, nikdy v životě si to neodpustím. Nikdy," vzlykl jsem a Zayn mě ještě pevněji objal.

MARIIN POHLED

"Zlato, chceš něco?" zavolal na mě z kuchyně Harry.

"Ne, díky," pousmála jsem se při výrazu zlato.

"Jenom skočím do obchodu a hned se vrátím," přišel ke dveřím a opřel se o ně.

"Dobře," řekla jsem a vzala jsem si do ruky deník, do kterého jsem si zapisovala svoje myšlenky. Pomáhalo mi to.

"Ehm, Mario, já... vím že mi řekneš ne, ale stejně se tě zeptám," řekl Harry nesměle.

"Hmm?" usmála jsem se.

"Půjdeš... půjdeš se mnou na rande?" zeptal se nervozně.

"Harry," přišla jsem až k němu.

"Dobře tak ne, zapomeň na to," zakroutil hlavou, a otočil se aby šel dřív, ale já ho chytila za ruku.

"Harry, mám tě ráda. Moc ráda. Ale na tohle teď nedokážu myslet. Vždyť ani nevím svoje vlastní jméno, nemůžu si někoho takhle pustit do života. Jsi můj jediný přítel, v tuhle chvíli jsi jediný koho mám, ale nechme to prosím tak. Buďme přátelé," pousmála jsem se.

"Jasně," stiskl mou ruku. "Chápu to. Ale když se rozhodneš jinak, budu tady. Čekat na tebe."

"Já vím," řekla jsem.

"No... teď půjdu do toho obchodu. Koupím ti čokoládu jo?" snažil se usmát, ikdyž jsem v jeho tváři viděla zklamání.

"Dobře," kývla jsem a pomalu jsem ho pustila.

Je mi Harryho líto, vím že mu moc ubližuju, ale musí mě pochopit. Vždyť vážně ani nevím kdo jsem. Jak bych mohla s někým chodit, někoho milovat? Mám ho moc ráda, záleží mi na něm, nevím co bych si bez něj počala, ale dokud si na všechno nevzpomenu, a nenajdu lidi z mé minulosti, nemůžu si takhle otevřít srdce. Ne dokud v ní mám takové obrovské místo, které musím nějak zaplnit. Jenom doufám že nebude příliš pozdě, až mi nakonec zbude jenom Harry. Kdo ví, mohlo by se to stát. Musím si taky přiznat, že pořád nemůžu z hlavy spustit obraz toho kluka ze snu. Cítím něco vážně zvláštního když si na něj pomslím. Přemýšlím o tom jestli to je vážně někdo koho jsem znala, možná koho jsem milovala. Je to možné. Ale třeba je to prostě jenom kluk ze snu...

CHAPTER 24

ZAYNŮV POHLED

"Chceš kakao?" zeptal jsem se Liama večer.

"Ne, díky," pousmál se.

"Liame, musíš pít... jíst. Vypadáš hrozně slabě," řekl jsem.

"Možná později," řekl.

"Fajn," položil jsem hrnek na stůl a sedl jsem si vedle něj.

"Myslíš... že Mariu najdeme?" zeptal se mě po chvíli.

"Jsem si tím jistý. Určitě ji najdeme, slibuju ti to," položil jsem mu ruku na koleno.

Liam jenom kývl.

"Nemůžu uvěřit že by tvůj otec... že by to vážně udělal," řekl Niall.

"Jo... no... vždycky to byl hajzl ne?" usmál se Liam falešně.

"Podívej," vydechl jsem. "Ještě nemáme jistotu, ale jestli jí tvůj otec opravdu něco udělal, zaručuju ti že se postaráme o to aby byl potrestený. Rozhodně mu to neprojde."
"Víš, na to ani radši nemyslím.. co bych mu byl schopný udělat. Radši myslím na to že musím najít Mariu. A až ji najdu, odvezu si ji, postarám se o ni, najdu i její rodinu, a všichni budeme šťastní. Musí to tak být," řekl.

"Líbí se mi že myslíš pozitivně," pousmál jsem se.

"Musím, jinak bych se zbláznil," řekl Liam. "A co vlastně vy dva? Vůbec jsem se vás nezaptal jak se máte, co je nového."
"Jsme spolu, a šťastní," vzal jsem Niallou ruku a on se usmál. "Už před sebou nemáme žádné tajnosti a stojím při sobě tak pevně jako ještě nikdy," políbil jsem ho krátce.

"Jsem za vás rád," řekl Liam. "Jsem vážně hrozně rád že jste se našli. Vím že vy dva k sobě patříte."

"Až se vezmeme, půjdete nám s Mariou za svědky, je ti to jasné?" zasmál jsem se.

"Jo," pousmál se i Liam. "A vy zase nám."

Zbytek večera jsme strávili tím, že jsme se snažili sehnat Liamova otce, a najít nějaké stopy směřující k Marii. Ale bezvýsledně. Já pak navrhl aby jsme zítra šli do okolních nemocnic, na začátku jsem hledal jenom v té nejbližší, což byla chyba, kterou si teď vyčítám. Ale kdo ví, třeba budeme mít štěstí a dozvíme se nějaké informace... Vážně v to doufám.

MARIIN POHLED

"Chceš jít ven? Projít se?" přišel ke mě Harry.

"Dobře," kývla jsem a následovala jsem ho na chodbu.
"Venku jsi byla jenom pártrát," pousmál se.

"Jo... no... ještě nejsem úplně připravená jít mezi lidi," přiznala jsem.

"Ani se od tebe nehnu," natáhl se pro mou ruku.

"Já vím," stiskla jsem ji. "Vím že tobě můžu věřit."

Všimla jsem že Harry nějak znervozněl, ale nevěnovala jsem tomu pozornost.

"Tak... jdeme?" podíval se na mě.

"Jo," kývla jsem s úsměvem a šla jsem se s ním projít ven. Sice byla venku docela zima, ale i tak to bylo příjemné. Ten čerstvý vzduch... ale chladný vzduch. Po chvíli jsem ucítila že Harry propletl naše prsty. Nic jsem na to neřekla, jenom jsem se krátce usmála a sledovala okolí. Harry bydlel v domě po rodičích, v klidné čtvrti se samými rodinnými domi, spoustou dětí a smíchu. Bylo to tak trochu ideální, dokonalé místo. Cítím se tam dobře. Ale... pořád nemůžu být s Harrym.... tak jak chce on. Nechci ho však ranit, ani zklamat, ale nemůžu mu dávat ani falešné naděje.

LIAMŮV POHLED

Po tom co jsme nahlásili zmizení na policii jsme objely jsme už tři nemocnice, ale nikde jsme nenašli ani její jméno, ani neměli záznamy o dívce která by odpovídala jejímu popisu. Jeli jsme teda do další, už dost vzdálené. Byla to menší nemocnice, na okraji městečka, nikdy jsem o ní ani neslyšel.

"Dobrý den," řekl jsem sestřiče.

"Dobrý den," usmála se.

"Víte, my... hledáme jednu dívku, která není k nalezení už několik týdnů. Jmenuje se Maria Reysevová," řekl jsem s nadějí.

"Počkejte, podívám se do záznámu," řekla.

"Děkuju," vydechl jsem.

Zayn mi položil ruku na rameno a já doufal v zázrak.

"Bohužel, její jméno tady není," řekla sestřička.

"Tak... možná že u sebe neměla doklady, nebo já nevím... byla to mladá dívka, černovlasá, krásná, drobnější postavy..." začal jsem ji popisovat, ale ona kroutila hlavou.

"Promiňťe, ale myslím že vám nepomůžu," řekla.

"Ale... nemohla by jste se na to podívat, prosím?" zeptal jsem se.

"Můžu to zkusit," vydechla po chvíli. "Nechme mi prosím své číslo. Jestli o ní něco zjistím, dám vám vědět."

"Děkuju," nadiktoval jsem jí ho a pak jsme se vydali zpátky k autu.

"Neboj se, najdeme ji," řekl Zayn.

"Co když ne?" zeptal jsem se slab.ě

"Nemůžeš ztrácet naději, cítím že už brzo bude s námi," přidal se Niall.

"Děkuju že mi pomáhate, a dodávatáte mi sílu," řekl jsem s lehkým úsměvem.

"Víš že tě máme rádi, i Mariu, a uděláme všechno aby jste byli štastní a spolu," řekl Zayn a já ho objal.

Musím ji najít. Musím najít mou lásku za každou cenu. A až ji najdu, a zjistím co se jí stalo, jestli za tím byl můj otec, nevím čeho jsem schopný. Vážně nevím. Ale cítím se že už jsem blízko.