ONE DIRECTION FAN FICTION

 ZAYNŮV POHLED

Když jsem odpoledne přišel do restaurace, a Maria tam nebyla, byl jsem zmatený. Myslel jsem si že tam bude. V jejím pokoji nebyli ani žádné její věci. Pak jsem si všimnul dopisu. Psala v něm že odjela pryč, a že se už nechce vrátit, a nechce aby jí kdokoliv hledal. Byl jsem nejen zmatený, ale i nešťastný a zklamaný. Ani jsem si nechtěl představovat, jak to mám říct Liamovi. Ale radši jsem to udělal hned. Zvedlo to až po hodné chvíli, vlastně po pár hodinách.

"Zayne?" ozval se jeho hlas.

"A-ahoj," řekl jsem.

"Už jsi s Mariou? Jak se má?" řekl.

"Ona... ona je pryč," řekl jsem.

"Cože? J-jak pryč?" vydechl zděšeně

"Nechala tady dopis a nemá tady žádné svoje osobní věci," řekl jsem.

"Ale... jak... proč... kam mohla jít?" zeptal se zoufale.

"To opravdu nevím," povzdechl jsem si.

"Zayne, je tam můj otec?" zeptal se mě.

"Nevím. Ještě jsem ho tady neviděl," řekl jsem.

Na druhém konci jsem slyšel Liamův zoufalé vzlyknutí.

"Počkej, myslím že něco slyším," řekl jsem. "Je tam někdo?" zavolal jsem.

"To jsem já," objevil se ve dveřích Richard s kuframa v ruce.

"Oh, dobrý den," řekl jsem. "Liame, právě přišel tvůj otec," řekl jsem Liamovi.

"To je Liam?" zeptal se Richard.

"Ano pane. Už přistál v Kanadě," řekl jsem.

"Můžeš mi ho na chvíli dát?" zeptal se.

"Jistě," podal jsem mu váhavě telefon.

Další minutu mluvil o tom, že právě přiletěl a popřál mu šťastný pobyt v Kanadě. To se mu vůbec nepodobalo, když na rok odjel, ani ho neobjal. Připadal mi zvláštní. Pak se mě ještě zeptal na Mariu, a já řekl že zmizela. On jenom řekl, že nechápe kam se mohla podít, ale že možná odjela zpátky do své rodné země. Mě to připadalo docela neuvěřitelné, nechápal jsem proč by se tak najednou rozhodla. Celé mi to připadalo opravdu zvláštní.

LIAMŮV POHLED

Co mám dělat? Mám se vrátit? Jít jí hledat? Ale jak, ani nevím kde by mohla být, navíc je dost možné že prostě vážně chtěla odejít někam daleko, a začít od znova, beze mě. Každopádně jsem Zaynovi řekl aby se ji pokusil najít, a já se zatím pokusím najít její rodinu. Možná, že když je najdu a najdu i Mariu, bude to jinak. Alespoň to si namlouvám. Teď mám o ni vážně strach a doufám že je v pořádku.

"Bratránku," otevřel mi s úsměvem Louis, bratranec, který žije už dvanáct let v Kanadě.

"Ahoj," objal jsem ho s úsměvem.

"Jak je to už dlouho?" zasmál se.

"Dlouho," vydechl jsem.

"No, vítej v Kanadě, a zároveň, v mém skromném příbytku," pozval mě dál.

"Díky,"pousmál jsem se a šel jsem dovnitř. Položil jsem si kufr na zem a stoupnul jsem si před Louiho.

"Tak, bylo to překvapení, když jsi mi zavolal že přijedeš," řekl Louis.

"Jo... no, chtěl jsem začít odznova, a dostal jsem i jednu zajímavou pracovní nabídku. Ale... musel jsem v Británii nechat někoho... kdo pro mě hodně znamená," sklonil jsem hlavu.

"Mariu?" zeptal se.

"Jo," kývnul jsem slabě.

"Mluvil jsi o ní se mnou jenom dvakrát, ale už jenom z toho jsem poznal že ji miluješ," řekl.

"Miluju," pousmál jsem se. "Ale ona... ona odešla. Odešla někam pryč, ona... mě opustila, odmítla jít se mnou."

"Víš co?" dal mi ruku na rameno. "Sedni si. Já udělám nějaké pití a teplou večeri a promluvíme si ano? Řekneš mi všechno."

"Dobře," pokývnul jsem.

Vážně nevím, co si mám počít. Musím neustále ovládat nutkání otočit se a nasednout na první letadlo do Anglie.

ZAYNŮV POHLED

"Zlatíčko, bude to dobré," zašeptal jsem Niallovi do vlasů.

"Já... mám strach. Kdo ví, kde ted je," vzlykl.

"Já vím lásko, já mám taky strach. A Liam taky. Ale musíme věřit že je v pořádku," políbil jsem ho na čelo.

"Ale..." vstal najednou. "Dokud ji nenajdeme, nemůžeme zůstat jenom tak, a nic nedělat. Vždyť se jí klidně mohlo něco stát."

"Ni, neměj strach ano? Slibuju že ji najdeme ano? Slibuju ti to," objal jsem ho.

"Dobře, já vím, omlouvám se," vydechl.

"Nemáš se za co omlouvat lásko," pousmál jsem se a dál jsem ho objímal.

Já nejen že mám strach o Mariu, ale taky mi vrtá v hlavě to s Niallem... musím nějak zjistit co se mu vlastně stalo. Ale teď, musíme hlavně najít Mariu.

CHAPTER 17

 LIAMŮV POHLED

"Páni," vydechl Louis když jsem mu všechno řekl.

"Jo," zašeptal jsem. "Nevím co mám dělat."

"No, po tom co jsi mi řekl nevím co ti mám poradit," složil si ruce.

"Já... miluju Mariu. Ale myslím že další její odmítnutí už nezvládnu. Je to pro mě moc těžké, a teď ke všemu ještě někam odešla, a já nevím kam," snažil jsem se zadržet slzy.

"Liame, já... být tebou... odjel bych zpátky do Anglie," řekl po chvíli.

"Myslíš že bych se měl vážně vrátit?" podíval jsem se na něj.

"Hele," dal mi ruku na rameno. "Pokud ji tak miluješ, měl by jsi být s ní. Dokud ještě není příliš pozdě."

"Asi máš pravdu," pousmál jsem se. "Možná ještě stihnu letadlo," chystal jsem se vstát, když v tom mi přišla zpráva.

Liame, jsem v pořádku. Odešla jsem protože jsem chtěla začít odznova, někde hodně daleko. Neměj strach, vůbec nic mi není. Ty zůstaň v Kanadě, a zapomeň na mě. Stejně jako já brzo zapomenu na tebe. To co se mezi námi stalo nic neznamenalo, alespoň pro mě. Sbohem. -Maria

"Ehm, no... takže zůstáváš?" zeptal se mě Louis když jsem zprávu přečetl.

"Nevím, jestli to tak chce?" utřel jsem si slzu.

"Liame, brácho, já myslím že bys přece jenom měl jet. Měl by jsi ji najít," řekl.

"Ne," zakrotuil jsem hlavou. "Zůstávám. Myslím že vracet se tam, by nemělo smysl. Budu Zaynovi pravidelně volat, jestli o ní nemá nějaké zprávy, ale nevrátím se tam. Nevrátím se tam," začal jsem brečet a on mě obejmul.

Možná dělám právě obrovskou chybu, ale ta bolest, ten strach z dalšího zklámání je příliš velká, abych nasedl do letadla, a vydal se ji hledat. Ikdyž nevím jak to zvládnu, možná najdu sílu začít nový život tady, ale bez ní... pochybuju...

ZAYNŮV POHLED

"Jak se má Liam? Přiletěl v pořádku?" zeptal se mě Richard.

"A-no," řekl jsem. Vážně jsem se divil že se o něj najednou tak zajímá.

"To jsem rád," pokývl s úsměvem.

"Ehm, pane... vážně nevíte kde by mohla Maria být?" zeptal jsem se opatrně.

"Ne," řekl. "Když jsem přišel, už tady nebyla. Nevím kam mohla zmizet."

"Tak dobře," řekl jsem. "Snad bude v pořádku."

"Určitě. Co by se jí tak mohlo stát?" zasmál se lehce.

"Doufám že nic," řekl jsem tiše a všimnul jsem si jeho výrazu. Vážně byl zváštní. Radši jsem šel pryč, protože nejen že jsem ho nesnášel, ale taky mi naháněl hrůzu

"Liame? Ahoj," zvedl jsem mobil.

"Ahoj," vlzykl.

"Co se stalo" řekl jsem vyděšeně.

"Maria mi p-poslala zprávu," řekl slabě.

"Je v pořádku? Mluv Liame," řekl jsem naléhavě když dlouho mlčel.

"Vypadá to tak," zase vzlykl. "Myslím že jsem pro ni nic neznamenal."

"Cože? Ale proč tohle říkáš?" svraštil jsem obočí.

"Protože... to co mi poslala v té zprávě... Já... možná mě nemiluje tak jak jsem si myslel," řekl.

"Co ti psala?" zeptal jsem se.

"Že... že odešla daleko, že chce abych začal nový život v Kanadě, a abych na ni zapoměl, jako ona zapomene na mě," zamumlal.

"Liame... to mě mrzí. Ale třeba je tady nějaké vysvětlení," řekl jsem.

"Jaké vysvětlení?" zvýšil hlas. "Jaké?"

"Liame, uklidni se ano? Snažím se ji najít, ale zatím se mi to nedaří," řekl jsem.

"Už nehledej, slyšíš mě? Jestli nechce být nalezená, fajn," zavěsil.

Je mi ho líto. Myslím že mu Maria zlomila srdce. A nevím jestli se to z toho tak lehce dostane...

CHAPTER 18

 LIAMŮV POHLED

S hlasitým povzdechem jsem si přes sebe přetáhl deku a ještě jsem se podíval na mobil, jestli mi náhodou nepřišla odpověď od Marii na mou zprávu, ve kterém jsem psal že ji moc miluju a že jestli mě taky miluje tak jak vím že ano ať mi řekne kde je, a já za ni okamžitě přiletím. Ale nic nepřišlo. Bylo mi do breku, ale snažil jsem se slzy za každou cenu zadržet. Už byla noc, a mě se klížily oči, ale věděl jsem že určitě nebudu mít klidný spánek. Šel jsem teda do kuchyně.

"Neozvala se?" přišel do kuchyně Louis, asi když uslyšel jak si dělám čaj.

"Ne," vydechl jsem.

"Ozve se, neboj," sedl si.

"Nevím. Myslím že už se mnou nechce mluvit ani mít něco společného," usmál jsem se falešně.

"Hele. Být tebou, dám tomu čas. A nebo nasedni na první letadlo, a jdi ji hledat. Jak chceš. Ale nesmíš se tím užírat, jasné?" stlačil mé rameno.

"Díky," řekl jsem. "Jsem rád že jsem u tebe."

"Já taky," usmál jsem se. "Víš že tě mám rád, a tvou mámu jsme měl taky moc rád. Zato tvůj otec..."
"Nebavme se o něm ano? Ten člověk pro mě není otcem, ne v pravém slova smyslu. Možná mě splodil, dal střechu nad hlavou, ale nikdy jsem nepocítil co to vlastně je otcovská láska, a už asi ani nikdy nepocítím," řekl jsem.

"Tak dost. Víš co? Vypijeme ten čas a podíváme se na nějaký dobrý film. Ty vybíráš. Co říkáš?" zasmál se lehce.

"Dobře," taky jsem se zasmál a následoval jsem ho do obýváku.

Vážím jsem že při mě stojí, a že si mě snaží zlepšit náladu, ale v hlavě mi pořád běží Maria, a myšlenka na to že ji až moc miluju, abych na ni dokázal zapomenout.

ZAYNŮV POHLED

Od Liamova odletu uběhl už víc než týden a já mám hlavu plnou různých myšlenek, které mi pořád dokola létají v hlavě. Na Liama, na Mariu, na mého Nialla... O všechny tři se bojím, všechny tři mám rád, a chci aby byli šťastní. Ale nevím jak to mám vlastně udělat. Nevím kde je Maria, a nedaří se mi ji najít, už jsem se chtěl jít ptát po nemocnicích, ale těsně před cestou mi od ní přišla zpráva že je v pořádku. To mě trochu uklidnilo, ale i tak... mám o ni strach. Liam mi volá a pořád se na Mariu ptá, a je slyšet jak je nešťastný. Nejradši bych byl kdyby se hned vrátil, ale možná že je lepší že je teď daleko. A Niall... je z toho všechno hrozně smutný a vystrašený, a ještě k tomu... nevím jak se ho mám zeptat na to, co se stalo. Jestli mu někdo ublížil, a proto... se se mnou nechce intimně sblížit. Vlastně, mohlo mi to být hned jasné. Ale radši jsem se rozhodl že teď to nechám tak, a až se nějak vyřeší to s Mariou a Liamem, konečně si s ním promluvím.

HARRYHO POHLED

"Máme dobrou zprávu, pane Stylesi," usmál se doktor. "Dívka se probrala."

"Vážně?" vstal jsem nadšeně. "A... je v pořádku?"

"Vypadá to že trpí ztrátou paměti. Nepamatuje si kdo je, ani co se stalo," řekl.
"Ale... vrátí se ji paměť že ano?" zeptal jsem se.

"Zatím je brzo na to tohle říct. Ale časem by se jí snad měli začít věci opět vybavovat," řekl.

"Můžu ji vidět prosím?" zeptal jsem se.

"Dobře," vydechl. "Ale neměl by jste se zdržet. A nezapomeň e v jakém je stavu."

"Jistě," řekl jsem a spolu se sestou jsem přišel k jejímu pokoji.

Ležela na posteli a zmateně se rozhlížela po místnosti. Když její oči spočinuly na mě, svraštila obočí.
"K-kdo jste?" řekla slabě.

"Harry," přistoupil jsem k ní s lehkým úsměvem. "Jsem Harry Styles. To já jsem tě přivezl do nemocnice, po tom co jsem tě... našel v lese," řekl jsem. Nechtěl jsem aby hned věděla že to díky mě je v takovém stavu.

"J-já, nic si napamatuju," řekla. "Vůbec nic."

"Doktor říká že časem by se ti snad měla paměť zase vrátit," snažil jsem se znít povzbudivě.

"C-co se mi stalo?" řekla.

"Já, našel jsem tě v lese. Teda, já..." sklonil jsem hlavu a už jsem jí chtěl číct pravdu, ale ona mě zastavila.

"V lese?" řekla.

"Jo," kývnul jsem. "Vzpoměla jsi si snad na něco?"

"On... on mě tam dovlekl," řekla vyděšeně.

"Kdo je on?" zeptal jsem se.

"J-já... on mě chtěl zabít. Vím že mě chtěl zabít," vypadal čím dál víc rozrušená.

"Pamatuješ si na něco?" zeptal jsem se.

"Já, já nejsem v bezepčí. On mě chce zabít. Vím že mě zabije," začala být najednou histerická, a snažila se vstát.

"Sestro! Pojďte někdo sem!" začal jsem křičet, zatímco jsem se ji snažil uklidnit. O chvíli později tam vběhli zdravotníci a píchly ji nějakou injekci. Ta dívka zoufale plakala, a mě to lámalo srdce. Když jsem vyšel ven, sedl jsem si a dal jsem si hlavu do dlaní. O kom to vlastně mluvila? Pamatovala si snad mě, jak jsem ji přejel autem? Nebo snad někoho jiného? Podle všeho, některá zranění měla způsobená ještě před nehodou, takže byla reálná šance že ji někdo vážně chtěl zabít, a do toho lesa ji odvezli úmyslně. A jestli ano, co mám dělat? Dlužím ji přece minimálně to, abych jí pomohl, a když bude třeba, abych ji ochránil.