ONE DIRECTION FAN FICTION

 MARIIN POHLED

Ležela jsem v posteli, a snažila se za každou cenu zadržet slzy. Věděla jsem že každou chvílí za mnou přijde Liam a nechtěla jsem aby mě tak viděl. Radši jsem se přikryla a hodlala jsem předstírat že už spím. Vlastně, nejradši bych mu rovnou řekla aby mě nechal tak, aby odjel. Věděla jsem že už za pár dní se vrátí Richard, a až se vrátí, budu to muset s ním ukončit. Ale nedokázala jsem to, nedokázala jsem být teď bez něj. Chtěla jsem ještě alespoň ty poslední noci strávit v jeho náručí. Když tiše vešel do mého pokoje, políbil mě sladce do vlasů a pevně mě objal. Cítila jsem se s ním tak v bezpečí, tak milovaná ale chtělo se mi umřít když jsem pomyslela na to že tohle bude trvat jenom krátce, a pak se zase musím vrátit do mého života plného utrpení. Jenom doufám že Liam opravdu odejde, ikdyž mi to zlomí srdce. Chci aby alespoň on byl šťastný.

"Miláčku, dnes vypadáš nádherně," usmál se když jsem sešla dolů. Většina mých ran, které jsem skrývala pod rukávy se už zahojila, a já si dala poprvé za dlouhou dobu šaty. Byli už staré, ještě z Kolumbie.

"Tyhle šaty už jsou staré," podívala jsem se na ně.

"Ale sluší ti. Vypadáš dokonale," políbil mě jemně a dal ruce okolo mého pasu.

"Děkuju," usmála jsem se.

"Před chvíli se mi ozval otec, zítra odpoledne přijede," řekl.

"Z-zítra přijede?" zeptala jsem se. Myslela jsem že přijde až za dva nebo tři dny.

"Jo, taky z toho nejsem zrovna nadšený," vydechl. "Ale neboj. Teď bude všechno jiné. Teď

když jsme pár..."

"Ne!" řekla jsme rychle. "Tvůj otec se o nás nesmí dozvědět."

"Cože? Proč?" svraštil obočí.

"Já... myslím že by nechtěl aby jeho syn chodil s obyčejnou uklízečkou," řekla jsem.
"Co to říkáš miláčku? Ikdyby měl námitky, je mi ukradený. Mě záleží jenom na tobě," dal mi pusu na čelo.

Já se jenom krátce usmála a obejmula ho. Došlo mi že dnešní noc bude poslední noc, co budu v jeho náručí. A chci aby byla nezapomenutelná.

LIAMŮV POHLED

"Zayne, ahoj," řekl jsem Zaynovi když přišel do baru. Vypadal nějak zvláštně, hned jsem poznal že se něco děje.

"Stalo se něco?" řekl jsem.

"J-já nevím,," řekl zadýchaně.

"Tak co se děje? Uklidni se," dal jsem mu ruku na rameno, když jsem viděl že se třese.

"J-já myslím že vím co se Niallovi stalo, p-proč, proč nemůže být se mnou," řekl.

"Cože?" podíval jsem se na něj zmateně.

"Dnes v noci měl noční můru. Křičel, kopal, pořád dokola opakoval 'Nech mě být. Pust mě. Prosím.'. Když jsem ho vzbudil, byl uplakaný a vyděšený. Celou noc jsem ho musel pevně držet, třásl se a pořád mu po tváři tekly slzy. Já... nemyslím že to byl jenom sen. Měl je i dřív, ale ještě na tom nikdy nebyl takhle. J-já ani nechci vědět co se mu vážně stalo, myslím že bych to neunesl," dal si hlavu do dlaní.

"Bože, Zayne, mrzí mě to, ale třeba... třeba to byl vážně jenom sen," snažil jsem se znít povzbudivě.

"Nevím," zakroutil hlavou. "Ale vím že si s ním musím promluvit. Musím mu říct že at už mi řekne cokoliv, budu ho pořád milovat tak jako teď, protože jsem si jistý že mi pořád něco tají a bojí se že bych ho opustil," řekl zoufale.

"Pojď sem," objal jsem ho. "Bude to v pořádku, uvidíš."

"Díky,doufám," vydechl po chvíli. "Co ty a Maria?"

"Miluju ji čím dál víc, ale pořád je to... těžké. A navíc, můj táta se zítra vrací," řekl jsem.

"Už zítra?" zeptal se.

"Jo," vydechl jsem. "Už zítra."

MARIIN POHLED

"Miláčku co je tohle všechno?" usmál se Liam když vešel do ložnice, kde byla spousta svíček.

"Jenom jsem chtěla aby to bylo romantické," vzala jsem ho za ruce.

"To je," vydechl. "Ale tohle jsem pro tebe měl udělat já."

"Ne," řekla jsem. "Chci aby jsme si oba tuhle noc pamatovali jako něco krásného, něco čistého."

"Lásko, co tím chceš říct?" pohladil mě po tváři. "Budeme spolu ještě spoustu nocí."

"Možná," zašeptala jsem. "Ale chci aby to dnes bylo jedinéčné."

Liam se jenom usmál a políbil mě. Po chvíli jsme se přesunuli na postel. Vyhoupl se nade mě a něžně mě líbal. Jeho rty byli tak jemné, a jeho doteky tak plné lásky. Myslela jsem že po tom co mi udělal jeho otec, už nesnesu muže v takové blízkosti, ale s ním to bylo jiné. Miluju ho a ta noc, ta noc byla nejkrásnější v mém životě. Byl tak neuvěřitelně něžný a vášnivý zároven. Vím že si budu ten okamžik pamatovat až do konce svého života. Usula jsem s tím, že ať už se zítra stane cokoliv, tuhle noc mi už nikdo a nic nevezme.

"Miluju tě. A vždycky budu," zašeptala jsem po tom co usnul. Vím že mu zlomím srdce, já to vím, a i já budu trpět, řekla bych že snad i umírat láskou k němu, ale musím to udělat. Musím ho nechat jít, a smířit se se svým osudem. Možná jsem hloupá, možná jsem mu měla prostě říct celou pravdu, ale strach, strach je tak silný, že mi brání udělat to co chci, protože musím udělat to co je nutné. Ikdyž to tak strašně bolí...

CHAPTER 14

LIAMŮV POHLED

Ráno, když jsem se probudil, jsem viděl Mariu jak sedí na posteli a zdá se mi že brečí.

"Mario? Lásko, co se děje?" natáhl jsem se k ní.

"Musíš odejít," řekla.

"Co?" svraštil jsem obočí. "Proč?"

"Liame, prosím odejdi a pokud je to možné, už se nevracej," vzlykla.

"Ale... já to nechápu. Po včerejší noci?" řekl jsem.

"Včerešjí noc byla ta nejkrásnější v mém životě, ale už se to nikdy nezopakuje. Teď jdi, prosím," utírala si slzy.

"Nikam nejdu," řekl jsem rozhodně a sedl jsem si k ní. "Nenechám tě tady. Půjdeš se mnou."

"Ne, nemůžu. Ty jdi do Kanady nebo kamkoliv chceš, ale já zůstanu tady," řekla.

"Mario, prosím. Tohle mi nedělej. J-já tě miluju. Strašně tě miluju. Bez tebe nejdu nikam, jasné?" pohladil jsem ji po tváři a pokusil jsem se ji políbit, ale uhnula.

"Prosím, Liame. Jestli mě opravdu miluješ, necháš mě být. Ano? Prosím tě," vzlykla.

"Mario," vzal jsem si její tvář do dlaní. "Podívej se mi do očí a řekni mi že ke mě nic necítíš, že mě nemiluješ, a já odejdu. Jenom to řekni."
Maria se mi dívala do očí, ale nezmohla se na nic jiného než na slzy. Pohled na ni i mě dohnal k slzám.

"Vidíš? Vím že mě miluješ, tak proč mi tohle děláš? Proč mě od sebe odháníš? Proč?" řekl jsem zoufale.

Maria jenom dál plakala.

"Lásko prosím," opřel jsem si svoje čelo o to její. "Prosím."

"Odejdi už," řekla.

Já zakroutil hlavou.

"No tak už jdi," vykřikla zoufale.

"Mario," pohladil jsem ji třesoucíma rukama. "Miluju tě. Miluju tě nejvíc na světě. Prosím tě."
"Řekla jsem ať jdeš pryč! Nechápeš to?" řekla mezi vzlyky. "Tak už jdi! Vypadni!"

Nevěděl jsem co mám dělat. Jediné co mě napadlo bylo, znovu ji zkusit políbit. Napřed se snažila bránit, ale ve chvíli začala moje polibky opětovat. Líbat ji bylo jako sen. Cítím její rty na těch mých byl tak nádherný pocit. Nemohl jsem ji nechat jít.

"Lásko," řekl jsem jemně když se naše rty oddělily. "Prosím, pojď se mnou. Začneme spolu nový život a pomůžu ti dostat za námi i tvou rodinu. Prosím tě."

"Nemůžu," vzlykla znovu.

"Mario, mám si před tebou kleknout na kolena? Klidně to udělám," kleknul jsem si v sekundě před ní a držel jsem její ruku.

"Nech toho," řekla zoufale.

"Ne, dokud neřekneš že se mnou neodejdeš, prosím," řekl jsem. "Já... odjíždím už dnes."

"Cože?" řekla překvpaeně.

"Chtěl jsem odejít dřív než se vrátí můj otec. Vím že jsem ti to měl říct už včera," sklopil jsem hlavu.

"Tak... na co čekáš?" snažila se znít silně, ale viděl jsem jak strašně nešťasná je. Lámalo mi to srdce.

"Musím tam jít s tebou. Prosím. Stačí jenom říct ano, a v okamžiku se zbalíme, rozloučíme se se Zaynem a Niallem, a půjdeme na letiště, a odtud pryč odsud. My dva spolu. Jenom řekni ano, prosím tě," řekl jsem.

"Ne," řekla po chvíli slabě.

"Prosím," vzlykl jsem.

"Nikam s tebou nejdu, ty jdi, buď šťastný," řekla.

"Copak nechápeš že bez tebe už nemůžu být šťastný? Jsi to nejdůležitější co mám," řekl jsem.

Ona dál plakala.

"Dobře," vydechl jsem po chvíli. "Letadlo mi letí ve 12. Jestli se tam neobjevíš, splním ti tvé přání a odejdu. Ano?" řekl jsem.

Ona jenom kývla.

Nechápal jsem jak jsem to mohl vypustit z pusy, ale zdálo se že mi jiné východisko nebylo. Leda ji unést.

"Miluju tě," vstal jsem s lehkým úsměvem a ještě jednou jsem ji políbil. "A pořád budu. Jestli nepůjdeš se mnou, přísahám že se pro tebe vrátím."

Ona nic neřekla, jenom mě naposled pohladila. Chytil jsem její ruku a ještě dlouho jsem se jí díval do očí, které byli tak plné bolesti. Ani nevím jak to dokázal, ale po chvíli jsem vyšel spolu s mými věcmi ze dveří.

MARIIN POHLED

Liam odešel. Opravdu odešel. Já ležela na posteli, a svírala jsem v ruce jeho tričko, co nechal na zemi. Pořád jsem z něj cítila jeho vůni. Plakala jsem a nejradši bych se za ním rozběhla, ale neudělala jsem to. Asi dvacet minut po tom co odešel, jsem uslyšlela kroky. Myslela jsem že je to on, a s nadějí v hlase jsem zavolala jeho jméno, ale v tom se otevřely ve dveřích ve kterých nestál Liam, ale jeho otec, Richard.

Zděšením jsem vykřikla.

Jeho výraz byl temný, čišilo z něj čisté zlo.

"Mario, konečně zase spolu," pousmál se jeho zvráceným úsměvem.

Já mu začala uhýbat, každým krokem co udělal čelem ke mě.

"Ale no tak, co pak se mě bojíš?" řekl a vzal mě hrubě za rameno.

Vyjekla jsem spolu s pláčem, který byl nezastavitelný.

"Podívejme co to máš v ruce," vzal si z ní tričko.

Já jenom sklopila hlavu.

"Co je to?" podíval se na mě. "Čí je tohle? Liama?"

"Ne," zakroutila jsem hlaovu.

"Nelži mi sakra," zatahal mě za vlasy. "Spala jsi s ním?"

"Ne," řekla jsem zoufale.

"Nevěřím ti. Jsi přece jenom malá kurva," hodil mě na postel. "Jasně jsem tě varoval co se stane nebo ne?" řekl.

"Prosím," zašeptala jsem zoufale.

Už si začal rozepínat opasek, ale v tom se najednou zastavil.

"Kde je teď?" zeptal se.

"K-do?" zašeptala jsem.

"Liam," zavrčel.

"Nevím," řekla jsem.

"Řekni mi pravdu," udeřil mě do obličeje.

"Odjíždí pryč. Ve dvanáct mu odléta letadlo," řekla jsem zoufale.

"Fajn," pousmál se. "Teď vstaň."

"Kam jdeme?" řekla jsem, když jsem viděla že mi začíná balit kufr.

"To se brzo dozvíš, neměj strach," řekl a když dobalil, vzal mě drsně za ruku a pak mě co nejrychleji odvedl do jeho auta.

"Kam mě to vezeš?" řekla jsem zoufale.

"Drž hubu," zasyčel.

"Tak kam jdeme?" zaječela jsem.

"Řekl jsem ať držíš hubu," stiskl mě silně. "Neposlechla jsi mě, musíš být potrestatná."

"Co je s mými rodiči?" zeptala jsem se.

"Zatím jsou v pořádku, ale po tom co jsi provedla vážně nevím co s nimi bude," řekl.

"Prosím, pusť mě. Pusť mě. Příshám že se s Liamem už nikdy neuvidím," vzlykla jsem.

"Samozřejmě že se s ním neuvidíš," zasmál se lehce a přidal na plynu.

Pak jsme jely, a asi po dvou hodinách jsme dojely k lesům. Bylo to tam úplně opuštěné, nikde nikdo. Když jsme dojely dostatečně daleko, nařídil mi ať si vystoupím. Vzal mě za rameno a odvedl mě k nějaké malé chatce. Byla už skoro úplně rozbořená. Svázal mi ruce, a když jsem se snažila bránit, uštědřil mi hned několik ran. Pak mě posadil do kouta a vrátil se zase zpátky do svého auta. Já tam zůstala sedět, s pomyšlením na to že brzo zřejmě umřu.

CHAPTER 15

 LIAMŮV POHLED

"Kolik je hodin?" zeptal jsem se Zayna netrpělivě.

"11:35," vydechl.

"Kde je?" zasténal jsem zoufale.

"Nemám tam zajet?" dal mi ruku na rameno.

"Ne, kdyby se mnou chtěla odjet, byla by tady," řekl jsem.

"Možná... možná se sem nemá jak dostat nebo..." řekl.

"Ne, je to několik minut cesty a vím že moc dobře zná cestu sem," řekl jsem.

"Ale i tak.. mohl bych za ní ještě jít a zkusit ji přesvědčit," řekl.

"Ne," zakroutil jsem hlavou. "Nikam nechoď. Myslím že to nemá smysl. Dala dost jasně najevo že se mnou neodjede."

"Jseš si opravdu jistý?" zeptal se mě.

"J-já," vzlykl jsem. "Asi nikam neletím. Zůstanu tady s ní."

"Liame, já, myslím že by jsi tady měl vážně zůstat," řekl Niall.

"Ale... bojím se že když tady zůstanu, stejně mě od sebe bude dál odhánět. A už to dál nesnesu. Nechápu jak mě mohla takhle opusitit po včerejší noc," řekl jsem slabě.

"Liame. Ptám se tě naposledy," řekl Zayn. "Chceš abych šel ještě za ní?"

"Ne," řekl jsem.

"Dobře. Ale zkus jí alespoň zavolat," řekl Zayn.

Já váhavě vzal do ruky mobil a vytočil jsem číslo. Nikdo se ale neozýval.

"Nebere to," dal jsem ho zpátky do kapsy.

"Počkej, já to zkusím," řekl Zayn a rychle jí zavolal ale ani jemu to nezvedla. Ani podruhé. Ani potřetí.

"Takže tohle je loučení," řekl jsem se slzami v očích.

"Liame," objal mě Zayn. "Víš že právě děláš obrovskou chybu?"

"Vím, ale myslím že v této chvíli je to to nejlepší řešení. Za pár měsíců se zase vrátím. A čas v Kanadě strávím i hledáním Mariiny rodiny, možná že když se mi podaří je najít a dovézt je k Marie... možná pak uvidí jak moc ji miluju," řekl jsem.

"Tak hodně štěstí," řekl Zayn s úsměvem.

"Měj se dobře," objal mě i Niall.

"Díky," snažil jsem se usmát.

"A Zayne. Postarej se o Mariu. Prosím," řekl jsem ještě než jsem nastoupil do letadla. Pryč od Marii.

MARIIN POHLED

Rozhlédla jsem se kolem sebe. Všude kolem byl jenom nepořádek, já sama jsem seděla na něčem rozbitém. Ani nevím co to bylo. Slzy mi stékaly po tváři, a snažila se křičet o pomoc, ale nikdo se neozýval. Bylo mi jasné že je to tam úplně opuštěné. Od Richardova odjezdu mohlo ubýt už několik hodin, protože jsem viděla že se už pomalu začíná stmívat. Nakonec se mi nějak podařilo rozvázat si ruce a vstala jsem. Cítila jsem se slabá, a těžce se mi kráčelo, měla jsem bolesti, ale věděla jsem že musím utéct. Vyšla jsem ven a viděla jsem kolem sebe jenom stromy. Šla jsem dál a dál, až jsem dostala na cestu. Nevěděla jsem kudy mám jít, tak jsem šla dopředu. Musela jsem chodit celé hodiny, protože najednou nastala tma. Vlastně jsem se dost divila, že Richard stále nepřišel, ale na to jsem se snažila nemyslet. Upřímně, byla jsem tak ubolená, unavená a zesláblá, že jsem ani nedokázala pořádně myslet. Jenom se mi pořád v hlavě promítaly obrazy mé rodiny, která ted byla v obrovském nebezpečí, a Liama. Tak jsem si vyčítala že jsem nešla s ním a všechno jsem mu neřekla. Ted nejen že má rodina možná zemře mou vinou, ale ztratila jsem i Liama. Zdálo se mi že vážně chodím celé hodiny, ale pořád jsem se neblížila k žádnému městu, nikde žádný dům, žádní lidé. Pak najednou, jsem uviděla světla. Došlo mi že je to auto, ale v tu chvíli už jsem na tom byla tak, že jsem ani nestačila uhnout a auto do mě narazilo.

HARRYHO POHLED

"Panebože," vydechl jsem roztřeseně zatímco jsem co nejrychleji zabrzdil. Zrovna jsem někoho přejel, nějakou dívku, ale neviděl jsem ji, už jsem nestihl zabrzdit. Vyběhl jsem z auta, a šel jsem jí pomoct. Měla krvavou hlavu, a byla v bezvědomí. Hned jsem zavolal záchranku a snažil jsem se ji poskynout první pomoc. Ikdyž vím že v tu chvíli bych na to myslet neměl, byla strašně krásná.

***

"Pane Stylesi?" přišel ke mě doktor.

"A-ano?" vstal jsem nervozně.

"Ta slečna je mimo nebezpečí života, ale má těžké poranění hlavy. Je zde velká možnost toho, že bude mít určité poškození mozku, dost možná stálá, a zřejmě bude mít alespoň dočasnou ztrátu paměti," řekl.

"Můj bože," dal jsem si hlavu do dlaní.

"Stále ještě nevíte o koho se jedná?" zeptal se.

"Ne, jak jsem říkal, já... srazil jsem ji autem. Byla to nehoda. Vůbec nemám ponětí o koho jde," řekl jsem zoufale.

"No... snad to brzy zjistíme," řekl ještě.

"Doufám," vydechl jsem

"A... pane Stylesi?" řekl.

"Ano?" podíval jsem se na něj.

"Vypadá to že utrpěla jistá zranění ještě před nehodou. Možná byla napadena anebo týraná," hlesl.

Já jenom pokývl.

Co budu dělat? Přejel jsem neznámou dívku, kterou teď určitě někdo hledá. A já nevím co mám dělat. A ještě k tomu, kdo ví, třeba jí pořád hrozí nebezpečí. Přece jenom, co by dělala v noci sama v lese? Jistě vím jedině to že musím za to co jsem udělal převzít zodpovědnot a postarat se o ni...