ONE DIRECTION FAN FICTION

LIAMŮV POHLED

Celou dobu v práci jsme si s Mariou vyměnovali zamilované pohledy a úsměvy a já nemohl být štastnější. Cítím že ji vážně miluju. A jsem odhodlaný být s ní.

"Můžu tě dnes někam pozvat?" zeptal jsem se jí později odpoledne.

"Kam?" pousmála se.

"Na večeři," řekl jsem.

"A kde?" zeptala se.

"No... tady," zasmál jsme se lehce a ona taky. Něco se pokusím uvařit."

"Dobře, ale myslela jsem že mě někam zveš," pousmála se.

"Zvu tě přece na tu nejlepší večeři co jsi kdy jedla," řekl jsem důležitě.

"Tak dobře. V kolik?" zeptala se s lehkým smíchem.

"V 8? Zavřu dřív," řekl jsem.

"Dobře," usmála se a já ji dal pusu na tvář.

"Vy dva máte rande?" přišel ke mě Zayn.

"Jo, dnes večeř," usmál jsem se štastně.

"Tady? No, mohl jsi se vytáhnout víc?" řekl.

"Záleží hlavně na tom že budeme spolu ne? Je jedno kde," řekl jsem. "A ty mi pomůžeš s vařením, je ti to jasný?"

"Fajn," zasmál se.

"Víš, pořád tomu nemůžu uvěřit. Cítím se jako v ráji," pousmál jsem se.

MARIIN POHLED

Po tom co Liam zavřel bar, mě odvezl do bytu Nialla a Zayna. Já tam zůstala s Niallem, a on šel se Zaynem zpátky do baru aby nám připravili večeři. Upřímně, byla bych radši kdyby jsme si tu večeři dali u nich doma, protože jsem se nechtěla pořád dokola vracet na místo, kde tak trpím, ale nemohla jsem mu nic říct, a vím že mi od něj nic nehrozí.

"Takže... vy dva spolu chodíte?" zeptal se mě Niall s úsměvem.

"Nevím," sklopila jsem hlavu. "Vím jenom že chci být s ním, ikdyby jenom na pár dní."

"Proč to říkáš?" svraštil obočí.

"Jenom tak," zakroutila jsem hlavou a dala jsem mu ruku na koleno. "Už jsi něco řekl Zaynovi?"

"Ne," sklopil hlavu tentorkát on. "Myslím že na to ted ještě nemám sílu."

"Nialle, určitě ji nadeš. Jsem si tím jistá. A budete spolu štastní," usmála jsem se.

"I ty můžeš být štastná s Liamem," řekl.

'Nemůžu', řekla jsem si v duchu ale jenom jsem kývla.

"Tak, posadte se slečno," přitáhl mi Liam stoličku.

"Děkuju," sedla jsem si s úsměvem.

"Prosím, dovolte mi nabídnout vám naši dnešní specialitu," odekryl talíř. Jídlo na něm vypadalo vážně výborně.

"Děkuju vám," kývla jsem se smíchem a Liam si pak nasedl naproti mě.

"Vařil jsem to se Zaynem. Teda, spíš on vařil, a já mu pomáhal. Dobře, on všechno udělal, a já ujídal," řekl.

Já se zasmála.

"Dnešní večer pro mě vážně moc znamená," vzal mě najednou za ruku a mě se zrychlil tep.

"Pro mě.... taky," pousmála jsem se.

"Tak, pustíme se do jídla?" zeptal se.

"Dobře," usmála jsem se a začali jsme jíst.

Po večeři jsme zůstali sedět a povídali jsme si. Po nějaké chvíli se však téma zvrhlo.

"Mario, prosím na něco mi odpověz," řekl jemně.

"Na co?" zeptala jsem se.

"Odkud... odkud máš ty rány?" zeptal se zlomeně.

"Upadla jsem a o něco jsem se praštila," řekla jsem tiše

"Nelži mi prosím tě," řekl až zoufale. "Řekni mi kdo ti to udělal a přísáhám že ho zabiju."

"Ne, já říkám pravdu," řekla jsem plačtivě.

"Prosím,Mario, opravdu tě miluju," podíval se na mě.

"Ne," řekla jsem.

"Miluju tě," usmál se a políbil mě.

"Nemůžeš mě milovat," sklopila jsem hlavu.

"Proč?" svraštil obočí a pohladil mě po vlasech.

"Jestli... jestli ti na mě záleží už se mě na to nikdy neptej, ano?" řekla jsem.

"Ale... to po mě nemůžeš chtít," řekl.

"Prosím. Buď to přijmi, nebo odejdi," řekla jsem.

"Dobře," řekl nakonec. "Jenom proto že tě nechci ztratit. Ale i tak přísáhám že zjistím pravdu."

Já ale doufám že ji nikdy nezjistí, pro dobro nás obou. Vím že až se Richard vrátí, budu mu muset zlomit srdce, a zároveň i sobě.

CHAPTER 11

 LIAMŮV POHLED

Když jsem se následující ráno probudil a měl jsem Mariu ve svém náručí, byl jsem opravdu šťastný, tak jako už dlouho ne. Zamiloval jsem se do ní, a vím že i ona do mě. Rád bych ji odsud odvezl, vzal ji sebou někde daleko, třeba i za její rodinou, pokusit se je dostat do Británie. Prostě zařídit, aby cítila všechnu lásku, kterou si zaslouží.

"Mario?" přejel jsem lehce po jejím rameni. "Můžu se tě na něco zeptat?"

"Na co?" pousmála se.

"Co bys řekla na to... kdyby jsme spolu odjeli?"

"A kam?" pozvedla obočí.

"Za pár dní mám odjet do Kanady, ještě to není jisté, ale jestli tam půjdu chci tam jít s tebou," dal jsem si její hlavu do dlaní.

"Já... nemůžu odsud odejít," sklopila hlavu.

"Proč?" řekl jsem sklesle.

"Prostě nemůžu. Je mi to líto," odthla se ode mě.

"Ale... já to nechápu. Klidně to můžu odložit a ještě předtím pojedeme do Kolumbie, za tvou rodinou a zkusíme je dostat sem," řekl jsem.

Maria na chvíli ztichla a pak zakroutila hlavou. "Ne. Prosím. Nech toho ano?"

Já zůstal stát a jenom jsem kývl. Nechápal jsem to. Proč tady musí zůstat a nemůže odejít se mnou?

"Ahoj kámo, tak jak to jde?" přišel ke mě Zayn s úsměvem.

"Nic moc," sednul jsem si na ždili.

"Co se stalo?" přisedl si ke mě.

"Maria se mnou nechce odjet," řekl jsem.

"A co jsi čekal? Skoro tě nezná," zakroutil hlavou.

"Na tom nesejde. Ví co k ní cítím a já vím co ona cítí ke mě. Navíc, nabíd jsem jí pomoc kvůli její rodině ale odmítá mě. Nechápu to," vydechl jsem

"Mám si s ní zkusit promluvit? Nebo Niall? Víš že ti dva si opravdu důvěřují," zpetal se.

"Nevím jestli to pomůže, ale byl bych ti vděčný," pousmál jsem se a on mi dal ruku na rameno.

MARIIN POHLED

Zayn a Niall pozvali mě a Liama na večer k nim. Upřímně, měla jsem tak trochu obavy, co se bude dít. Teda, věděla jsem že si se Zaynem říkají všechno, a tak jsem byla přesvědčená o tom že mu řekl i o našem dnešním rozhovoru.

Přesně podle mého očekávání, mě asi po hodině Niall poprosil jestli bych s ním nešla na chvíli stranou. Trochu neochotně jsem šla. Věděla jsem jasně co bude následovat.

"Mar, co cítíš k Liamovi?" chytil mě za ruku.

"Já.... nevím," sklopila jsem hlavu.

"Opravdu?" podíval se na mě.

"Miluju ho," vzlykla jsem. "Jako ještě nikoho."

"Tak proč s ním nechceš odejít? Někam kde by jsi mohla začít odznova?" řekl.

"Já... nemůžu odsud odejít," utřela jsem si slzu.

"Proč?" svraštil obočí. "Co tě tady tak drží."
"Moje rodina," řekla jsem.

"Ale ta je v Kolumbii, a jsem si jistý že Liam se vám bude snažit pomoct," řekl.

"Ne," zakroutila hlavou. "Já... prostě nemůžu," vzlykla jsem.

Měla jsem mu chuť všechno říct, ale nedokázala jsem to.

"Nechápu to," zakroutil lehce hlavou. "Mario, proč si chceš nechat ujít šanci na to být šťastná?"

Já se v tu chvíli rozbrečela. On mě v okamžiku obejmul. Plakala jsme mu do hrudě několik minut. Pak, když jsem se zklidnila, jsem šla s ním zpátky a doufala jsem že Liam nepozná že jsem brečela.

"Tady jste," vydechl. "Už jsem se začal bát," natáhl se po mé ruce.

Já se jenom usmála.
"Počkej, ty jsi plakala?" pohladil mě po tváři.

"Ne," zakroutila jsem hlavou. "Myslím že jsme trochu nastydla. Už začíná být zima."

Liam se podíval na Nialla a ten jenom pokývnul.

"No...dobře," řekl Liam nedůvěřivě a objal mě okolo ramenou.

"Tak... pustíme si nějaký film?" zeptal se Zayn.

"Jo," řekla jsem a snažila jsem se usmívat. Liam mě pohladil po vlasech a viděla jsme na něm že mi pořád nevěří.

"Tak zlatíčko, pojdme něco vybrat," řekl Zayn Niallovi.

Pustili jsme si nějaké dva filmy, ale já jsem je skoro nevnímala. Jenom to jak mě Liam držel a jak bych s ním nejradši utekla pryč. Ale musím myslet na svou rodinu. Vím že Richard je schopný ublížit jim, možná dokonce zabít.  

CHAPTER 12

 MARIIN POHLED

Ležela jsem s Liamem v posteli a hrála jsem si jeho prsty a snažila se na chvíli všechno pustit z hlavy. Ale nešlo to.

"Mario, srdíčko, nechci na tebe tlačit ale prosím, promyslíš si to alespoň?" řekl.

"Ten... odjezd?" zeptala jsem se tiše.

"Ano," kývl. "Klidně bych zůstal tady, kvůli tobě, ale mě se zdá že se mnou vlastně ani být nechceš."

'Ne nechci, nemůžu', pomyslela jsem si. "Tak to není," řekla jsem.

"Mario, miluju tě," pohladil mě po tváři. "Moc tě miluju a chci být s tebou."

"Taky tě miluju," řekla jsem po chvíli.

"Tak mi prosím slib že si to alespoň promyslíš," pousmál se.

Jenom jsem kývla a on mě políbil na čelo a pevně objal.

Odpoledne mi zazvonil telefon. Hned jsem věděla kdo to je. Třesoucíma rukama jsem telefon zvedla.

"H-halo?" řekla jsem.

"Mario, rád tě slyším," ozval se Richardův hlas.

"Co je s nimi?" snažila jsem se znít co nejsilněji

"Jsou v pořádku, a zůstanou, pokud mě budeš poslouchat," řekl.

"Jsem tady. Nikam jsem neodešla," řekla jsem.

"Dobře. Výborně. V pátek se vracím zpátky," řekl.

"V pátek?" vyrhkla jsem. "Za čtyři dny?"

"Ano," slyšel jsem jeho úlisný úsměv. "Doufám že nezjistím nic znepokojivého až se vrátím."

"N-ne," řekla jsem.

"Fajn," řekl. "A jen abys věděla, našel jsem si pár velice věrohodných chlápků, kteří na tvou rodinku dohlédnou. Stačí jim pak kdykoliv zavolat, a udělají cokoliv jim přikážu, je to jasné?"

"A-ano," vzlykla jsem.

"Dobře," řekl ještě. "Už za čtyři dny budeš zase moje."

Já jsem se zhnuseným výrazem zavěsila a svalila se na postel, kde jsem začala brečet.

Po chvilce někdo zaťukal na dveře a hned potom se v nich objevil Liam.

"Mario," přišel hned ke mě. "Co se stalo?"

"Nic," zalhala jsem.

"Jak to že nic? Vždyť zase brečíš," hladil mě po tváři. "Prosím, lásko moje, řekni mi už pravdu."

"Nemůžu," vzlykla jsem. "Jenom mě prosím drž," objala jsem ho.

LIAMŮV POHLED

Jsem vážně zmatený. Vím že mě Maria miluje, stejně jako já ji, ale pořád mi dost nevěří aby mi řekla všechno. Už opravdu nevím co mám dělat. Nechci odjet a nechat ji tady samotnou, ale zdá se mi že dokud mi nezačne opravdu důvěřovat, tak to asi nemá smysl...

"Mario," vzal jsem si její hlavu do dlaní. "Prosím, jestli mě miluješ, řekni mi co se děje."

"Nic... se neděje," řekla.

"Ale to není pravda. Prosím řekni mi to, slibuju že ti pomůžu," řekl jsem zoufale.

"N-ne, nic to není. Prostě odjeď do Kanady a nech mě tady," vzlykla.

"Ale proč? Jestli se mnou nechceš být, řekni to rovnou," řekl jsem.

Ona mlčela, což podlé mého znamenalo že tak to není.

"Lásko," řekl jsem jemně. "Prosím."

Maria se na mě podívala a na vteřinu se mi zdálo že mi už chce říct pravdu, ale pak zase sklonila hlavu a dál mlčela. S tichým povzdechem jsem ji políbil na čelo a šel jsem za Zaynem.

ZAYNŮV POHLED

"Zayne, už vážně nevím co mám dělat," přejel jsem si po vlasech. "Niall ti nic neřekl?"

"Ne, nedokázal jsem z něj nic dostat. Jenom to že tě opravdu miluje, ale že nechce odejít," řekl.

"Jo," vydechl jsem. "Ale proč nechce odejít? Já to nechápu."

"Vážně nevím," řekl jsem. "Opradu."

"Jak se s k ní choval můj otec, když jsem tady nebyl?" zeptal jsem se.

"Nevím, tak jak na všechny. Občas trochu zakřičel, ale nikdy jsem ho neviděl že by ji nějak ublížil," zakroutil jsem hlavou. "Ikdyž bych se tomu nedivil."

"Jestli jí opravdu můj otec ublížil, přísahám že nevím co mu udělám," řekl jsem. "Když jsem viděl ty rány, co měla... musel jí to přece někdo udělat."

"Nevím, kdo jí to udělal. Vím že se okolo ní před nedávnem točil nějaký chlapík, kdo ví, možná že to byl on. Ale už asi tři týdny se tady neukázal," řekl jsem.

"Nevím co mám dělat. Připadám si vážně bezmocný," zašeptal.

"Podívej," dal jsem mu ruku na rameno. "Ještě počkej, hlavně hned neodjížděj. To by byla chyba."

"Já vím, ale nejsem si vůbec jistý jestli bez ní dokážu existovat. Zamiloval jsem se do ní na první pohled. Nemůžu ji jenom tak dostat ze svého srdce, musí být přece nějaký způsob jak ji přesvědčit, ale nevím jak. Vím jenom že chci být s ní, ale pokud to takhle bude napořád, nevím jestli to snesu."