ONE DIRECTION FAN FICTION

MARIIN POHLED

Po tom co jsme uklidila, vytřela podlahu, utřela stoly... prostě jsem udělala všechno co jsem měla, jsem se vydala do malého pokojíku nahoře, kterým jsem měla nazývat domovem, směšné. Byla to malá místnost s postelí a skříní. Jediná věc která mi mohla opravdový domov připomínat byla fotka kterou jsem měla pověšenou na zdi. Byla jsem na ní já, máma, táta a moji čtyři sourozenci. Dva kluci a dvě holky. Všichni byli mladší než já a všechny jsem je milovala. Když jsem před 3 lety odešla z Kolumbie, nejmladšímu Pablitovi bylo sotva pět. Musel už být tak velký. Každou, každičkou noc jsem probrečela. A každou noc jsem se modlila aby nepřišel nahoru. Aby zase nepřišel a nenutil mě k tomu, co se mi příčilo. Aby zase nepřišel Richard Payne a opět mě neznásilnil...

LIAMŮV POHLED

Hned po příjezdu z Austrálie, kde jsem strávil poslední dva roky, jsem zašel za Zaynem, mým nejlepším kamarádem. Žil kousek od baru, který vlastnil můj otec, na shledání s ním jsem se ale zrovna netěšil. Ale Zayn mi vážně chyběl. Psali jsme si, volali... ale vážně jsem ho už toužil vidět a pořádně obejmout. Když jsem zazvonil a otevřel mi, musel jsem se štěstím začít smát. Vážně mi tak scházel a už jsem byl konečně u něj.

"Zayne," objal jsem ho rychle.

"Liame," zasmál se. "Strašně jsi mi chyběl."

"Ty mě taky," řekl jsem.

"Pojď dál," řekl.

"Díky," vzal jsem si do rukou kufry a položil je za dveře.

"Oh, tohle je Niall," přešel k blonďatému klukovi s úsměvem na tváři. "Můj přítel."

"Konečně tě poznávám," potřásl jsem si s ním rukou a krátce jsem ho objal. "Pokaždé když jsme si za poslední rok volali, alespoň jednou zmínil tvoje jméno."

"Vážně?" podíval se na Zayna se smíchem.

"No, musel přece vědět jak moc tě miluju," pohladil ho po vlasech a věnoval mu polibek.

"Dobře, dobře," řekl jsem. "Tohle by jste si mohli nechat až budete sami ne?"

"Promiň brácho," dal mi Zayn ruku okolo ramen. "Jsem vážně hrozně rád že jsi tady. Připadá mi to jako věčnost co jsme spolu byli naposled."

"Jo," kývnul jsem. "Bohužel, moje setkání s otcem asi nebude tak vřelé..."

"Jo," usmál se. "Připrav se na to že je to ještě větší idiot a tyran než předtím."

"To ještě jde?" zasmál jsem se lehce.

Taky se zasmál. "No... ale dnes můžeš přespat tady, jestli chceš."

"Rád, jestli vám to nevadí," podíval jsem se na Nialla.

"Určitě ne," usmál se.

"No, ale laskavě se kroťte. Nemíním poslouchat vrzání postele co naráží do zdi," zasmál jsem se.

Všimnul jsem si Niallova pohledu, jakoby smutku. Nevím, každopádně, Zayn ho pohladil po zádech a pak mi přenesl kufry do obýváku.

"Tak, tady budeš dnes spát," ukázal na gauč.

"Vypadá docela pohodlně," šáhl jsem na něj.

"A spí se na něm božsky. Uvidíš," zasmál se

"Sakra, tak jsi mi chyběl," objal jsem ho znovu. Opravdu mi chyběl. Byli jsme nerozluční. Už od našich šesti let.

"Já už půjdu spát. Vy si ještě povídejte," řekl Niall po nějaké době.

"Dobře lásko. Sladké sny," políbil ho Zayn na tvář.

"Dobrou," usmál se.

"Dobrou noc," taky jsem se usmál.

"Tvůj přítel je vážně milý," řekl jsem když za ním zavřely dveře.

"Jo, to je," usmál se Zayn jemně. Byl jsem rád že je šťastný.

"Jak dlouho jste už vlastně spolu?" zeptal jsem se.

"Minulý týden to byl rok," řekl.

"Páni," vydechl jsem. "A pořád vám to klape že?"

"Jo, miluju ho nejvíc na světě. Je to moje zlatíčko, ale... je tu jedna věc," ztišil hlas.

"Co?" zeptal jsem se.

"No... jsme spolu sice už rok... ale ještě jsme nedělali... ty víš co," zašpetal.

"Vážně?" řekl jsem ohromeně. "Proč?"

"Niall říká že není připravený, a já na něj nechci spěchat," řekl jsem.

"No, dobře. Ale není to trochu divné?" zeptal jsem se.

"Víš, já nevím čím to vlastně já. Když se ho zeptám, znervozní a řekne že na to prostě ješě není připravený. Myslím si že buď ještě s nikým nebyl, nebo se mu něco stalo a proto nemůže..." řekl.

"A on ti vážně ani nic nenaznačil?" zeptal jsem.

"Ne, ale... už se o tom nebavme ano?" řekl.

"Dobře," usmál jsem se.

"Radši mi řekni co jsi všechno zažil na tvé cestě," pousmál se.

"Vždyť všechno víš," řekl jsem. "Poslední hodinu a půl jsi mě vyslýchal ne? Ty mi řekni jaké to tady bylo? Jak si vede bar?"

"Prosperuje,celkem. Tvůj otec je pořád stejný, ale to jsi asi čekal. A... myslím že jedna věc by tě mohla zajímat," řekl.
"Jaká?" zeptal jsem se.

"Už jsem ti říkal o Marii, té holce která před rokem začala pracovat v baru," řekl.

"Jo," kývnul jsem.

"No... myslím že se ti bude vážně líbit. Je milá, hodná, trochu tichá ale zato opravdu krásná," řekl.

"No dobře," zasmál jsem se lehce. "Zítra až půjdu do baru, určitě se po ní podívám."

CHAPTER 2

LIAMŮV POHLED

Hned ráno, po tom co jsem vstal jsem šel do domů mého otce, který je jenom kousek od baru.

"Ahoj," řekl jsem když mi otevřel.

"Co tady děláš?" zeptal se.

"Jsem zpátky. Vždyť Zayn ti řekl že přijedu ne?" zeptal jsem se nechápavě.

"Jo, asi jo," řekl. "Tak pojď dál."

"Díky," zamumlal jsem.

"Na co ty kufry?" svraštil obočí..

"Myslel jsem že tohle je pořád i můj dům," řekl jsem.

"Najednou," vydechl.

"Hele, tati," řekl jsem s falešným úsměvem. "Vím že jsme si nikdy nebyli blízcí, ale myslel jsem že když jsme se neviděli celé dva roky, projevíš alespoň trochu emocí, třeba objetí, nebo alespoň poplácání po zádech," řekl jsem.

"Víš že na tohle já nejsem," řekl hrubě.

"Jo," sklonil jsem hlavu. "Vím."

"Takže jsi se vrátil už nadobro?" zeptal se.

"Nevím. Chci tady zůstat nějakou dobu, ale plánuju další cestu. Rád bych se podíval do Kanady, rád bych navšívil Louiho, už dlouho jsem ho neviděl," řekl jsem.

"Hm," kývl. "Předpokládám že když jsi tady, pomůžeš mi alespoň s barem."

"Jo, budu se ti snažit pomoct co bude v mých silách," pousmál jsem se.

"Fajn. Můžeš si vzít kufry nahoru," řekl a odešel do kuchyně.

"Skvělý,"vzdychl jsem a odebral jsem se nahoru.

Můj pokoj se zdál naproto nedotčený. Všude jsem viděl prach a byl tam hrozný vzduch. Musel jsem otevřít okno. Páni, asi jsem mu fakt chyběl, pomyslel jsem si sarkasticky. Položil jsem kufry na zem a padl jsem na postel. Vážně nerad jsem tam zůstával, ale tak nějak jsem chtěl dát našemu vztahu s otcem ještě jednu šanci, s nadějí že by jsme se třeba konečně mohli trochu sblížit.

ZAYNŮV POHLED

"Mario, za chvíli otvíráme," zavolal jsem na ni.

Po chvíli sešla dolů.

"Sluší ti to," usmál jsem se na ni. Měla na sobě modré šaty, které ji vážně skvěle pasovaly. Byla vážně strašně hezká, a to říkám i když jsem gay.

"Díky," řekla jemně.

"Za chvíli přijde Liam, Richardův syn," řekl jsem.
Viděl jsem že jí to nějak znepokojilo.

"Děje se něco?" zeptal jsem se jí.

"Ne, nic," zakroutila hlavou. "Jdu dozadu, zkontrolovat jestli je tam uklizeno."

"Neboj se. Nemusí to tady být pořád dokonalé. Vždyť tady stejně chodí pořád ti samí lidi, kteří si dají nějaké pití, pár hodin posedí a pak zas jdou. Určitě sem nechodí kvůli výzdobě, ani čistotě," řekl jsem.

"I tak radši jdu," pousmála se.

MARIIN POHLED

Syn? Bude tady i jeho syn? Teda, vzpomínám si že mi Zayn něco říkal, ale asi jsem ho zrovna nevnímala. Zayn mi o něm vyprávěl, prý je to jeho nejlepší kamarád, a věděla jsem že při tom jaký je Zayn dobrý člověk, ani on nemůže být zlý, ale přece jenom, co když bude jako jeho otec? Co když i on mi bude jenom ubližovat?

Asi třičet minut po tom co jsem začala vzadu uklízet, tak aby byl Richard spokojený, jsem zaslechla hlasy a smích. Snažila jsem se to ignorovat a dál jsem se věnovala svojí práci. Potom ale přišel Zayn.

"Mario, pojď prosím. Chci tě seznámit s Liamem," usmál se.

"Mám teď práci," řekla jsem nervozně.

"No tak pojď," vzal se smíchem moji ruku.

Já s ním neochotně, se sklopenou hlavou šla.

"Tak... Liame, tohle je Maria," řekl Zayn.

Podívala jsem se na něj, a páni. Vůbec se nepodobal Richardovi. Teda alespoň vzhledově. Byl středně vysoký, hnědovlasý, s kaštanovýma očima a přívětivým úsměvem. Opravdu byl hezký. O tom není pochyb.

"A-ahoj, jsem Liam," podal mi ruku.

"Maria," řekla jsem.

"Rád tě poznávám," pustil mě po chvíli.

Já jenom kývla.

"Jsi z Mexika?" zeptal se mě.

"Z Kolumbie," řekla jsem.

"Oh, jo. Jasně, Zayn mi to říkal, promiň," zasmál se lehce.

"To nic," řekla jsem tiše a vrátila jsem se zpátky dozadu.

Skutečně se mi zdá jiný, opravdu. V jeho očích jsem neviděla ani špetku té zloby co vidím v každém Richardově pohledu... Ale i tak, je to jeho syn a chci se od něj držet dál...

CHAPTER 3

LIAMŮV POHLED

"Páni," vydechl jsem zatímco jsem pil nějaké pití co mi dal Zayn. "Je vážně krásná."

"Jo," kývnul se smíchem. "Věděl jsem že se ti bude líbit."

"Tahle holka se musí líbit snad každému klukovi. Vždyť je.. dokonalá," znovu jsem se napil.

"Ale radši si nedělej moc velké naděje," řekl.

"Proč ne?" podíval jsem se na něj.

"Ona si cizí chlapy nepouští k tělu. Věř mi, kdybych nebyl gay, sotva by se mnou promluvila," řekl.

"Jak to?" svraštil jsem obočí.

"Nevím. Myslím že možná zažila nějakou nešťastnou lásku nebo tak. A nebo prostě nevěří lidem tady. Přece jenom, není to tak dlouho co sem přišla," řekl.

"Jo," kývnul jsem. "Ale já se nenechám odradit. Zkusím si ji získat."

"No, tak fajn. Ale radši počítej se zklamáním kamaráde, minule když ji balil jeden zákazník, vrazila mu takovou facku, až spadl přímo na stůl," zasmál se.

"Oh, takže bych si měl dát pozor," taky jsem se zasmál.

"No, a kdy vlastně nastupuješ. Pomůžeš mi za barem ne?" zeptal se. "Jsem tady jenom já."

"No jo. Jsi jediný barman a číšník v jednom," řekl jsem.

"Maria hlavně chystá jídla, a pomáhá mi když je tady moc zákazníků. Ale to nebývá moc často. No, podívej se sám," řekl.

"Jo," porozhlédl jsem se. V baru byli jenom čtyři lidi. Ale pokud si objednávali a platili, tak pořád lepší než nic.

"Měl bych začít zítra," znova jsem se napil.

"A jseš si jistý že chceš bydlet ve vašem domě? Víš že kdybys chtěl, mohl být nějakou dobu zůstat u nás," řekl.

"Díky, ale ta jedna noc na gauči mi stačila," zasmál jsem se. "Navíc... chtěl bych se s ním zkusit trochu sblížit, ještě alespoň jednou," řekl jsem.

"Fajn," dal mi ruku na rameno. "A teď mě omluv, mává na mě netrpělivý zákazník.
"Tak běž," usmál jsem se.

MARIIN POHLED

Po tom co všichni odešli, i Zayn, jsem jako obvykle začala utírat stoly a podlahu. Všechno muselo být perfektní, a musela jsem to stihout dřív než přijde Richard.

Najednou jsem ale uslyšela kroky. Se strachem jsem se otočila. Byl to Liam.

"Doufám že jsem tě nevyděsil," udělal pár kroků ke mě.

"N-ne," ustoupila jsem a vzala jsem do ruky hadru.

"To každý večer tak horlivě uklízíš?" pousmál se.

"Ano," řekla jsem tiše a klekla jsem si na podlahu a začala jsem utírat místa která vypadala špinavě.

"Hele," kleklnul si taky. "Vždyť se podlaha jenom leskne. Nemusíš to dělat."

"Ale musím," řekla jsem.

"Proč?" svraštil obočí. "Neříkej mi že otec kontoluje každý milimetr, pořídil si i lupu?" zasmál se lehce.

Já jsem jenom polkla a dál jsem drhla podlahu, hlavně proto abych se na něj nemusela dívat.

"No... byl bych rád kdybys věděla že já nejsem jako můj otec. My dva jsme jako z jiných planet," zasmál se lehce.

Já stále nic neříkala.

"Zayn mi říkal že máš čtyři sourozence," řekl. "A že celá tvoje rodina zůstala v Kolumbii."

"Ano," řekla jsem tiše.

"Proč nejsou tady s tebou?" zeptal se.

"Nemají dost peněz na letenky ani na níc jiného. Žijí v hodně špatných podmínkách. A můj otec je navíc imobilní. Před několika lety mu museli amputovat nohu. Máma se stará o moje sourozence jak se jenom dá a já jim posílám svou výplatu, aby se dokázali uživit, až budu mít dost peněz, nějak je dostanu sem do Anglie, ale nevím jak to mám udělat," řekla jsem. Až mě překvaplilo že jsem mu to řekla, když jsem ho ani neznala, a ani jsem mu nedůvěřovala.

"Páni. To mě... mrzí," natáhnul se aby mi dal ruku na rameno, ale já se odtáhla.

"Díky," vstala jsem pomalu.

"Kdyby jsi potřebovala mou pomoc, jakoukoliv, řekni," podíval se na mě soucitně.

"Ne, ale i tak děkuju," řekla jsem slabě.

Liam se zhluboka nadechl. "Mario," začal ale přerušilo ho otevření dveří.

"Liame, co ty tady děláš?" řekl Richard.

Rozbušilo se mi srdce a cítila jsem že se mi do očí derou slzy, tak jako pokaždé když ho vidím.

"Jenom jsem si povídal s Mariou," řekl. "Proč?"

"Jdi okamžitě domů," ukázal směrem ke dveřím.
"A proč jako?" zeptal se Liam podrážděně.

"Protože tady musím ještě něco zkontrolovat a taky něco říct Marii," řekl.

"A proč tady nemůžu zůstat?" skřížil si ruce na prsou.

"Neodporuj mi, a jdi domů," řekl Richard naštvaně a začal ho tahat ven.

"Fajn." řekl Liam a bouchl za sebou dveřmi.

Richard pak obrátil svůj zrak na mě, a každým centimetrem byl u mě blíž, tím větší jsem měla strach.

"Takže," chytil mě jemně za bradu. "Už jsi se seznámila s mým synem?"

"A-a-ano," řekla jsem rozechvěle.

"Tak pojď sem," vzal mě hrubě za ruku a pak mě odtáhl nahoru do mého pokje.

"Pr-rosím nechte mě," začala jsem brečet, ale on mě jenom s úsměvem povalil na postel.

"Ať tě... ani nenapadne si s ním něco začínat, rozumíš mi? Uvidím jeden pohled, jeden dotek, a hned ti ukážu komu patříš, je to jasné?" řekl chladně.

Já jenom vzlykla.

"Tak je to jasné?" vzal mě s křikem za vlasy.

"Ano," řekla jsem zoufale.

"Fajn," pohladil mě po tváři a začal se vyslékat. "Jsi jenom moje. Rozumíš, jenom moje."

Už jsem se ani neměla sílu bránit. Bylo to už tolikrát, že jsem nevěřila, že to vlastně někdy přestane. Nejhorší je že na začátku mi sliboval že mě zaměstná a pomůže mi abych mohla přivést svou rodinu do Británie, ale brzo se ukázal v pravém světle. Začal mě bít, znásilňovat, ponižovat, vyhrožovat, vyhrožoval mi že zabije mě, že zařídí aby i moje rodina trpěla. A já to všechno snášela, jenom proto že jsem prostě myslela že to jiné nebude. Že už nikdy nebudu šťastná.