ONE DIRECTION FAN FICTION

Miluju tě. Jenom tyhle slova potřeboval slyšet. Copak to bylo tak těžké?

Mladý muž s kaštanovými vlasy se opíral o strom, ze kterého na něj padaly drobné kapičky deště. Slyšel hřmění ale bylo mu to jedno. Jenom dál tiskl už skoro prázdnou láhev, ze které pomalu upíjel. Jeho dřív jasné oči plné života teď zněly prázdnotou. Zasloužil si to? Zasloužil si všechno co se mu stalo? Možná že ano. Možná že si za to mohl sám. Možná neměl být tak důvěřivý, tak naivní. Kéž by tak nepotkal toho kluka. Toho kluka s havraními vlasy a urhrančivým pohledem. Třeba by se nic z toho nestalo. Třeba by teď byl štastný. Ale... on přece byl štastný. Zamiloval se. Myslel si že když se mu zachce, může i létat. Když ho uviděl, když uviděl toho, do koho byl až po uši zblázněný, rozbušilo se mu srdce. Cítil se s ním tak dokonale. Jakoby by existovali jenom oni dva. Jakoby celý svět byl jenom jakási kulisa. Nikdy nevěřil že se to může stát. Že potká někoho, s kterým bude toužit být po zbytek svého života, bez kterého si ho nebude moct představit. Vždyť byli tak šťastní. Kde se to pokazilo? Proč se mu muselo srdce zlomit na milion kousků? Nechtěl nic víc, jenom milovat a být milován. Povzdechl si. Tolik se mu toho honilo hlavou. Tolik vzpomínek. Tolik polibků, tolik radostných objetí, tolik vášnivých nocí, tolik slz, tolik bolesti. Přece musí existovat nějaké řešení. Musí. A on ho zřejmě našel. Ještě jednou se napil a vzal provaz který sem před nějakou dobu přinesl. Pověsil ho na silnou větev. Takovou, která se jenom tak nezlomí, alespoň podle něj. Vytáhl z kapsy mobil a ještě jednou se rozhodl podívat se na něj. Na toho, koho nejvíc miloval a taky nejvíc nenáviděl. Přejel po jeho tváři, pousmál se nad jeho pestrobarevným svetrem, který tak rád nosil. Hodil mobil do trávy a přisunul pod strom bednu. Ještě jednou se zhluboka nadechl a třesoucíma rukama si obmotal smičku okolo krku. Dlouho čekal než pustil nohy z bedny. V koutku duše doufal že se objeví. Že se vrátí čas a zase budou spolu. Najednou... větev pod ním praskla a on se skácel k zemi. Udeřil se do hlavy a pomalu ztrácel vědomí. Ruce měl ponořené v mokré trávě a jeho tvář oslňoval obří měsíc. Znenadání uslyšel přijíždět auto. Podíval se směrem k němu ale skoro nic neviděl. Jeho víčka těžkly a zdálo se mu že usíná. Ještě předtím ale uslyšel dobře známý hlas. Jeho hlas. Ucítil jak mu sundává smičku z krku, jak ho objímá, jak ho bere do náruče, jak mu zoufale opakuje že to bude dobré. Že se omlouvá. Že ho miluje. A možná že tyhle dvě slova, miluju tě, potřeboval slyšet. Možná že tyhle dvě slova se stanou důvodem žít.