ONE DIRECTION FAN FICTION

"Takže... ještě pořád jste nezjistili odkud Zayn je?" povzdechl jsem si když jsem volal s komisařem.

"Bohužel, není to jednoduché. Ti co žili v domě kde se Zayn nacházel mají podle záznamů dva syny a dceru. Oba synové mají víc než 24."

"No jasně, vždyt ho taky unesli. Asi s ním zrovna neobíhaly úřady," řekl jsem podrážděně.

"Dělám co je v našich silách. Bylo by dobré kdyby nám Zayn řekl víc. Známe sice příjmení jeho rodičů, ale jsou to naneštěstí tak běžná jména, že ani to nám příliš nepomohlo. Ale myslím že se pomalu blížíme. Během pár dní určitě budeme vědět víc."
"A po těch parchantech nejsou ani stopy?" zeptal jsem se.

"Bohužel ne. Ale děláme všechno pro to aby jsme je našli," řekl.

"Dobře,"vydechl jsem. "Hlavně dál hledejte. Já se postarám o Zayna."

"To vám slibuju," řekl. "Je úžasné jak jste se Zaynem pokročil. Myslel jsem že to bude chtít měsíce."

"No... a bylo to jen pár dní," zasmál jsem se lehce. "Ne... Zayn umí velmi dobře anglicky, akorát je na tom hůř se psaním, a mluví zatím jenom se mnou, dovolí jenom mě abych se ho dotknul, ale může být v jedné místnsoti i s někým jiným a dokonce se usmívá... Vážně mám radost že je to tak."

"To já taky," řekl. "Už musím končit. Ale zítra se vám ozvu"

"Dobře," kývl jsem. "Děkuji vám. Nashledanou."

"Zee, to je krásné," usmál jsem se když jsem uviděl kresbu co nakreslil.

"Pr-pro tebe," podal mi ji nesměle.

"Vážně?" vzal jsem si ji do ruky.

Zayn kývl.

"Děkuju," políbil jsem ho na tvář. "Je to vážně nádherné," pohladil jsem ho po vlasech.

"M-můžu tě obe-obejmout," zeptal se.

"Jasně," sám jsem se natáhl k objetí.

Bože, bylo to tak silné, tak vřelé objetí. Byl pořád ještě slabý, ale cítil jsem z něj takovou sílu. A lásku. Byl taksladký, nevinný, a milující, obracel se mi žaludek při pomyšlení že někomu tak úžasnému se mohlo tak ubližovat...

"Miláčku? Můžu s tebou na chvilku mluvit," vzala si mě máma stranou.

"Jasně," usmál jsem se. "Hned se vrátím," podíval jsem se na Zayna.

"Pojdme sem," zavedla mě máma do kuchyně.

"Tak co se děje mami?" složil jsem si ruce na prsou.
"Víš... já mám Zayna ráda. To víš. Je tady jenom něco přes týden ale už ted ho vážně zbožnuju. Je to skoro jakobych měla dalšího syna. Ani mi nevadí že mluví jenom s tebou, že se ho nemůžu ani dotknout, ale myslím že... že jsi na něj až moc navázaný."
"Co tím myslíš?" svraštil jsem obočí.
"Vím že tě Zayn potřebuje a já vím že ty mu pomůžeš, už jsi mu pomohl, ale zdá se mi že k němu cítíš něco... něco co by jsi asi neměl," řekla opatrně.

"Mami," povzdechl jsem si."

"Ne," dala mi ruce na ramena. "Nechci znít že bych tě za něco kárala. To rozhodně ne. Ale měl by jsi uvědomit že tyhle city jsou zřejmě jednostrané, teda... vypadá to že tě má opravdu rád, ale kdo ví co se mu honí v hlavě. Nevíme co si musel prožít. A nevím jestli si to uvědomuješ, ale až najdou jeho rodinu, třeba odsud odjede. Na to si pomyslel?"
"Ne, nad tím jsem... ani moc neuvažoval," sklonil jsem hlavu.

"Liame," vydechla.

"Mami, já jenom vím že ho mám moc rád. Já... já myslím že ho miluju. Opravdu," řekl jsem.

"Zlatíčko," objala mě dlouze. "Co by jsi dělal... kdyby ti on tvoje city opětoval?"

"Byl bych nejštastnější člověk na světě," usmál jsem se.

"Tak půjdeme spát?" zeptal jsem se Zayna, který jenom s úsměvem kývl. Odešli jsme teda do mého pokoje, a jako vždycky jsem dal Zaynovi oblečení a šel do sprchy. Když jsem přišel zpátky do ložnice, po tom co jsem si sám dal sprchu, jsem čekal až Zayn vyjde, ale pořád nešel. Začal jsem mít obavy, tak jsem zaklepal na dveře.

"Zee, je všechno v pořádku?" zeptal jsem se.

"Ne," řekl tiše

"Co se děje? Mám jít dovnit?" vzal jsem za kliku.

"Ne," řekl o něco hlasitěji:

"Tak co děje?" zeptal jsem se zmateně.

"Tričko, krátké rukávy," řekl.

"Jo já vím, ale je tady docela teplo. Jenom pojd," řekl jsem.

Po chvíli jsem slyšel jak jde ke dveřím, tak jsem ustoupil.
"Zlatíčko," vydechl jsem. "Vždyť se nemáš za co stydět."
"Jsem... od-porný," vzlkl.

"Tohle už nikdy neříkej," vzal jsem jemně jeho tvář do svých dlaní. "Jsi ten nejkrásnější kluk co jsem kdy viděl."

V tu chvíli jsem měl hroznou chuť ho políbit ale radši jsem ho jenom chytil za ruku. Na jeho rukách byli různé rány, a modřiny. Ale to časem zmizí. Navíc, pro mě byl i tak nádherný.

"Ne," zakroutil hlavou

"No tak," usmál jsem se. "Pojd si lehnout. Musíš se dobře vyspat."
Zayn mě pak tiše následoval do postele. Když jsem zhasnul světlo, odvrátil se ode mě a otočil se na bok. To mě trochu mrzelo. Ale nechtěl jsem ho na silu objímat, aby si to nevyložil špatně. Už jsem pomalu začal usínat, když jsem uslyšel že pláče.

"Zee," dotkl jsem se ho. "Neplakej, prosím tě."

On jenom dál brečel. Lámalo mi to srdce.

"No tak pojď ke mě," vzal jsem ho do náručí. "Neboj se. Všechno bude dobré. Miluju tě."