Once In A Lifetime (PART 5)
"Komisaři," zavolal jsem hned jak mi to Zayn řekl. "Už vím jeho celé jméno. Zayn Javaad Malik."
"To je skvělé," slyšel jsem v jeho hlase úsměv. "Ted máme vážně větší šanci na to zjistit víc."
"Já vím," pokývl jsem. "Zayn už začal mluvit. Teda, moc toho pořád neřekne, ale u mluví."
"To je výborné," řekl. "Myslím že být u vás mu opravdu přišpívá.
"Doufám," řekl jsem. "Vážně věřím že to spolu zvládneme."
"Tak jak vám to jde?" přišel jsem do obýváku, kde byli Zayn spolu s Louim, který pracoval na jeho angličině, zatím alespon té psané. Protože mluvil zatím jenom se mnou. Myslím že jenom mě z nějakého důvodu věřil.
"No... snažíme se," pousmál se Louis.
"Zee, no tak. Mluv," pohladil jsem ho po vlasech.
On s lehkým úsměvem kývl.
"Dobře," sedl jsem si vedle něj. "Zkus tohle přečíst," podal jsem mu knihu. "Cokoliv co dokážeš přečíst."
Zayn se zhluboka nadechl a začal číst. "V-všechn-no s-se tu změ-změ-nilo, do-dok-kon-nce i vz-zduch b-byl ji-jiný."
"Výborně zlatíčko," stiskl jsem jeho ruku a on se na mě podíval těma jeho nádhernýma očima.
"Ehm," zakašlal Louis po chvíli. "Vidím že vám dvou to jde. Asi by jsi měl být s ním ty."
"Ne, to je dobrý. Nejlepší bude asi když ho budeš učit ty, a já když budeš v práci, když budu někam muset já, tak poprosím mámu," řekl jsem.
"Liame, můžeme si na chvilku promluvit?" vstal najednou.
"Jasně," vstal taky. "Počkej tady. Hned se vrátím," řekl ještě Zaynovi a ten kývl.
"Co je?" složil jsem si ruce na prosu.
"Podívej. Je skvělé jak rychle Zayn začal mluvit, ale myslím že je to tebou. Jenom tobě se dokáže otevřít, jenom tebe nechá at se tě dotkne, bez toho aby ucukl, myslím že jenom s tebou dokáže spolupracovat," řekl.
"Myslíš?" svraštil jsem obočí. "Ale ne. Určitě se to časem zlepší."
"Snad," vydechl. "Ale jetli chceš aby se dal do kupy co nejdřív, musíš být u něj hlavně ty. Vypadá to že tobě věří, a že tě začíná mít opravdu rád."
"I já ho mám rád," usmál jsem se. "Mám ho hrozně rád."
"Já taky," pokývl. "Ale myslím že u tebe už je to spíš láska. Ne?"
"Hele, Louis, známe se sotva pár dní," řekl jsem.
"Jo, a během těch jsi mu zachránil život, přiměl si ho mluvit, a jako jediný se ho můžeš dotknout, pohladit ho, obejmout... během těch pár dní jste dokázali hodně."
"Fajn, už pojde za ním jo?" dal jsem mu ruku na rameno.
"Dobře," pokývl a vrátili jsme se zpátky za Zaynem, který zrovna potichu četl.
Pohladil jsem ho po vlasech a on se na mě krátce usmál. Jeho úsměv bylo jako slunce. Moje slunce.
Toho dne jsem přišel na to že Zayn rozumí anglicky, i dobře mluví, ale neumí skoro vůbec psát. No, alespon jsme to měli o něco ulehčené. Obtíž byla v tom že nemluvil když jsme tam nebyl já, a pořád nikomu nedovoli se k němu příliš přiblížit. Taky jsem si všimnul že nechce ukázat své tělo. Teda, jo. Určitě byl stydlivý, ale spíš se bál ukázat svoj rány které mu pokrývali jeho tělo. I Přes všechny ty rány, jsem ale myslel že byl opravdu nádherný...
"Spát?" řekl Zayn tiše když nastal večer.
"Jo, jdi se vyspat," dotknul jsem se lehce jeho ruky.
On zůstal stát na místě a po chvíli váhaní řekl ještě tišeji. "Půj-půjdeš se... mn-nou?
"Jasně," řekl jsem jako samozřejmost. "Pojd," položil jsem na chvilku ruku na jeho záda a šli jsme společně nahoru do mého pokoje. "Chceš si dát sprchu?" zeptal jsem se.
Zayn jenom kývl a já mu podal nějaké oblečení.
"Dě-kuju," pousmál se jemně.
"Není vůbec zač," taky jsem se usmál a sám jsem se šel osprchovat do společné koupelny na chodbě.
Když jsem přišel zpátky, Zayn už seděl na posteli. Přišel jsem polonahý, a nemohl jsem si nevšimnou Zaynova pohledu, a následného odvráceného zraku. Přišlo mi že možná i trošku začervneal, vážně byl strašně rozkošný. S lehkým úsměvem jsem si dal triko a lehnul jsem si vedle něj.
"Můžu zhastnout?" zeptal jsem se.
Zayn kývl a já teda zhasl lampu.
"O-obejm-meš mě?" zeptal se najednou.
Já polkl a srdce mi div nevyskočilo z hrudě.
"Jo, jasně," pousnul jsem se blíž k němu. "Pojd ke mě."
Zayn se teda pomalu, pořád ještě nejistě položil hlavu na mou hrud.
"Spinkej," snažil jsem se nabrat dormální dech. Byl při mě tak blízko. Bože, cítil jsem že snad exploduju. Každou minutou moje náklonost vůči němu rostla. Ale věděl jsem že si nemůžu dovolitpokusit se ho políbit, nebo tak něco. V tu chvíli mi stačilo že jsem věděl že je v bezpečí, že začal mluvit, že se ho můžu dotknout.
"N-našel... j-jsi r-rodinu?" podíval se na mě.
"Zatím ne, ale najdu ji. Slibuju," políbil jsem ho do vlasů.
S tím si z hluboka vydechl, a po chvilce usnul.
Byl jsem odhodlaný najít nejen jeho rodinu, která ted byla bůhví kde, ale taky ty hajzly co mu to udělaly. Kdybych je našel, a stáli přede mnou, netušil jsem co bych jim byl vlastně schopný udělat. Ale všechny ty nenávistné mysšlenky se rozplynuly při každém Zaynově úsměvu, při každém jeho slově. Na začátku jsem ani nedoufal že už za pár dní budu mít se Zaynem takový vztah. Sice nás čekala ještě dlouhá cesta, ale věřil jsem že spolu to zvládneme.