Once In A Lifetime (PART 4)
"Tak, Zayne... tohle je tvůj nový domov, alesponň prozatím," řekl jsem s úsměvem když jsme Zayna přivezli k nám domů.
On se začal rozhlížet po domě a měl nervozně sepnuté ruce.
"Ahoj Zayne," přišla máma z kuchyně. "Máš hlad zlatíčko?" zeptala se ho. "Udělala jsem dobrý oběd."
Zayn jenom pokývl.
"Skvělé," pokusila se ho pohladit, ale on opět uhnul. Máma pak s tak trochu nervozním úsměvem šla do kuchyně
"Ehm, Loui, prosím tě, jdi mámě pomoct prostřít," řekl jsem.
"Dobře," dal mi ruku na rameno a odešel za mámou.
"Tak, Zayne, chceš vidět svůj pokoj?" podíval jsem se na něj.
On nic neřekl.
"Pojď se mnou, ano?" dotknul jsem se něžně jeho ruky. Neuhnul. Myslím že mě jedinému dovolil alespoň nějaký kontakt. Byl jsem vážně rád i za to.
"Takže, tady budeš spát," ukázal jsem na postel v pokoji. "Líbí se ti tady?"
Zayn jemně kývl.
"Dobře," usmál jsem se. "Víš... stáhl jsem si jednu překladovou aplikaci... pomůže nám to líp komunikovat. Chceš si to zkusit?" podal jsem mu do ruky mobil.
Zayn se na něj zmateně díval a vypadalo to že neví co s tím. Došlo mi že asi nikdy mobil neměl, kdo ví jestli ho vůbec viděl, nebo držel v ruce.
"No, to nic," vzal jsem mu zase pomalu z ruky. "Na to bude ještě spousta času. Teďse pojďme najíst dobře? Určitě máš hlad."
Zayn nic neřekl, jenom mě následoval zase ven z pokoje.
Po obědě mi volal komisař, aby se zeptal jak se má Zayn, ale k mému zklamání mi neřekl žádné nové informace. I když, svým způsobem jsem byl i rád, protože alespoň jsem mohl mít Zayna u sebe. Chtěl jsem mu opravdu pomoct, poznat ho... dát mu lásku, kterou si zasloužil. Potom mi volali i Harry a Niall. Docela jsem se sblížili, a řekli jsme si že se určitě často uvidíme. Louis se taky snažil ze všech sil nám pomoct, dokonce jsme plánovali že by Zaynovi mohl pomoct s angličitnou. Zdálo se že rozumí slušně, ale s mluvením a psaním to asi bude horší.
"Zayne, už chceš jít spát?" usmál jsem se na něj jemně.
On nesměle kývl.
"Tak dobře, půjdu s tebou, a dám ti něco na převlečení," řekl jsem.
Podal jsem mu nějaké svoje oblečení a podal jsem mu je. Poznal jsem že se stydí převlékat se přede mnou, tak jsem vyšel ze dveří. Když jsem se o chvílil později vrátil, už byl oblečený... a ležel na zemi.
"Zayne, proč tam ležíš?" zeptal jsem se jemně.
On jenom sklopil zrak.
"Prosím, vstaň z té země ano? Lehni si do postele. Já si klidně lehnu na zem, jestli mě u sebe nechceš. Nebo si lehnu dole na gauč," řekl jsem.
Zayn v tu chvíli zakroutil hlavou, vstal a váhavě si sedl na postel.
"Dobře," zasmál jsem se lehce. Vzal jsem deku, Zayn si lehnul, a já ho pečlivě zakryl. Viděl jsem jak se mi dívá do očí a vážně jsem chtěl... objat ho... nebo mu dát pusu na čelo. Ale radši jsem to nechal tak a už jsem si chtěl na zem lehnout já, když Zayn vydal nějaký zvuk, skoro jako nějaké slovo, nebo náznak nesouhlasu.
"Zee," podíval jsem se na něj nadšeně. "Promluv. No tak."
Zayn se zhluboka nadechl a pak řekl tiše. "Zůstanň."
To bylo pro mě tak silné, že jsem cítil že se mi nahrnuly do očí slzy. Pohladil jsem ho po tváři, neucukl. Pomalu jsem si lehl na druhou stranu postele. Otočil jsem se čelem k němu a myslel jsem na to, jak jsem na něj pyšný, že dělá tak rychlé pokroky. Doufal jsem že někdy promluví, ale nečekal jsem že to bude tak brzy. A ještě navíc, proto abych zůstal spát u něho. Po chvíli jsem zhasnul světlo a překonal jsem nutkání ho obejmout. Myslel jsem že to by na něj bylo moc brzo. Ale když usnul, neubránil jsem se alespon krátkému polibku na čelo. Když jsem to udělal, pocítil jsem něco silného, uvědomil jsem si, že nebude trvat dlouho a zamiluju se do něj... jestli se to teda už nestalo. Možná v ten moment co jsem ho našel v tom sklepě....
V noci se Zayn probudil asi třikrát, pokaždé měl noční můru. Vždycky jsem ho utěšoval, a šeptal že je v bezpečí. Potřetí mě dokonce nechal ať ho obejmu. Pak už naštěstí trvdě usnul. Na druhý den jsem co nejtišeji vstal abych Zayna neprobudil, a šel jsem dolů dělat snídani. Táta šel do práce, a máma byla ještě v posteli. Bylo taky docela brzo ráno. Ale to mě nezastavilo v tom abych jim něco uvařil. Když jsem měl hotovo, odnesl jsem napřed tác mámě, a potom Zaynovi. Pořád ještě sladce spal, takže jsem tác položil vedle postele a sedl jsem si k němu a čekal jsem až se probudí. Po tom co jsme ho pohladil po vlasech, se najednou začal probouzet.
"Dobré ráno ospalče," usmál jsem se.
On se na mě jenom podíval a pomalu se posadil.
"Udělal jsem ti snídani," položil jsem na postel tácek. "Nevím co ti chutná, ale je tady tak trochu od každého něco," pousmál jsem se.
Zayn nic neřekl, a po chvilku pozorávní mě a jídla před sebou, si přece jenom něco vzal.
"Chutná ti?" zeptal jsem se ho.
On jenom kývl.
"To jsem rád," řekl jsem. "Moc často nevařím. Ale pro tebe jsem to udělal rád."
Zayn toho vážně snědl jenom trochu, ale i za to jsem byl štastný. Protože jsem věděl že v nemocnici se ničeho nedotknul, až na sladkosti co jsem mu přinesl.
"Zayne," nadechl jsem se pak. "Řekneš mi prosím svoje příjmení? Vážně ho potřebuju vědět."
Zayn chvíli váhal, ale nakonec řekl. "Za-yn M-Malik."