Once In A Lifetime (PART 3)
"Podařilo se vám zjistit něco o jeho rodině?" zeptal se mě policista, který vyšetřoval požár.
"Ne, vůbec nic o něm nevíme. Teda, zjistil jsem jeho jméno," řekl jsem.
"Ano to vím. Zayn. Příjmení stále nevíte?" zeptal se.
"Ne," zakroutil jsem hlaovu. "Vy nic nevíte?
"Bohužel," vydechl. "Žili tam dva roky a nikdo u domu neviděl kluka podobného jemu."
"Takže.. vy chcete říct že ho... drželi v domě? Že ho nepouštěli ven?" zeptal jsem se.
"Je to pravděpodobné," řekl.
"Bože," dal jsem si hlavu do dlaní. "Co s ním teď bude?"
"No... předpokládáme že nemá kam jít, teda pokud nám neřekne, nebo nenapíše něco víc. Pokusíme se najít někoho kdo ho zná, a budeme dál vyšetřovat pořár i to co se mu vlastně stalo," řekl.
"Ale... přece... pokud se nikdo nenajde, kdo by se o něj postaral, to zůstane na ulici?" zeptal jsem se.
"Bohužel, nevíme co máme v takové situaci přesně dělat," pokrčil rameny.
"Víte... já... už jsem o tom mluvil i se svými rodiči... a myslíme že bude nejlepší když zůstane alespoň na chvíli u nás. Přece jenom, našel jsem ho, a cítím vůči němu určitou zodpoědnost. Jestli vy nemáte něco proti tomu."
"Ne, nemám. Ani nemůžu mít," pousmál se. "Ale buďte opatrní. Neznáte ho, a on nezná vás. Navíc asi sám víte že je... hodně bázlivý a bojí se cizích doteků. Jedině vy jste z něj dostal alspoň jeho jméno. Od toho se snad můžeme odrazit," dal mi ruku na rameno.
"Takže ho můžu odvést k nám?" zeptal jsem se.
"Jestli se nenajde někdo kdo by se o něj postaral tak ano, až ho propustí. Ale chtěl bych aby jsme zůstali v konaktu," řekl.
"Jistě," vstal jsem.
"Dobře, rád jsem vás poznal, vážně," potřásl mi rukou.
"Já taky," usmál jsem se.
"Vlastně... myslím že jsem vám ani neřekl jak moc si vážíte toho co jste udělal. Riskoval jste život když jste vešli do té budovy," řekl.
"Přišlo mi že to bylo to jediné co jsem mohl udělat. Cítil jsem to jako správné. Vlastně jsem o tom ani nepřemýšlel. Věděl jsem že to musím udělat," řekl jsem.
"No," pousmál se. "Ten kluk má štěstí že jste tam tehdy byl."
Já mu jenom úsměv opětoval a pak jsem se s zhluobkým nádechem vydal zpátky.
"Zayne, ahoj," vešel jsem s úsměvem do jeho pokoje.
On se na mě jenom podíval s už o něco méně vyděšeným pohledem. A to mě vážně potěšilo.
"Někoho ti představím. Tohle je Louis, Niall, a Harry," ukázal jsem na ně postupně. "Byli tam při tom požáru."
Zayn v tu chvíli vypadal že se rozbrečí. Došlo mi že mluvit na téma požáru, týrání... bylo pro něj citlivé.
"Oh, bože," přišel jsem k němu a pohladil jsem ho, ale on se ode mě zase odtáhnul. "Promiň, už o tom nebudu mluvit.
"Liame, radši mu dej co jsme mu přinesli," řekl Louis tiše.
"Jo," vyndal jsem z kapsy nějaké sladkosti. "Tady máš něco dobrého. Dáš si?"
Zayn jenom zakroutil hlavou.
"Ehm, napíšeš nám zase něco?" zeptal jsem se ho teda.
"Jste si jistí že nám opravdu rozumí?" zeptal se Harry.
"Jo, teda všemu asi ne, ale něčemu určitě," řekl jsem. "Zayne, můžeš prosím promluvit?" zeptal jsem se.
Žádná reakce.
"Není vážně němý?" zeptal se Niall opatrně.
"Nemyslím si," řekl jsem. "Zayne, můžeš kývnout hlavou jestli jsi němý?"
Zayn zakýval hlavou na znamení ne.
"Takže není němý," řekl Niall.
"Jo, chytrolíne," pousmál se Harry.
"Zayne, můžeš prosím napsat," dal jsem mu zase do ruky tužku a papír. "Můžeš napsat svoje příjmení? Nebo cokoliv?"
Zayn se na mě chvíli díval, a pak začal psát.
"Co to je," podíval jsem se na to udiveně, když mi papír zase podal.
"Co?" přišel ke mě Louis.
"Nevím co to je za jazyk," řekl jsem zmateně.
"Je tady je jeden zdravotník, myslím že z Indie, zkusím mu to dát," řekl.
"Dobře," pokývl jsem a usmál jsem se na Zayna. "Neměj strach, pomůžeme ti. Všechno bude dobré."
Zayn jenom mlčky sklopil hlavu ale pak ji zvedl a podíval se mi přímo do očí. Byl to intenzivní pohled. Cítil jsem něco zvlášního, něco opavdu silného. I přes ty všechny rány na těle a na duši byl tak krásný, a věděl jsem že má srdce naplněné bolestí, a že touží po lásce. Ostatně, po tém jsem toužil i já.
"Tak?" podíal jsem se s nadějí v hlase na Louiho, když se vrátil.
"Co tam napsal?" zeptal se Harry.
"Podle toho.... podle toho chlapa, je to v urdštině, a znamená to..." nadechl se azase vydechl.
"Co?" řekl jsem netrpěliě.
"Unesli mě," řekl po chvíli.
"Ježiši," vydechl jsem. "Takže ty zrůdy co mu to udělali ho unesli."
"Jo, vypadá to tak," pokývl.
"To je strašné," řekl Niall. "Bože můj."
"Musíme to říct policii," řekl Harry.
"J-jo, postaráte se o to prosím? Já tady zůstanu se Zaynem," řekl jsem.
"Jasně," kývli všichni a odešli z pokoje.
Zůstal jsem teda jenom já a Zayn.
"Zayne," chtěl jsem ho chytit za ruku, ale radši jsem to neudělal, protože jsem věděl jak by reagoval. "Neměj strach. Zjistíme co se ti stalo a kdo ti to provedl. Slibuju že se postarám o to aby jsi byl v bezpečí."
Zayn sice nic neřekl ale všimnul jsem si na jeho tváři náznak úsměvu. A to mě zahřálo u srdce.