ONE DIRECTION FAN FICTION

V nemocnici nám řekli že si ho tam musí na pár dní nechat na pozorování, kvůli tomu že se nadýchal ve značné míře kouře, ale hlavně kvůli jeho zraněním. Na jeho tělo objevily spoustu řezných, dokonce i pár bodných ran, spoustu modřin a pohmožděnin a mimo jiné i malé popáleniny, zřejmě od cigaret. Bylo hned jasné že byl obětí týrání, bůh ví jak dlouho. Možná že celé roky. Bylo mi z toho špatně od žaludku a neubránil jsem se slzám když jsem viděl byť jenom kus jeho těla. Ani jsem se nechtěl představovat co mu všechno udělali. Prý ještě vůbec nepromluvil, a když na něj chce někdo šáhnout, začne brečet nebo se bránit. Podle oficiálních informací v domě ve kterém byl žili manželé Terens a Fiona Andrewsovi a jejich dva synové. A ti podle svědků odjeli včera z města. Nikdo nechápal kde se pořár vzal, nikdo si ničeho nevšimnul. Podle některých to bylo žhářství, podle některých úmysl ublížit konkrétně lidem žijících v domě. Podle mě, ho zapálili aby ten kluk zemřel, možná aby dostali peníze z pojistky, kdo ví. Ale každopádně jsem byl odhodlaný postarat se o toho kluka, ke kterému jsem už během několika minut cítil obrovskou něhu a potřebuju ochránit ho, ikdyž jsem ho vůbec neznal.

"Jak je na tom?" zeptal se mě na druhý den ráno Louis. Šel se domů trochu vyspat, protože toho přece jenom docela dost vypil.

"Nechávají si ho tady na pozorování, propustí ho snad zítra, nebo pozítří," řekl jsem.

"Harry a Niall tady zůstali?" zeptal se.

"Jo, byli tady se mnou," usmál jsem se na ně a oni mi úsměv opětoval. Vypadlali ale dost unaveně, ostatně, jako já. Ani jeden jsme pořádně nespali.

"Mrzí mě že jsem tě tady nechal, já," začal Louis ale já ho zastavil.

"To nic, musel ses trochu vyspat," poplácal jsem ho po rameni.

"No... ti dva... myslíš že spolu chodí?" zašeptal.
"Louis... fakt teď myslíš zrovna na tohle?" obrátil jsem oči v sloup.

"Fajn, máš pravdu... promin. Už zjistili jak se ten kluk jmenuje?" zeptal se.

"Ne, ještě z něj ani nedostali slovo. Prý je i možné že nemluví anglicky, protože je cizinec," řekl jsem.

Louis pokývl. "No... a co s ním bude? To ho jenom tak vyhodí na ulici? Má vůbec kam jít?"
"To nevím," vydechl jsem. "Pochybuju."
"Opravdu... ho týrali?" zeptal se tiše.

"Určitě," řekl jsem. "Ty rány co má po těle," zavřel jsem oči a musel jsem se držet aby se mi do očí zase nenahrnuly slzy.

"To je strašné," zakroutil hlavou. "Jaké zrůdy chodí po světě."
"Jo," kývl jsem. "Přísahám že kdybych ty hajzly co mu to udělali dostal pod krk, nevím co bych udělal."

"Hele," pousmál se. "Nezdá se ti... že to až příliš prožíváš na to že ho neznáš? Teda... nechápej mě špatně. Je mi ho taky líto, je to hrozné, ale když tě vidím, vypadáš že bys teď byl schopný i vraždit."

"Jenom to nedokážu pochopit," řekl jsem. "Jak někdo může udělat něco takového?""

"No... zachránil jsi mu život," pohladil mě Louis po zádech.

"Ale na jak dlouho?" podíval jsem se na něj.

Louis jenom polknul a pak mě s jemným úsměvem odvedl k jeho pokoji.

"Můžeme dovnitř?" zeptal jsem se sestry a ona jenom pokývla a otevřela dveře.

"Děkuji," řekl jsem a spolu s Louim jsme vešly dovnitř.

Na posteli ležel on. Pořád vypadal zuboženě, a hlavně strašně vyděšeně. Vypadal tak křehce.

"Ahoj," pousmál jsem se zatímco jsem šel pomalu k němu. "Jsi v pořádku, v bezpečí."

On se na mě jenom díval stále stejně vyděšeným výrazem.

"Já jsem Liam, tohle je Louis," řekl jsem. "Jak se jmenuješ ty?"

On dál zarytě mlčel.

"Rozumíš co ti říkám? Prosím, kývni jestli ano," řekl jsem.

On jenom nejistě kývnul.

"Dobře," vydechl jsem s úlevou. "Jsi... jsi němý?"

On neodpověděl.

"Louis, sežeň prosím kus papíru a tužku, rychle," zašeptal jsem mu

Když se s tím vrátil, šel jsem mu to podat.

"Vem si to, jestli nechceš mluvit, třeba budeš chtít psát," pousmál jsem se.

On se napřed zdráhal, ale nakonec si to třesoucíma rukama vzal.

"Napiš mi svoje jméno,ano?" podíval jsem se na něj.

Rád jsem uviděl že začíná pomalu psát.

"Ukaž," vzal jsem si zase papír do ruky když dopsal.

"Zayn?" podíval jsem se na něj. "Jmenuješ se Zayn?"

On jenom pokývl.

"Fajn, skvělé," chtěl jsem se dotknou jeho ruky ale on ucuknul. Lámalo mi srdce se na něj dívat. Uvědomoval jsem si že se mě asi bojí.

"Neboj se mě prosím. Já ti neublížím," řekl jsem jemně. "Teď zase na chvíli půjdu, ale pak se vrátím ano?"

On pořád nic neříkal, a jenom položil na stolek vedle sebe tužku, kterou jsem tam nechal, a přidal jsem k ní i papír, aby pak mohl dál psát.

"Vrátím se brzo," usmál jsem se když jsme spolu s Louim odešli.
 

"Tak co?" přišli k nám v okamžiku Harry a Niall. "Řekl už něco?"

"Ne, ale napsal mi svoje jméno," usmál jsem se.

"Vážně? Jak se jmenuje?" zeptal se Niall.

"Zayn," řekl jsem. Zayn.

"A jak dál?" zeptal se Hrry.

"To nenapsal," vydechl jsem.

"No... jestli nemluví a neznáme ani jeho příjmení, jak ho můžeme jenom tak... nechat odejít?" podíval se na nás Niall.

"Nenecháme," řekl jsem odhodlaně.

"Co?" svrašti Louis obočí.

"Jestli se než ho propustí nedozvíme kdo je, a jestli tady má někoho kdo by se o něj postaral, budu se o něj starat já," řekl jsem.

"Jak to myslíš?" zeptal se zmateně. "Ty si ho snad chceš vzít domů,

Já jenom kývl.

Sice to bylo možná trochu šílené, ale v tom okamžiku mi to přišlo jako jediné správné rozhodnutí. Navíc, jsem si byl jistý že rodiče s tím budou souhlasit, a pomůžou mi. Nemohl jsem Zayna nechat jenom tak napospas osudu. Byl jsem rozhodnutý dát mu lásku a starostlivsot, kterých se mu podle všechno nedostávalo. Neznal jsem ho, ale už v tu chvíli jsem věděl že mě k němu poutá něco silného, něco co jsem sám nechápal. Jediné co jsem skutečně chápal bylo že Zayn... mě potřebuje...