ONE DIRECTION FAN FICTION

Můj život byl až do nedávna docela obyčejný. Měl jsem dobrou práci v malé, přátelské firmě, kterou jsem si podle mě plnil svědomitě a zodpovědně. Žil jsem s rodiči, se kterými jsem měl úžasný vztah, měl jsem skvělého přítele, to že jsem na kluky jsem si uvědomil už v pubertě, ale s Andym jsem začal chodit až po dvacítce, a byl to taky můj první opravdu vážný vztah. Myslel jsem že mám vážně dobrý život. Ale to všechno se změnilo. Andy se se mnou rozešel, dodnes nevím kvůli čemu vlastně, naše firma zkrachovala, a já jsem byl nucený odstěhovat se s rodiči do Londýna. Tam jsem si nejenže nenašel práci, ale ani lásku. Měl jsem jenom jednoho dobrého kamaráda Louiho, učitele angličtiny. Našel jsem si sice nějaké příležitostné práce, ale žádná stála pořád nepřicházela. Měl jsem i dva nebo tři krátké vztahy nevztahy, ale nebylo to nic zvlášního. Myslel jsem že můj život se mi obrátil vhůru nohama, a že jsem měl prostě smůlu, ale to až do toho dne...

"Tak se bavte," dala mi ještě máma pusu na tvář než jsme s Louim vyrazili ven. Ani jeden jsme neměli moc času na to chodit někam na večírky, já se pořád snažil najít pořádnou práci a pomáhat našim, a Louis měl školu a další aktivity. Ale když už se příležitost našla, vždycky jsme se vážně dobře bavili. Louis byl taky gay, ale neměl žádný trvalý vztah a podle svých slov si chce ještě užívat. Já ale smýšlel jinak. Chtěl jsem najít někoho, kdo by chtěl to samé co jo. Mít někoho ke komu se každý den vracíš domů s pocitem, že ho miluješ a že víš... že na tebe někdo čeká.

"Takže kam půjdeme?" vzal mě Louis se smíchem kolem ramen. "Do baru? Tam co minule?"

"Tam kde jsi se opil? Ne, díky," zakroutil jsem hlavou.

"No tak, nebuď takový," pousmál se.

"Vážně nemůžu uvěřit že ty jsi učitel, Co kdyby tě viděli tvoji studenti?"

"Zastupující učitel," poopravil mě. "A milovali by mě ještě víc."
Já se jenom zasmál a následoval jsem ho do malého kousek za městem.

Celý večer jsme pili, no teda, spíš Louis pil, dokonce stihl i někoho zbalit, nasmáli jsme se, a prostě jsme se měli skvěle. Ale pak když jsme vyšli ven... se to stalo.
 

"Prosím vás! Pomozte nám někdo! Prosím vás," slyšleli jsme zoufale křičet nějakého kluka.

"Tak kurva kde jsou ti hasiči," řekl další kluk vedle něho.

"Co se děje?" přiběhl jsem vyděšeně k nim, s Louim v patách. Až když jsem byl u nich, jsem si všimnul že tam hoří.

"Všimli jsme si že uvnitř vypukl požár. Volali jsme hasiče i sanitku a policajty, ale kdo ví kdy přijdou, nedaleko odsud se prý stala vážná nehoda na silnici a blokuje provoz," řekl jeden z nich, nižžší blondák.

"Je někdo uvnitř?" snažil jsem se nějak podívat alespoň do oken, ale nebylo nic vidět přes všechny ty plameny.

"To nevíme, doufám že ne," řekl ten vyšší, kudrnatý.

Za chvilku se kolem nás nakupilo několik dalších lidí, ale všichni byli moc vyděšení nato aby se na něco odvážili.

"Počkat, já myslím že tam někdo je," řekl jsem když jsem se sklonil k dolnímu oknu, zřejmě sklepnímu. "Někdo tam určitě je."

"Ale jak se tam dostaneme?" zeptal se Louis. "Vždyť je celý dům v plamenech.
"Vypadá to že hoří jenom část domu, možná by se mi tam podařilo dostat."

"Žertuješ?" podíval se na mě Louis. "To ti nedovolím," chytil mě za ruce.

"No tak pusď mě," řekl jsem odhodlaně. Možná část odvahy pocházela právě z alkoholu, který jsme ten večer pili, ale já tam prostě musel. Viděl jsem tam někoho, byl jsem si jistý, a nemohl jsem ho tam jenom tak nechat.
"Radši počkejme na hasiče," řekl blondák.

"Už nebudu dál čekat," řekl jsem. "Drže mi palce."
"Ne, Liame, prosím," řekl ještě Louis.

"Promiň, ale nepřesvědčíš mě. Udělám to co musím," řekl jsem a i přes namítavé vykříky lidí okolo, jsem tam vlezl. K mé ulévě byli dveře od sklepa hned na chodbě a já se tak dostal dovnitř. Dal jsem si přes pusu kus trička, který jsem si chvíli předtím utrhl a pak jsem se vrnul přímo dolů po schodech kde naštěstí ještě požár nebyl, ale byl tam kouř. Hodně.

"Halo?" zavolal jsem. "Halo, prosím ozvětě se." Byla tam tma, a vzduch tam byl strašný, snažil jsem si zakrývat pusu jak jen to šlo abych se toho moc nenadýchal, ale cítíl jsem že jestli tam budu moc dlouho, může se zadusit.

Nikdo nepoveděl, a tak jsem šel ještě blíž. "Halo, prosím vás."

V tom jsem uslyšel tiché zakašlání.

"Kde jste?" řekl jsem zoufale a začal jsem se rozhlížet po místnosti. Najednou jsem ho uviděl. Byl to nějaký kluk. A... byl svázaný. Se zděšením jsem se rozběhl k němu.

"Kdo ti tohle udělal?" začal jsem mu rozvazovat ruce i nohy.

On vůbec ni neřekl, zdálo se že omdlývá.
"Dobře, neboj se, dostanu tě odsud," podařilo se mi ho brzo rozvázat ho a postavit ho na nohy.

Byl strašně slabý, a na první pohled bylo vidět že ho nejspíš týrali, nebo drželi delší dobu. Věděl jsem že nebyl čas na další otázky, takže jsem ho co nejrychleji vyvedl ven ze sklepa. V tu chívli dorazili hasiči a pomohli nám ven, protože oheň se rozšířil i na chodbu. Když jsme vešli ven, rychle se ho ujali záchranáři ale já zůstal s ním. Louis, i ti dva kluci přišli se zděšením k nám.

"Bože, dokázal jsi to," usmál se blondák.

"Jsi hrdina," přidal se Louis který mě objal.

"Ale nejsem," zakroutil jsem hlavou. "To on je," podíval jsem se toho kluka.

Lámalo mi srdce se na něj vůbec dívat. Měl otrhané a špinavé oblečení, několik ran na tváři i rukou, a vypadlalo to že upadá do bezvědomí. I přes to všechno, i přes to jak zuboženě vypadal, si nešlo nevšimnou jak je krásný... a bezbranný.... musel jsem zjisti co se mu stalo a jaký měl život. Bylo mi jasné že určitě ne jako v pohádce. Spolu s Louim a těmi kluky kteří se nám představili jako Harry a Niall, jsme odjeli do nemocnice spolu se sanitkou. Nechtěl jsem ho nechat samotného. Cítil jsem že musím být při něm a musím ho ochránit...