ONE DIRECTION FAN FICTION

LIAMŮV POHLED

"Dobře. Takže... kdo chce začít?" zeptal jsem se opatrně na dalším sezení.

Samozřejmě se nikdo neozval.

"Fajn. Myslím že si musím získat vaši důvěru," položil jsem zápisník na zem.

Zhluboka jsem se nadechl.

"Řeknu vám něco o sobě a pak budete na řadě vy, je to fér ne?" změřil jsem si je pohledem. "Narodil jsem se ve Wolhermtonu, menším městě. Mám tátu Geoffa, který pracuje v továrně na výrobu letadel a mámu Karen, která byla vždycky hlavně úžasná máma a kuchařka. Taky mám dvě sestry, Nicolu a Ruth. Moje dětství nebylo zrovna nejšťastnější. Už od narození jsem měl dost vážné zdravotní problémy a k tomu se přidaly i problémy s vrstevníky. Když už jsem si myslel že jsem se dal do pořádku, mi zjistili leukémii," hlesl jsem. V tu chvíli jsem viděl že jsou všechny oči upřené na mě. Polkl jsem. "Naštěstí jsem se z toho dostal. A pak... pak jsem si po nějaké době přiznal... že jsem gay. Doufám že žádnému z vás co tady sedíte to nebude vadit, nebo to alesponň překousnou. Už jsem se setkal s mnoha homofobními kretény, kteří buď skrývají svou vlastní homosexualitu nebo jsou prostě debilové," řekl jsem, nacož se ozvala tichá vlná smíchu. Mluvil jsem o svém životě ještě pár minut a pak jsem se rozhodl že konečně zkusím, aby se mnou začali mluvit.

"Teď vás prosím, aby jste mi o sobě něco řekli, zatím alespoň pár vět. O svém životě... o vašich problémech. Chci vás jenom poslouchat a pomoct vám jestli to bude v mých silách," usmál jsem se.

"Tak...já začnu," ozval se modrooký blonďák drobnější postavy, Niall.

Pokynul jsem rukou aby začal.

"Já... narodil jsem se v Mullingharu, Irsku. Mám staršího bratra Grega. Moji rodiče se rozvedli když jsem byl ještě malý a já se s tátou a bratrem přestěhoval do malého městečka, poblíž Manchesteru. Byl jsem vždy živý, všechno mě zajímalo, učitelé mě pořád napomínali za vyrušování a příliš hlasitý smích. Ale... pak se se ve mě něco zlomilo. Moje matka se o mě vůbec nezajímala, táta si našel ženu, která byla strašná harpie. Greg se oženil a odjel žít do Londýna. Moje holka mě opustila. Najednou jsem se cítil sám... a útěchu jsem našel v alkoholu. Už dlouho předtím jsem pil, ale jenom pivo v hospodě s kamarády. Ale najednou jsem to vyměnil za flašky vína a bourbonu v mém osamělém pokoji... už jsem čistý půl roku," řekl.

"Děkuju," usmál jsem se na něj povzbudivě. "Kdo další?"

"Tak já," složil si Harry ruce na prsou. "Jsem z Cheshiru. Mám mámu Anne, tátu Dese, nevlastního otce Robina a starší sestru Gemmu. Na moje dětství si asi nemůžu stěžovat. Sice se naši rozvedli, ale s tátou jsem zůstal v kontaktu a rozuměl jsem si s Robinem. Šel jsem na střední a všechno bylo v pohodě, až do toho večera. Do toho proklatého listopadového večera. Moje přítelkyně, holka kterou jsem šíleně miloval, se kterou jsem chtěl být až do konce života... ona... byla zavraždená," viděl jsem mu v očích slzy. "Miloval jsem ji, plánovali jsme jak spolu půjdeme na univerzitu, ale jeden večer všechno změnil. Nemohl jsem se z toho dostat. Musel jsem chodit k psychologovi, pokusil jsem se o sebevraždu... poslali mě na psychiatrii a možná že mi to trochu pomohlo, ale pořád cítím neuvěřitelnou prázdnotu. Jakobych umřel spolu s ní. Nevěřím že někdy budu žít normální život. Ne bez ní," otřel si slzy a musím přiznat že i já jsem měl při pohledu na něj na krajíčku.

"Děkuju ti. Jsi silný, zvládneš to, slibuju ti to," přišel jsem k němu a objal jsem ho. Prostě jsem ho musel obejmout.

Posupně se vystřídali všichni. Byli mezi nimi zlodějíčci, abstinující alkoholici i feťáci, bývalá prostitutka i oběť domácího násilí. Už zbýval jenom Zayn. Skoro celou dobu měl sklopený zrak a zíral na podlahu.

"Zayne? Už zbýváš jenom ty. Do toho," řekl jsem jemně.

"Já nemůžu," řekl.

"Jak to že nemůžeš? Všichni to zvládli, ty to taky dokážeš," snažil jsem se ho povzbudit, ale marně.

"Nedokážu to jasný?" vstal najednou s křikem.

"Dobře, uklidni se," šel jsem pomalu k němu. On začal brečet, nechápal jsem to.

"Dejte mi všichni pokoj," vyběhl rychle z místnosti.

"Počkejte tady. Jdu za ním," řekl jsem ostatním a rozběhl jsem se za Zaynem.

"Zayne! Vrať se prosím!" křičel jsem během běhu.

Před posledními dveřmi se zastavil, ale neotočil se, ani nic neřekl.

"Můžeme si promluvit?" zeptal jsem se opatrně.

Zayn jenom kývl a pomalu se posadil na zem. Já ho následoval a sedl jsem si vedle něj.

"Řekneš mi proč jsi tak reagoval?" podíval jsem se na něj starostlivě.

Zayn zakroutil hlavou.

"Prosím, začni mi věřit," dal jsem mu ruku na koleno.

"...věřím ti," řekl tak tiše, že jsem ho skoro neslyšel.

"Tak mi to prosím řekni. Chci ti jenom pomoct," nálehal jsem.

"Nemůžu. Prostě to nejde. Nikdy jsem to nikomu neřekl, to co se stalo..." najednou se zarazil.

"Co se stalo?" zeptal jsem se. Viděl jsem že mu teče po tváři slza a nežně jsem mu ji setřel. On se na mě podíval nešťastným pohledem ztraceného štěněte. Připadal mi tak zoufalý... Chytil jsem ho za ruku a pevně jsem ji stiskl zatímco jsem nepřerušil náš intenzivní pohled. Najednou se ke mě naklonil a... políbil mě. Spojil naše rty v krásném, sladkém polibku. Jeho rty byli jako dva měkké, jemné polštářky. Naše ruce se nepouštěli a dál jsme se líbali. Musela to být alespoň minuta. Pak se ode mě odtáhnul a zašeptal jenom "Promiň."

"Za co?" zeptal jsem se zmateně.

"Za tohle. Promiň mi," co nejrychleji vstal a já s ním.

"Zayne, počkej prosím," chytil jsem ho ruku, ale on s obličejem plným slz odešel pryč.

Zůstal jsem stát na místě a pak jsem se svezl zpátky. na podlahu. Nevěděl jsem co mám dělat. Měl jsem jít snad za ním? Přejel jsem si po rtech a musel jsem se usmát. Byl to dokonalý polibek.

ZAYNŮV POHLED

Co nejrychleji jsem doběhl do svého pokoje. Zamkl jsem se a dopadl na postel, kde jsem zabořil hlavu do polštáře a brečel jsem. Hrozně hlasitě, silně, až jsem se skoro dusil. Nejradši bych v tu chvíli utekl někam daleko. Někam hodně daleko, do prázdna. Bylo mi prostě tak strašně. Proč jsem to jenom udělal? Proč jsem ho sakra políbil? Jsem snad vážně gay? Ne, nemůžu být, možná proto co mi udělali... Ne. Prostě nemůžu. Nemůžu být... nemůžu být zamilovaný...