Jdi na obsah Jdi na menu
 


Kiss Me... And Make It Last Forever (PART 28)

11. 7. 2014

 untitled-1.jpg

ZAYNŮV POHLED

 

Od těch zpráv uběhlo několik dní a během nich mě Liam přemluvil abych se přihlásil pro svědectví ve věci sexuálního zneužívání. Váhal jsem až do poslední minuty. Přesvědčilo mě až to, že by jim to všechno mohlo projít a odseděli by si maximálně několik měsíců.

 

"Zlato, jsi si jistý že to chceš udělat? Zvládneš to?" zeptal se mě Liam něžně.

"Myslím že jo," pousmál jsem se. "Zítra je soud a nemíním dovolit aby z toho vyšli nepotrestaní. Určitě jsem nebyl jejich jediná obět."

"Jsem na tebe hrdý," pohladil mě po tváři. "Obdivuju tě. Tvoje sílá je úžasná."

"To není síla," zakroutil jsem hlavou a vzal jsem jeho ruku. "Je to moje povinnost. Musím to prostě udělat."

Liam mě dlouze políbil. "Slibuju že budu celou dobu při tobě."

"Já vím," přejel jsem mu po jeho čerstvém strništi.

"Pamatuj si že už ti nikdy neubliží. Nedovolím to. Zaplatí za to, jasný? Nejradši bych je zabil vlastníma rukama," uviděl jsem v Liamových očí zlost a to se mi nelíbilo.

"Ne, lásko moje. Hlavně nedělej žádné hlouposti," vzal jsem jeho tvář do dlaní.

"Neboj, neudělám nic co by nás dva rozdělilo," pousmál se a políbil mou ruku.

"Chci jenom aby to skončilo a aby jsem mohl být úplně štastný. Ty a já, spolu, navždy," řekl jsem.

"To přesně chci taky," otřel si svůj nos o ten můj jako eskimák, což mě donutilo se zasmát. "Už to bude bude za námi. Uvidíš. Ikdyž... musím říct že bych nejradši našel i tvého otce a výřidil si s ním účty a taky bych chtěl najít vraha tvé matky..."

Při zmíňce o mých rodičích mi úsměv zmizel z tváře.

"Zayne, lásko... promiň nechtěl jsem o tom začínat," řekl Liam starostlivě.

"To nic," ujistil jsem ho. "Jenom... nechci už na ně myslet. Mámu už mi nic nevrátí a ten člověk, který se kdysy nazýval mým otcem je pro mě už dávno mrtvý."

"Pojď sem," otevřel mi Liam náruč a já ho pevně objal, zatímco mi po tváři pomalu stékaly slzy.

 

***

 

S napětím a hodnou dávkou nervozity jsem sledoval osoby které se procházely po chodbách. Liam mě pevně držel za ruku a opakoval že to zvládnu, ale já si nebyl tak jistý. Když jsem si jenom představil že tam budu stát, před soudem a vyprávět to co se mi stalo před několika lety a navíc je o tom skutečně přesvědčit, že se to vážně stalo a že by ty zrůdy měli znít tři metry pod zemí. Možná společně s mým otcem. Liam dohodl že nebudou během mého výslechu přítomní, že tam nebude ani obecenstvo a že tam může být Liam se mnou ale i tak jsem věděl že se to rozhodně neobjedje bez toho abych viděl odporné tváře těch sviní.

 

"Zayn Malik?" oslovil mě nějaký muž v obleku.

"A-ano?" vstal jsem zmateně.

"Můžete jít vypodívat," řekl.

Nervozně jsem kývl a ruku v ruce s Liamem jsem ho následoval do soudní místnosti. Tam seděl soudce, nějací právníci a pár dalších lidí. Olil mě pot. Došlo mi že za chvíli jim budu muset říct co se stalo. Liam mě ještě naposledy krátce políbil a já se nervozně postavil na místo. Opřel jsem se rukama o stolík a čekal až to začne. Po chvíli na mě soudce promluvil.

 

"Pane Maliku, jste připraven?" zeptal se.

"Ano," řekl jsem.

Soudce pak pokynul rukou na nějakého muže, zřejmě žalobce, jménem Matthew Pender a ten ke mě přistoupil blíž.

"Takže. Vy chcete vypodívat ve věci obžalovaných Evensona a Berowa, je to tak?"

"Ano," kývl jsem.

"Chcete podat svědectví že?"

"Chci vám říct co mi udělali. Před 10 lety," cítil jsem že se mi třesou ruce.

"Před 10 lety?" zeptal se překvapeně.

"Ano, před 10 lety pane."

"Dobře. Můžete začít pane Maliku," řekl ještě.

S hlubokým nádechem jsem kývl. "Po smrti mé matky... v roce 2003... se o mě nějakou dobu staral jenom můj otec..."

"Promiňte že vás přerušuju, ale můžu se zeptat jak vaše matka zemřela?" zeptal se mě Pender.

Polkl jsem. "Byla zavražděna... měla 17 bodných ran. Nikdy se nenašel pachatel."

"To je mi líto. Prosím pokračujte," pokynul rukou.

"Můj otec se o mě nikdy vlastně nestaral. Chodil do práce, no teda, nevím jestli to bylo všechno legální, pak přišel domů, snědl jídlo a zapnul si televizi. S mámou se často hádali, byl jsem i svědkem jak ji dal několikrát facku, i mě bil a hlavně na mě křičel. Když máma umřela, nezvládal to. Myslím že jsem ho vůbec nezajímal. Nějakou dobu se o mě starala jedna hodně stará paní, nějaká sousedka, ale ta pak zemřela. Když mi bylo 9, sbalil mi jednou otec pár věcí do batohu a řekl že se půjdem projet. Sedl jsem si do auta a pozoroval jsem z okna kam to asi jdeme. Cestu jsem nepoznával. Asi po půl hodině jsme zastavili. Otec mi řekl at vystoupím a já ho pak následoval k nějakému domu. Byl dost malý a bylo vidět že i starý. Zaklepal na dveře a po chvíli mu otevřel pro mě neznámý muž."

"Byl to jeden z obžalovaných?" zeptal se Pender.

Byl to jeden z obžalovaných?" zeptal se Pender.

"Ano. Byl to Paul Evenson," řekl jsem mírně třesoucím hlasem.

"Můžete pokračovat," pokynul opět rukou.

Kývl jsem a rychle jsme se otočil na Liama který se na mě jenom povzbudivě usmál. "Otec mě u něj nechal. Řekl že u něho budu nějaký čas bydlet. Já... myslel jsem že jsou tam další děti nebo tak protože v bytě byli hračky. Evenson... mě zavedl do malého pokoje jenom s postelí a skříní. Sundal jsem si batoh a sedl jsem si na postel. Byl na mě milý, pořád se usmíval. Pohladil mě po vlasech a řekl že v kuchyni je připravené jídlo. Asi dva dny se v podstatě nic nedělo, byl jsem v tom bytě, hrál jsem si s hračkama, dostával jsem jídlo... ale pak..." popotáhl jsem. "Pak jednou večer řekl... řekl že je čas na sprchu... on... řekl že mi pomůže a... začal mě vyslékat... já... on..." začali mi téct slzy.

"Uděláme si přestávku," poklepal soudce kladivem.

Jenom jsem kývl a se slzam v očích jsme se rozběhl za Liamem a objal jsem ho.

"Vedeš si skvěle miláčku. Už to brzo bude za tebou," hladil mě po vlasech.

"Já to nedokážu. Nemůžu," vzlykal jsem ale on mě donutil podívat se mu do očí.

"Lásko, ty to dokážeš, jasný? Nemusíš zabíhat do úplných detailů. Všem je jasné co se stalo," utíral mi slzy.

"Tak dobře," vydechl jsem po chvíli. "Vím že to musím udělat."

"Pojď na chvíli na čerstvý vzduch ano?" vzal mě za ruku a odešli jsme na chodbu.

 

***

 

"Pane Maliku, můžete pokračovat?" zeptal se mě po patnáctiminutové přestávce soudce.

"Ano," kývl jsem.

"Tak prosím," řekl Pender.

"Když... když jsem řekl at mě pustí, protože se mi nelíbilo jak se mě dotýká rozčílil se. Dal mi ránu do obličeje a povalil mě na gauč. Sundal ze mě oblečení tak že ho v podstatě roztrhl a pak... pak se to... stalo. Prosím nenunte mě říkat podrobnosti. Potom jsem nějakou dobu seděl nahý v koutu a brečel jsem. Když jsem nabral trochu síly, natáhl jsem se pro oblečení, oblékl jsem si ho a odešel do pokoje. Zbytek noci jsem zíral do tmavé stěny, hystericky jsem brečel a myslel jsem jenom na to že ten den... ten den se skončilo moje dětsví, můj život," sklonil jsem hlavu. "Asi po týdnu přišel do bytu ten druhý...Berow... a dělal mi to co ten první hajzl. Já... chtěl jsem se zabít. Netušíte kolikrát jsem hleděl na nůž v kuchyni nebo na žiletky v koupelně... ale nevím proč, nevím kde se ve mě vzala ta síla ale řekl jsem si že to vydržím. Asi po pěti měsících, den před mými 10. narozeninami jsem se rozhodl že konečně uteču... vlastně nechápu že jsem neutekl už dávno. Oba se opili tak že tvrdě usnuli a všiml jsem si že zapoměli zamknout a zaterasit dveře a okna jak to dělávali. Viděl jsem příležitost... viděl jsem cestu ven. Už jsem se nerozmýšlel a ikdyž byla zima a já byl sotva oblečený rychle jsem utekl ven. Utíkal jsem a neohlížel jsem se. Časem jsem se nějak dostal do domova a odtud jsem putoval mezi pěstouny... pak jsem dospěl a teď stojím tady. Nikdy jsem nevěřil že tahle chvíle nastane. Že budu vědět že za to zaplatí. Teda jestli mi opravdu věříte. Klidně nemusíte věřit ani jedinému slovu co jsem řekl. Ale... jeden člověk... ten kterého miluju nejvíc na světě mi řekl že... stačí pohled do mých očí, pravě teď, a musíte poznat že mluvím pravdu," podíval jsem se na každého v místnosti včetně soudce. Většina z nich měla na tváři lítostivý výraz.

"Pane Maliku. Musím se vás ještě jednou zeptat. Jste si jistí že to byli obžalování?" zeptal se soudce.

"Myslíte že někdy zapomenu na jejich tváře?" zeptal jsem se.

Děkuji pane Maliku, můžete opustit soudní místnost," řekl soudce se slabým úsměvem. Když už jsem chtěl jít za Liamem, mě zastavil Pender a dal mi ruku na rameno. "Zayne... můžete se mnou počítat coby s právníkem. Pomůžu vám dostat vašeho otce před soud. Podáme na něj žalobu a budeme ho stíhat. I on musí zaplatit."

"Děkuju vám. Jestli ho vážně najdete, prosím... postarejte se aby se dostal do vězení, nejen za to co udělal mě ale i mé matce. Vždy jsme myslel že to on ji zabil," řekl jsem.

Pender se na mě podíval s mírným šokem. "Spolehněte se na to. Teď vám můžu zaručit to že ti dva stráví zbytek života v cele. A ne v té s pohodlnou postelí a televizí," pousmál se.

Taky jsem se usmál a kývl jsem. V tu chvíli ke mě přišel Liam a objal mě.

"Jsem na tebe tak hrozně pyšný," slyšel jsem že začíná brečet.

"Lásko, nebreč prosím. Nebo mě rozbrečíš taky," zasmál jsem se, ikdyž jsem cítil že se mi do očí znova derou slzy, ale tentokrát tak trochu i slzy štěstí. Nevím proč ale cítil jsem se jakoby mě to definitvně osvobodilo. Teď když jsem věděl že za to zaplatí. Ještě dlouho jsem tam stál s Liamem v objětí. Potom mě vzal za ruku a odešli jsme domů. Bylo mi jasné že se zřejmě všichni dozví co se mi stalo, ale už mi to bylo tak nějak jedno. Záleželo mi jenom na tom že ti hajzli už nikomu neublíží a že mám Liama, lásku svého života, kterou si nikdy nemíním nechat vzít.

 

 

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

..

Katy,12. 7. 2014 22:47

:-( tak ted brecime vsichni :-( a nejhorsi je se to opravdu deje :-/ smutne,ale dobre,ze to udelal,pac ty svine uz nikomu neublizi ..