ONE DIRECTION FAN FICTION

ZAYNŮV POHLED

Asi po půl hodině v Harryho bytě jsem se vydal zpátky za Liamem. Otevřel jsem dveře a viděl jsem ho, jak sedí na gauči a hlavu má v dlaních.

Překvapeně se na mě podíval. "Už jsi tady?"

"Jo," přišel jsem si s úsměvem sednout k němu.

"Miláčku, mrzí mě to. Neměl jsem na tebe tlačit," vzal mou ruku.

"Li, to já se omlouvám. Neměl jsem tak reagovat. Vím že jsi to myslel dobře," pohladil jsem ho po tváři, nacož se jemně usmál.

"Takže se na mě nezlobíš?" řekl s nadějí v hlase.

"Ne," zakroutil jsem hlavou. "A... asi jsi měl pravdu. Vždycky jsem chtěl psát a možná že když to vydám, třeba tím někomu pomůžu... někomu kdo si prošel tím co já."

"Proto tě miluju. Jak vždycky myslíš i na ty druhé," políbil mě.

"Jo, víš... vždycky jsem chtěl být učitel, chtěl jsem lidem dávat něco ze sebe a teď by se to třeba mohlo podařit," řekl jsem.

"Lásko, nebudu tě k ničemu nutit. Až na to budeš připravený a budeš to vážně chtít tak to udělej," usmál se.

"Děkuju ti. Moc tě miluju a už se nechci hádat. Chci aby jsme spolu byli navždy štastní ano?" propletl jsem naše prsty.

"Pojď sem," objal mě pevně. "Strašně tě miluju."

***

Večer Liam vařil a já se ponořil do psaní. Bylo to pořád těžké, ale už jsem se cítil jinak, klidněji když to co se mi stalo věděl i někdo jiný a nebyl jsem v tom sám. Zdálo se mi že se to vážně pohnulo a za několik dní už bych měl být hotový.

"Lásko, za chvíli bude večeře," řekl Liam s úsměvem.

"Jo, jenom to uložím," dopsal jsem poslední větu a zavřel jsem to. "Hmm... voní to úžasně," sedl jsem si na gauč a čekal na jídlo jako král.

"Hej, co kdybys zvedl zedek a trochu mi pomohl," dal si Liam ruce v bok.

Se smíchem jsem šel za ním a krátce jsem ho objal kolem pasu. Pak jsem vyndal talíře a Liam do nich dal špagety.

Po tom co jsme se navečeřeli jsme si zapnuli televizi. Zrovna běžely zprávy. Už jsme to chtěli přepnout když najednou začala reportáž o zatknutí nějakých dvou mužů za šíření dětské pornografie. Nemohl jsme uvěřit, když jsem viděl jejich tváře. Byli to oni.

Úplně jsem ztuhnul a cítil jsem jak se ve mě zadržují slzy.

"Miláčku? Je ti něco?" dal mi Liam ruku na rameno.

"To... to jsou oni," vysoukal jsem ze sebe.

"Cože? Chceš říct..." podíval se na televizi a pak zase na mě. "Že to jsou ti skurvení hajzli co ti..."

S kývnutím hlavy jsem začal brečet. Liam mě rychle obejmul. "Ššš... lásko alespoň jsou konečně za katrem."

"Ale... neslyšel jsi to? Jsou jenom obnivění, třeba do vězení vůbec nepůjdou, nebo dostanou minimální trest a pak budou vesele pokračovat," řekl jsem zoufale.

"Zayne, to nedovolím. Ještě dnes se skontaktuji s policii a postarám se o to aby z vězení vyšli leda v pytlích na mrtvoly..." řekl Liam.

"Jak to chceš udělat? Řekneš že před 10 lety drželi u sebe 9 letého kluka kterého opakovaně znásilňovali a týrali?" zakřičel jsem zoufale.

Liamovi se stáhlo hrdlo a po tváři mu tekly slzy. "Lásko moje. Když budeš vypovídat... když řekneš co ti udělali..."

"Nedokážu to. Nedokázal bych s nimi být v jedné místnosti," dál jsem brečel.

"Jsem si jistý že by šlo zařídit aby při svědectví nebyli přítomní," hladil mě po vlasech.

"Já... ne... myslím že by mi stejně nevěřili. Nemám to jak dokázat."

"Důkaz jsou tvoje oči. Oči které jsou teď naplněné obrovskou bolestí, bezmocí a nenávistí. Bude jim stačit jenom pohled na tebe a musí tomu uvěřit," chytil mou tvář do dlaní. Já už jsem nic neříkal, jenom jsem dál brečel Liamovi do hrudě a ten šeptal konějšivá slova a brečel se mnou.

V tu chvíli jakoby se celá ta bezmoc vrátila...