ONE DIRECTION FAN FICTION

O PÁR DNÍ POZDĚJI

ZAYNŮV POHLED

"Pořád ještě píšeš?" naklonil se ke mě a políbil mě na krk.

"Jo," usmál jsem se. "Chci to dokončit."

"Zayne... já... nepřemýšlel jsi že by jsi to vydal?" zeptal se mě.

"Co?" podivil jsem se.

"No... myslím že jsi skvělý spisovatel, navíc tvůj příběh... vím že by mnoho lidí oslovil a vzal za srdce. Vždyť jsi vždycky snil o tom že budeš spisovatel," prohrábl se mi ve vlasech.

"Jo, ale nemínil jsem se světem sdílet ty nejhorší chvíle mého života," řekl jsem.

"Miláčku, nikdo nemusí vědět že je to o tobě. Mohl by jsi i třeba použit pseudonym," řekl.

"Proč na tom tak trváš?" svraštil jsem naštvaně obočí.

"Netrvám na tom. Ale..."

"Ale nic. Bylo hrozně těžké když jsi se to dozvěděl ty, co potom ostatní. Nedokázal bych to," vstal jsem.

"Zayne, lásko," vzal mě za ruku. "Jenom ti chci pomoct."

"Aha, takže je to v tom že ti jsem na přítěž že jo?" pustil jsem jeho ruku.

"Cože? Ne," vstal taky. "Jak to můžeš říct?"

"Chápu to. Věř mi," nasměroval jsem si to ven.

"Kam jdeš?" zeptal se mě zmateně.

"Jenom se chci projít, nemusíš mě hledat," řekl jsem ještě a odešel jsem z bytu.

Hned jak se za mnou zavřely dveře, jsem to olitoval. Uvědomil jsem si jak blbě jsem se zachoval, ale i tak jsem se rozhodl že se tam hned nevrátím a trochu si utřídím myšlenky. Zanedlouho jsem potkal Harryho.

"Ahoj," pozdravil mě s úsměvem.

"Ahoj," skřížil jsem si ruce na prsou.

"Je ti něco?" zeptal se mě s obavami.

"Ne," řekl jsem.

Harry se na mě podeřívavě podíval.

"Fajn. Trochu jsem se s Liamem pohádal. Ale nebylo to nic vážného."

"Kvůli čemu?" zeptal se.

"Nechci o tom mluvit," řekl jsem. "Nezajdem někam? Třeba na kafé?"

"Dobře, pozívám tě k sobě. Wayne na víkend odešel někam za prací. Vlastně, nevím jestli jsi to už slyšel, ale odchází odsud."

"Vážně?" zvedl jsem překvapeně obočí.

"Myslím že ti toho uteklo docela hodně," vzal mě kolem ramen. Já se jenom pousmál a následoval jsem ho do jeho bytu.

***

"Tak proč jste se s Liamem pohádali?" zeptal se Harry zase když nám přinesl kávu.

"Byla to jenom nějaká hloupost. Nic vážného," natáhl jsem se pro hrnek.

"Víš... Zayne... můžu ti dát jednu malou radu?" podíval se na mě.

"Jo," řekl jsem.

"Snaž se vyhýbat hádkám. Poslední věc kterou bys měl říct milovanému člověku než odejde by mělo být Miluju tě, nebo jiné hezké slova. Věř mi, vím proč to říkám."

"Proč mi to říkáš?" zeptal jsem se.

"Skoro nikdo to neví, ale... než Diana... zemřela..." sklopil zrak a došlo mi že se mu chce brečet, tak jsem mu instinktivně stiskl ruku. "Jsme se pohádali. Kvůli nějaké kravině, úplné banalitě. Naše poslední společná chvíle skončila prásknutím dveří. Víš...když jsem viděl jak se Louis a Rebecca hádají... A pak když Rebecca zemřela... bylo to tak... cítil jsem se jakoby se tak nějak vrátil čas. Já... myslím že si to nikdy neodpustím," stekla mu po tváři slza.

Povzbudivě jsem se na něj usmál a objal jsem ho.

"Díky Harry," řekl jsem. "Vypiju to tvoje přeslazené kafé a vrátím se za Liamem."

"Tak fajn," usmál se a zbytek času jsme se snažili mluvit o příjemnějších věcech, jako třeba o našem novém bytě.

Pochopil jsme co mi řekl a nemínil jsem dovolit aby nás s Liamem rozdělili nesmyslné hádky. Musel jsem jít za ním.