ONE DIRECTION FAN FICTION

LIAMŮV POHLED

Musel jsem se nějak nepozorovaně dostat k Zaynovu počítači. Ale bylo to vážně těžké. Celou dobu jsme byli spolu a tak jsem se uchýlil k tomu, že se tam pokusím dostat v noci, když bude spát. Už kolem desáté mi Zayn unaveně dal pusu na dobrou noc a odebral se do ložnice. Notebook nechával v obýváku, takže mi to trochu ulehčil. Počkal jsem asi dvacet minut a potichu jsem notebook zapnul. Chvilku mi trvalo než jsem našel ten pravý soubor, pod návem Můj život. Ještě chvíli jsem váhal, než jsem na to kliknul. Zhluboka jsem se nadechl a začal jsem číst.

(úryvky)

Chlapec s krvavýma rukama vyběhl ven na ulici. Začal křičet o pomoc, ale jakoby tam nikdo nebyl. Jakoby byl na světě úplně sám. Nevěděl co si má počít. Když uviděl jednu postarší sousedku, přiběhl k ní a prosil ji aby šla za ním. Ta ho tak trochu neochotně následovala. Neměla ho ráda, neměla děti vůbec ráda. Šli teda spolu nahoru do bytu kde chlapec bydlel a žena strnula při pohledu který se jí naskytl. U kuchyňského stolu bezvládně ležela žena. Chlapcova matka. Břicho měla celé krvavé, krev stékala kolem ní, vedle ležel velký nůž. Žena nebyla schopná slova. Vzala chlapce drsně za ruku a snažila se sehnat pomoc. Za chvíli se vrátili zpátky do bytu s několika dalšími sousedy. Jeden z nich přišel k ženě a snažil se zjistit jestli žije, ikdyž bylo jasné že už jí není pomoci. Další zase zavolaly záchranku a policii. Chlapec se mezitím krčil u své matky a plakal. Objímal ji, jakoby doufal že jí tak vrátí život, ale ten už z ní dávno vyhasl.

Otřel jsem si nos a oči vlhké od slz. To jsem ani netušil. Četl jsem dál...

Otec chlapcovi řekl že ho vezme za hodným strýcem, který se o něj postará. Dal mu na záda malý batoh a když ho dovezl na místo, zaklepal na dveře. V nich se objevil muž asi kolem pětatřiceti. Usmál se na chlapce a pobídl ho ať jde nál. Chlapec teda vstoupil. Vevnitř byl velký nepořádek, pohled upřel na velkou pohovku, přes kterou byla přehozená zelená kostkovaná deka. Na stolku uviděl nějaké hračky. Na chvilku si pomyslel že jsou tam možná nějaké jiné děti, nebo jsou to dárky pro něj. Vzal je do ruky a nevnímal konverzaci mezi otcem a neznámým mužem. Viděl jenom jak si otec strká do kapsy peníze od muže. Ještě se na něj letmo podíval a zavřeli se dveře.

***

"Nebreč," zavrčel muž, když si zapínal pásek na kalhotách a vytahoval si cigaretu. Chlapec se nahý choulil v koutě a brečel. Bolelo ho celé tělo a myslel že zemře. Sledoval muže jak kouří cigaretu a zírá do zdi. Chlapec sklopil zrak a dál popotahoval. "Zvykneš si," usmál se na něj muž úlisně. Chlapec jenom dál brečel a natáhl se pro triko, které leželo natrhlé před ním. Oblékl si ho a přemítal si v hlavě poslední minuty. Bylo mu na zvracení a myslel že se možná utopí ve svých vlastních slzách. Muž zapnul televizi a nechal ji na nějaké politické debatě. "Za chvíli uvařím večeři," řekl muž a začal se probírat svou kolekcí filmů. Chlapec dál co nejtišeji brečel, věděl že kdyby brečel nahlas, jenom by to muže rozčílilo a možná by mu to udělal zase. Pomalu vstal a odešel do svého pokoje, který se skladál z malé místnůstky s postelí a dřevěnou skříní. A pateticky, z velkého kresléného plakátu. Byli na něm nějaké zvířátka která se smála. Ale on věděl, že tímto dnem nadobro skončilo jeho dětsví.

Zakryl jsem si pusu aby mě Zayn neslyšel. Panebože, jak se mu tohle mohlo stát. Jak mu mohli takhle ublížit? Nevěděl jsem jestli mám sílu číst dál, ale rozhodl jsem se pokračovat.

Blížily se chlapcovi desaté narozeniny a on je měl strávit s ním. S tou odpornou zrůdou a jeho kámošem. Nenáviděl je. Ti dva se postarali o to, aby se cítil jako odpad. Jako nic. Párkrát spadl jeho pohled na nůž na kuchynském stole. Chtěl to všechno ukončit. Musel vyspět příliš rychle. Už to nebyl roztomilý klučina a s milým úsměvem a zářivýma očima. Teď z něj byl vyhublý kluk s kruhama pod vyhaslýma očima a spousou modřin a ran. Jednoho dne se opili. Byli tak na mol že usnuli v obýváku. Hlasitě chrápali a vypadalo to že se jenom tak neprobudí. Chlapec se teda rozhodl. Rozhodl se utéct. Nějakým způsobem se mu podařilo dostat z bytu a vyběhl na ulici. Byl jenom ve spodním prádle a tílku, ikdyž byl konec podzimu. Byla noc a on nevěděl co má dělat, kam má jít. Venku pršelo a pouliční lampy poskytovali jediný zdroj světla. Když uslyšel nějaký zvuk, leknul se a ze všech sil začal utíkat pryč. Nechtěl aby ho chytili. Utíkal a...

Ve dveřích se najednou objevil Zayn. Rychle jsem si začal utírat slzy a zavřel jsem dokument.

"Co tady děláš tak pozdě? Ty brečíš?" přišel ke mě.

"Co? Ne," utíral jsem si dál obličej. "Jenom jsem se na něco potřeboval podívat. Hned to vypnu," najel jsem na tlačítko Start, ale Zayn položil svou ruku na tu mou.

"Prosím, řekni mi že jsi to nečetl," řekl zlomeně.

Nemohl jsem se zmohnout na jediné slovo, tak jsem jenom kývl.

Zayn se jenom přidušeně nadechl a začal brečet. Já s ním.

"Pojď sem," vstal jsem rychle a pevně jsem ho objal.

"To jsi neměl vidět," řekl mezi pláčem.

"Lásko. Měl jsi mi to říct," brečel jsem dál a hladil jsem ho po vlasech.

"Jak? Co jsem ti měl říct? To jak jsem našel svou matku dobodanou? To jak mě otec prodal pedofilovi? To jak jsem byl celé měsíce o hladu a zimě?"

"Miláčku, prosím, už nemluv. Nemůžu to snést, že jsi tolik trpěl," dál jsem ho objímal.

"Jsem ti odporný že?" zeptal se mě.

"To neříkej. Ty nejsi odporný. Jsi nádherný. Jak zvenku tak zevnitř. To tenhle svět. Tenhle zkurvený svět..."

"Neopouštěj mě, prosím. Potřebuju tě," objal mě Zayn ještě pevněji.

"Nikdy tě neopusím. Slyšíš? Nikdy," začal jsem ho líbat na tvář. "Nikdy."