ONE DIRECTION FAN FICTION

LIAMŮV POHLED

Od pohřbu Rebeccy uběhl víc než týden ale naláda v domě byla stále ponurá. Samozřejmě, bylo to ještě čerstvé. Nakonec jsme Louiho přemluvili aby na nějaký čas odešel a tak odjel za svým nevlastním otcem. Říkal že tam zůstane alespoň měsíc, aby se dal do pořádku. Bylo mi ho líto. Vypadal tak zničeně. Všichni jsme se báli aby zase nespadl do drog, ze kterých se dostal. Rozhodl jsem se začít pořádně věnovat svému poradentsví a zintenzivnit naše schůzky, aby už nic tak nezanedbal. Dával jsem si to za vinu. Dával jsem si za vinu co se stalo.

"Lásko, co ti je?" objal mě Zayn zezadu.

"Nic. Jenom pořád musím myslet na Rebeccu... na Louiho... cítím že na tom mám velký podíl viny," řekl jsem sklesle.

"Co to říkáš," podíval se na mě Zayn zmateně. "Ty za to nemůžeš, jasný? Ty jsi ten nejúžasnější člověk co znám," políbil mě na tvář.

"Díky, ale myslím že si to nikdy neodpustím. Kdybych se víc věnoval našim sezením..."

"Li, prosím. Už jsem ti řekl že se tomu můžeš víc věnovat a já si zatím budu snažit najít nějakou práci. Nechci abys mě měl pořád na krku," viděl jsem v jeho tváři smutek.

"Lásko, ty nejsi žádná moje zátěž, jasné?" pohladil jsem ho po jeho havraních vlasech. "Miluju tě. Hrozně moc."

"Já tebe taky," pousmál se a já ho dlouze políbil.

"Pořád ještě píšeš tu tvou záhadu?" snažil jsem se změnit téma.

"Ehm, jo," zdálo se mi že znervozněl.

"A dáš mi to někdy přečíst?" propletl jsem naše prsty.

"Možná někdy," řekl tiše. "Ale zatím to je jenom pro moje oči, ano?"

"Tak jo," políbil jsem ho ještě jednou. "Jdu se připravit na sezení."

"Dobře," pustil Zayn mou ruku.

ZAYNŮV POHLED

Poslední dny byli vážně těžké. Rebečina smrt mě zasáhla. Měl jsem ji rád a stejně tak i Louiho, který byl naprosto zničený. Byl jsem rád že na chvíli odešel pryč, protože by to tady bylo pravděpodobně ještě horší. Přestal jsem chodit na sezení a soustředil jsem se na své psaní. Čím dál jsem byl, čím víc okamžiků jsem zaznamenával, tím víc vzpomínek mi lítalo v hlavě a čím dál víc jsem měl strach co asi řekne Liam, až se to všechno dozví. Teda jestli se někdy odhodlám ukázat mu to.

Asi po půl hodině co Liam odešel mi přišla zpráva.

Zayne, jak se máš? -Niall

Jde to co ty? -Zayn

Nevím. S kapelou se nám docela daří, ale pořád ještě nejsem úplně v pořádku. Víš, to všechno s Rebeccou, tebou a mnou... -Niall

Chápu. Ale víš že se na mě můžeš vždycky spolehnout že jo? -Zayn

Jo vím to. A ty na mě. Jak to jde s Liamem? -Niall

Skvěle. Oba jsme ještě pořád mimo z toho co se stalo ale on mi dodává sílu. -Zayn

To jsem rád. Pořád ještě píšeš že jo? -Niall

Jo. Ale je to vážně těžké. Už jsem napsal o tom nejtěžším... Víš, bojím se jestli to někomu budu schopný ukázat, nebo říct. Navíc, ty noční můry neustupují... právě naopak... -Zayn

Nezapomeň že jsi mi slíbil že mi to ukážeš :-) -Niall

Já vím. Ale až to bude hotové. -Zayn

Dobře. Už musím jít na zkoužku. -Niall

Později ti ještě napíšu. -Zayn

Jasně. Zatím ahoj -Niall

Ahoj. -Zayn

LIAMŮV POHLED

Přišel jsem domů dřív než jsem čekal a tak jsem chtěl Zayna překvapit. Uslyšel jsem že je ve sprše a tak jsem si sedl na sedačku a čekal jsem na něj. Všiml jsem si jeho pohozeného telefonu, kde byla otevřená nějaká konverzace. Váhal jsem jestli se mám podívat ale ovládla mě zvědavost. Pomalu jsem si ho dal do ruky a začal jsem číst. Byl jsem z toho zmatený. Co to Zayn vlastně psal? Uslyšlel jsem že se sprcha zastavila, tak jsem mobil dal rychle zase zpátky na místo. Po chvilce Zayn vyšel z koupelny.

"Už jsi tady?" usmál se.

"Jo," objal jsem ho okolo pasu a políbil jsem ho.

"Uděláme si ty lasagne?" zeptal se roztomile.

"Jasně," pohladil jsem ho po ještě mokré tváři.

"Jenom se obleču," odtáhl se ode mě.

"Dobře," řekl jsem a sledoval jak odchází do ložnice. Nevěděl jsem co si mám myslet ale ikdyž jsem věděl že bych neměl, rozhodl jsem se že si to přečtu.