ONE DIRECTION FAN FICTION

LIAMŮV POHLED

V den pohřbu Rebeccy bylo všechno jakoby zpomalené. Všechno se zdálo tak smutné, zoufalé, temné... nejhorší na tom bylo to, že kdyby ji našli možná jenom o pár minut dřív, mohla tady ještě být. Louis od toho večera kdy ji našel nepromluvil. Jakoby zemřel s ní. Věděl jsme že i přes jejich časté hádky a rozchody se milovali a byli si oporou. Nedokázal jsem si představit jaké to je, ztratit takhle někoho blízkého. Zůčastnilo se tam hodně lidí, včetně Nialla. Celý dům, Rebečina babička a pár přátel. Rodiče neměla, nebo se o ni alespoň nezajímali. Ten den byl rozhodně jeden z nejtěžších dnů mého života. Sice jsem ji neznal tak dobře, ani dlouho, ale věděl jsem že si nezasloužila takhle mladá zemřít... rozhodně ne.

"Lou, jsme tady pro tebe," dal jsem mu soucitně ruku na rameno.

Louis jenom slabě kývl a hleděl do země. Tam dopadaly jeho slzy.

"Můžeš s námi kdykoliv počítat, jasné?" přišel k němu Zayn a objal ho.

Potom se k němu nahrnulo pár dalších lidí, tak jsme se oddálili. Rozhodli jsme se jít pomalů domů. Propletl jsem svou ruku s tou Zaynovou a namířili jsme si to pryč ze hřbitova. Celou cestu jsme nepromluvili.

***

"Sedni si miláčku. Vypadáš unaveně," pomohl jsem Zaynovi na gauč.

"Vůbec jsem nespal. Pořád jsem před sebou viděl Louiho jak drží mrtvé Rebečino tělo. Bylo to tak hrozné," dal si hlavu do dlaní.

"Já vím lásko. Taky jsem se nevyspal," objal jsem ho.

"Myslím že by Louimu prospělo kdyby odsud odešel. Myslím že to bude jenom horší když tady zůstane, má tady na ni příliš vzpomínek," vzlykl Zayn.

"Asi máš pravdu. Už jsem mu říkal že by měl jít pryč. Ale nedokázal ze sebe vydat nějakou odpověď. Navíc s tím jakou má rodinu nevím jestli má kam jít," řekl jsem.

"Máš hlad? Něco uvařím," začal si Zayn utírat slzy a vstal.

"Lásko, ty teď myslíš na jídlo?" podíval jsem se na něj se slabým úsměvem.

"Musím něco dělat, nebo se zblázním. Navíc, už dlouho jsem nic nedostal do žaludku," řekl.

"Dobře," vstal jsem taky a políbil jsem ho na nos, za což mi věnoval sladký úsměv.

"Připravíš to prosím? Chci jít na chvilku za Niallem, ještě jsem s ním pořádně nemluvil a za chvíli zase odjíždí," řekl Zayn.

"Jasně," odpověděl jsem, zatímco jsme vytáhl krabici těstovin.

ZAYNŮV POHLED

S obličejem pořád od slz jsem prošel chodbou až ke dveřím Niallova bývalého pokoje. Nevěděl jsem jestli tam je, ale zkusil jsem to.

"Nialle, jsi tam?" zaklepal jsem.

Skoro hned se mi otevřely dveře.

"Zayne," řekl překvapeně.

"Ještě jsme neměli šanci si promluvit," řekl jsem. "Můžu dál?"

"Jo," rozevřel Niall dveře a pustil mě tak dovnitř.

Sedl jsem si na svou bývalou postel oproti Niallovi a dal jsem si ruce do klína.

"Tak jak se máš?" zeptal jsem se.

"V pohodě, teda... až na to s Rebeccou."

"Jasně, hloupá otázka," zatřásl jsem hlavou.

"Pořád ještě píšeš tu knihu?" změnil Niall téma.

"Jo... ale Liamovi jsem to ještě neřekl," řekl jsem.

"Dáš mi přečíst co jsi už naspal?" pousmál se.

"Možná," taky jsem se usmál. "Ale jsem teprve na začátku. Je to strašně těžké, vzpomínat na ty okamžiky na které bych rád zapomněl a ještě je zapisovat."

"Věřím ti," řekl. "Ještě se půjdu podívat na Louiho. Zítra odjíždím zpátky, víš... moje stará skupina se zase dala dohromady. Říkal jsem ti o ní... Daylight... znovu s nima budu hrát na kytaru."

"To je skvělý," dal jsem mu ruku na koleno, nacož jsem si všiml jeho zrychleného dechu a nervozity. Ruku jsem z něho teda radši sundal. "Promiň."

"To nic. Už jsem se s tím smířil," usmál se Niall a vstal. Taky jsem teda vstal.

"Jdeme si s Liamem něco uvařit, nechceš se k nám přidat?" navrhl jsem.

"Možná jsem se s tím smířil ale ne úplně, ne až tak abych..."

"Chápu," kývl jsem. "Tak... tohle je zase loučení?"

"Ale ne navždy," pohladil mě po rameni a já ho s úsměvem objal.