ONE DIRECTION FAN FICTION

ZAYNŮV POHLED

Od Niallova odjezdu uběhl už víc než týden. Několikrát jsme si napsali a dvakrát jsme zašli na skype, ale Niall mi řekl že chce nějaký čas ode mě. Že se nedokáže pořád dívat na mou tvář, slyšet můj hlas. Chápal jsem to. Věděl jsem že to pro něj muselo být těžké. Poslední co jsem mu řekl bylo, že ho poslechnu a začnu psát. Pokusím se zapsat moje pocity, moje vzpomínky, můj život. Možná že mi to vážně pomůže, možná že to bude jiné až to všechno nebude jenom v mojí hlavě.

"Zlato, co to píšeš?" přisedl si ke mě Liam a prohrábl se mi ve vlasech, jak bylo jeho zvykem.

"Ale nic," snažil jsem se usmát.

"Tak dobře. Nebudu vyzvídat," políbil mě krátce. "Zítra se jdu podívat na ten byt."

"Dobře," řekl jsem. "Těším se až tam budeme, jenom my dva."

"Já taky lásko," stiskl mi koleno. "A... víš, trochu mě znepokojuje Rebecca. Zdá se mi že na tom není psychicky moc dobře."

"Vážně? Nevšiml jsem si," svraštil jsem obočí.

"No... dneska byla uzavřenější než obvykle. Myslím že se pohádala s Louim," řekl.

"Takový je jejich vztah. Jednou nahoře, jednou dole."

"Fajn," povzdechl si. "Jdu uvařit večeři," vstal.

"Mhm," začal jsem zase psát.

LIAMŮV POHLED

Zayn se šel osprchovat a já, musím přiznat, jsem byl fakt zvědavý co psal. Už jsem chtěl otevřít jeho notebook a podívat se, když mě vyrušil hlasitý buchot na dveře. Co nejrychleji jsme šel otevřít.

"Cel," podíval jsem se na ni vystrašeně, byla uplakaná a vypadalo to že je strašně vyděšená.

"Liame, pojď se mnou prosím," táhla mě za ruku.

"Dobře, dobře, neboj se," vzal jsem ji za ruku a následoval jsem ji.

Dostali jsme se až na hlavní chodbu, kde už byla shromážděná víc než polovina domu. Někteří byli v pyžamech a buď jim tekly slzy nebo byli v naprostém šoku. Musel jsem se probrat hloučkem lidí, abych viděl co se vlastně stalo. Naskytl se mi hrozný pohled. Na zemi seděl ubrečený Louis a v náručí držel Rebeccu celou od krve. "Ne!" zaječel a mnou proběhla husí kůže. Nevěděl jsem co mám dělat. Někteří se k němu snažili jít, ale on k sobě nikoho nepustil. Jenom svíral Rebeccu a brečel. Strašně řval. Snažil jsem se zadržet slzy, ale nešlo to. Začal jsem brečet a sledoval tu bezmoc.

***

"Co se stalo?" podíval se na mě vystašeně Zayn jenom v osušce když jsem se vrátil do bytu.

"Rebecca," vzlykl jsem. "Ona je... mrtvá."

"Co?" vykřikl Zayn zoufale.

"Louis... ji našel v koupelně s podřezanýma žílama. On... snažil se ji oživit, ale bylo už pozdě. Vykrvácela," stekla mi po tváři slza a Zayn mě rychle objal.

"Panebože, proč se to stalo? Nechci si ani představovat jak se Louis může cítit. To je příšerné," plakal mi Zayn do ramene.

"Musíme mu pomoct. Musíme mu dát sílu a být mu oporou," hladil jsem ho po vlasech.

"Já vím," objal mě Zayn pevněji a dál brečel.

"Zlatíčko, musím se tam vrátit," odtáhl jsem se od něj pomalu.

"Půjdu taky. Jenom si na sebe rychle něco hodím," řekl Zayn, otřel si slzy a co nejrychleji si oblékl kalhoty a triko.

Vzal jsem ho váhavě za ruku a vrátili jsme se zpátky k té hrůze. Louis tam pořád seděl, brečel a držel Rebeccu v náručí. Podíval jsem se na Zayna a bylo to jakoby úplně zamrlzl. Nemohl se hýbat, ani nic říct. Věděl jsem že je citlivý a tušil jsem že jsem ho měl přemluvit ať zůstane v bytě, ale už bylo pozdě. Najednou k Louimu přišli záchranáři a horko těžko začali Louiho od Rebeccy odtahovat. Když dali Rebeccu na nosítka a následně ji zakryli, v momentě jsem Zayna objal a oba jsme brečeli, tak jako ostatní. Občas jsem se snažil Zaynovi zakrýt uši, aby neslyšel ten příšerný Louiho zoufalý řev.