ONE DIRECTION FAN FICTION

NIALLŮV POHLED

"Sakra," vydechl jsem když se Zayn doslova přisál na můj krk a hned mi bylo jasné že mi právě dělá pořádný cucflek.

"Bože," zasténal jsem když mě přirazil proti zdi a já cítil jeho erekci. Byl jsem tak vzrušený jako ještě nikdy. Byl tak strašně sexy. Nikoho tak přitažlivého jako on jsem ještě neviděl.

"Tak strašně tě chci," začal jsem mu vyslíkat triko, a nedlouho poté ho vyslékl i on mě.

"Jsi dokonalý," pousmál se a vášnivě spojil naše rty.

"Zayne, prostě už pojDďme na postel," řekl jsem.

"Vážně to chceš?" podíval se na mě.

"Jo, chci aby to bylo poprvé s tebou," řekl jsem.

Zayn mě opět políbil, tentokrát jemně a něžně. "Dobře," zašeptal.

Když jsme se konečně dostali na postel, on se vyhoupl nade mě a začal mi rozepínat pásek, zatímco se dál věnoval mým rtům. Pak ale najednou přestal.

"Stalo se něco?" zeptal jsem se zmateně.

"Ne, j-já, já nemůžu," pohladil mě po tváři.

"Ale proč? Nechceš... mě?" zeptla jsem se ho.

"Ne tak to není, vážně, moc tě chci," věnoval mi další polibek.

"Tak..." posadil jsem se pomalu.

"Jenom chci aby to bylo pro oba z nás vyjimečné. Pro tebe protože to má být tvoje poprvé a pro mě protože poprvé bych to dělal s někým... koho miluju," vydechl.

"Miluješ mě?" pousmál jsem se a on mě chytil za ruku.

"Miluju tě," stiskl ji pevně. "Vážně tě miluju."

"Já tě taky miluju." políbil jsem ho s úsvěvem.

Později té noci jsme leželi v posteli, v objetí a já se cítil tak nádherně. Být při něm, mi v tu chvíli připadalo jako být v nebi. Opravdu jsem ho miloval a chtěl jsem s ním být už navždy, ikdyž to zní možná až příliš jako romantické klišé, ale bylo to tak. Miloval jsem ho jako ještě nikoho. Vlastně, to byla první a doufal jsem, a věřil jsem, že i poslední láska mého života.

ZAYNŮV POHLED

"Dobré ráno zlato," políbil mě Niall něžně.
"Dobré ráno lásko moje," pohladil jsem ho po tváři.

"Jak je možné že vypadáš tak skěle i po ránu?" podíval se na mě Niall nevěřícně a já se zasmál.

"To je dar," zasmál jsem se lehce.

"Dnes musím dělat jednu práci do školy, a teta mi slíbila že ti dá nějakou práci, vím že jsi umělecky nadaný," přejel prsty po mé hrudi.

"Díky lásko, ale bojím se že to zkazím," sklopil jsem hlavu.

"Musíš si věřit zlato, ano? Já ti věřím," políbil mě krátce.

"Vážně tě miluju," usmál jsem se.

"Taky tě miluju," políbil mě znova. Upřímně, začal jsem být závislný na jeho polibchcíh. Pokaždé když se naše rty spojily, byl to tak dokonalý pocit.

"Teta tobě i Louimu pomůže na začátek a časem se pro vás určitě něco najde. Jsem si tím jistý. Já mám ještě školu, ale až vystuduju, rád bych si sehnal dobrou práci a odstěhoval se někde do malého městečka do útulného domu,kde by jsem byl s tím koho miluju, kdo ví, časem třeba i s dětmi..."

"A psem?" pousmál jsem se.

"Třeba i se psem," zasmál se lehce. "Chci jenom aby jsi byl šťastný, aby jsme oba byli šťastní."

"Jsem šťastný," políbil jsem ho krátce. "Ty mě děláš šťastným."

"Jak mi to jde?" zeptal jsem se Livie, zatímco jsem dodělával nějaký výrobek.

"Páni," usmála se. "Jsi vážně hodně nadaný. Mohl by jsi mě připravit o řemeslo," vzala mě s úsměvem kolem ramen.

"Děkuju paní..." všimnul jsem si jejho výrazu. "Livio," poopravil jsem se.

"Tak je to správně," řekla s lehkým smíchem. "Takže s mým synovcem vám to jde dobře?" změnila najednou téma.
"Jsem vážně strašně šťastný," usmál jsem se. "Vím že na něj jsem čekal celý život."
"To je dobře. Vidím jak se na sebe díváte. Jde vidět co k sobě cítíte. Opravdu jsem za vás ráda a držím vám palce," políbila mě na tvář.

"Děkuju," objal jsem ji krátce. "Víte, mám pocit jakobych bez něj už nedokázal žít."
"Jde na tobě poznat že jsi vážně dobrý člověk," pousmála se.

"Livio, můžu se vás na něco zeptat?" podíval jsem se na ni.

"Jistě zlatíčko," dala mi ruku na rameno.

"Vy jste... velmi slušná žena, která žije spořádaným životem. Jak to že jste si jen tak do domu pustila někoho... jako mě?"

"Zayne," vydechla. "Teď mě dobře poslouchej," vzala mě za ruce. "Ikdyž si teďmožná žiju hodně dobře, ne vždy to tak bylo. Byli časy kdy jsem se já sama ocitla na pokraji chudoby. Vím co je to hlad, zoufalství... a vím že mnohokrát se v těžkých situacích ocitnou opravdu dobří lidé, kteří si to nezaslouží. A ikdyž jsem tebe ani Louiho neznála věděla jsem že vy dva jste jedni z nich. Měli jste v životě smůlu, měli jste to těžké, ale máte právo na to začít odznovu a být šťastní. Zasloužíte si to jako kdokoliv jiný. Nezáleží na tom co jste dělali aby jste přežili, hlavní je že jste přežili a teď můžete žít."

Při jejích slovech jsem měl slzy v očích a radši jsem ji rychle objal. Měl jsem ji vážně rád a tak nějak jsem v ní začal vidět matku, kterou jsem nikdy vlastně neměl...

NIALLŮV POHLED

Po tom co jsme šli se Zaynem na chvíli ven, a teta odešla na víkend za starou přítelkyní, jsme se vrátili domů. To co jsme tam našli, jsme ale vážně nečekali, já teda ne.
 

"Loui!" vykřikl jsem. "Co tady..."

"Nialle," začal si zapínat kalhoty. "J-já promiň já..."
"Bože, vážně se nechci ptát jestli to tvůj přítel... nebo zakázník," podíval jsem se na něj.

"Hele, vážně se omlouvám," řekl Louis a v tu chvíli ten chlap co byl ještě polonaý vyšel rychlým krokem ven.

"Co jsi si myslel Loui? Sarka," řekl Zayn. "Proč jsi to udělal?"

"J-já já jsem jenom potřboval peníze," dal si Louis hlavu do dlaní.

"Ale vždyť jsi to mohl říct, pomohl bych ti," řekl jsem nechápavě.
"Prostě možná nechci být na nikoho odkázaný. Nechci být žádný idiot který se nechává někým živit, a dělat že je to tak v pohodě," řekl.

"Loui, já... chci ti jenom pomoct," řekl jsem.

"Vy nemáte tušení jaké to je být... pozitivní. Nemít nic jisté. Jo, Zayn možná žil na ulici, ale ty o tom nemáš ani představu," řekl zoufale.

"Loui," šel k němu Zayn a pohladil ho po vlasech. "Ty víš že jsi mi jako bratr ale musíš se přestat ničit a chovat se takhle."

"Ale... já... už nemůžu. Snažím se smát, dělat že mám všechno na háku ale nemám, jasný? Jsem jenom ubohá troska," začal brečet a Zayn ho pevně objal. Já šel k nim a začal jsem ho konějšivě hladit po zádech.

"Bude to dobrý, stojíme při tobě," řekl jsem a Zayn se na mě lehce usmál.

Věděl jsem že to má těžké a rozhodně jsem ho nemínil nechat ho v tom samotného.